Dřevíčská senoseč ’11

Po práci koláče

Po práci koláče

I buřinu je třeba pokositi

I buřinu je třeba pokositi

Š. v zápřahu

Š. v zápřahu

Takto to dopadá, když se zadaří

Takto to dopadá, když se zadaří

Filipovy ovce nejsou vybíravé... (posekáno týden předtím lištovou sekačkou)

Filipovy ovce nejsou vybíravé... (posekáno týden předtím lištovou sekačkou)

Šéf - alias Fiňák - rozděluje rady a moudra do života - jeho projev je uhrančivý

Šéf - alias Fiňák - rozděluje rady a moudra do života - jeho projev je uhrančivý

Akorát na Š. si nepřišel, ten upřednostňuje řeč stébel

Akorát na Š. si nepřišel, ten upřednostňuje řeč stébel

Toto sečko je vele vtipné, berušky rychle pryč

Toto sečko je vele vtipné, berušky rychle pryč

Vyklizeno

Vyklizeno

K.: Dá to Zelenáč? F.: Musí. Jezdí na gastroolej a je to meďour. Navíc, naposledy tudy jel 20 tunový jeřáb a dal to. K.: No jo, ale ten měl odmontovatelné patky. T.: Nohy do zaječích!

K.: Dá to Zelenáč? F.: Musí. Jezdí na gastroolej a je to meďour. Navíc, naposledy tudy jel 20 tunový jeřáb a dal to. K.: No jo, ale ten měl odmontovatelné patky. T.: Nohy do zaječích!

Pomáhají zde i malé Japonečky

Pomáhají zde i malé Japonečky

Děvčata, hlavně ať vám nepodjede noha

Děvčata, hlavně ať vám nepodjede noha

Tož takovýto napalm zde byl původně

Tož takovýto napalm zde byl původně

A bylo to pro výhled do krajiny

A bylo to pro výhled do krajiny

Cesta zarůstá a tak se posouvá

Cesta zarůstá a tak se posouvá

Občerstvovací zátiší

Občerstvovací zátiší

V průběhu, předěl je zjevný

V průběhu, předěl je zjevný

K obědu dnes podáváme: verky, vercajky, nářadí, nástroje, přístroje, pomůcky, ...

K obědu dnes podáváme: verky, vercajky, nářadí, nástroje, přístroje, pomůcky, ...

Poklad

Poklad

Mistři kováři diskutují s kosířským učedníkem o tajemství naklepávání kosy

Mistři kováři diskutují s kosířským učedníkem o tajemství naklepávání kosy

Došlo i na pověstný guláš (základ je dobrá čabajka, hodně papriky, cibule, rajčata, ...)

Došlo i na pověstný guláš (základ je dobrá čabajka, hodně papriky, cibule, rajčata, ...)

1 komentář

Filed under kosení, Všehršel

Horňácké kosení v Malé Vrbce’11 v obrazech a zvuku

Zbytek fotografií zde a zde.

Mnoho dalších videjí naleznete tomtéž kanále jako výše odkazované.

malavrbka.cz

Napsat komentář

Filed under kosení, Přejato

Tradiční kosení v Buchlovicích ’10 a ’11 v obrazech

Napsat komentář

Filed under kosení, Přejato

Dluhová krize teprve začíná

Přejatý článek z blogu Saši Ače.
     Vysvětlení toho, proč zejména neoklasičtí ekonomové neviděli současnou recesi a přicházející depresi, je poměrně jednoduché. Ve svých ekonomických modelech ignorovali roli dluhu a jeho vliv na celkovou poptávku (a následně ceny), a tedy i roli bank, kterou hrají při vytváření dluhu.
     Dosavadní pohled mnoha ekonomů je (nebo byl?) ten, že dluh nemá vliv na makroekonomiku, protože „půjčky jednoho jsou úsporami druhého“. Jinak řečeno, půjčit si je možné POUZE to, co někdo jiný uspořil a banky jsou POUZE zprostředkovateli této transakce, proto je možné jejich úlohu v makroekonomice zcela ignorovat. Ještě jinak řečeno, kupní síla věřitele klesá a spotřební síla dlužníka narůstá o přesně stejné množství, tedy celková změna kupní síly (a cen) je nulová. Skutečnost je však zcela jiná. Když přijde žadatel o úvěr do banky, banka vytvoří půjčku a zároveň vytváří depozit (zálohu). Takže:
Ve skutečném světě, banky rozšiřují kredit, vytvářejí v tomto procesu vklady, a rezervy hledají později.“ – Alan Holmes, bývalý vice-prezident Fed-u v New Yorku, 1969.
     Nové půjčky tak vytvářejí dodatečnou kupní sílu v oběhu a zvyšují celkovou (agregovanou) poptávku (a HDP!). A to je i hlavní důvod, proč probíhající hypoteční boom dramaticky zvyšuje průměrné ceny nemovitostí, bez ohledu na další faktory. Tam, kde probíhá zpětný proces, probíhá i ekonomická recese.
     A teď se dostaneme k zodpovězení otázky, zda už finanční krize (aka deflace) opravdu skončila:
Nezbytná cesta dolů je ještě dlouhá, mnohem delší, než cesta dolů během Velké Deprese, která předcházela 2. světové válce. Čerpané z prezentace Stevena Keen
     Zároveň vám bude také jasné, proč se různí ekonomičtí a bankovní „experti“ a „analytici“ mýlí, když tvrdí, že ceny nemovitostí už nebudou klesat.
     Ještě je dobré připomenout, že dnešní vlády dělají „pouze“ to, že převzaly na sebe zadlužování, které již nebylo možné v soukromém sektoru, a nyní toto neudržitelné zadlužování mohou řešit pouze snižováním výdajů nebo zvyšováním daní, čímž zachraňují banky, respektive ty, kteří si od bank půjčili a nemohli dluh splatit.
(Dluhová) krize teprve začala. Přemýšlejte o tom, dříve než si vezmete hypotéku. Související články:
P.S.: Zatímco se reálná ekonomika potápí a ještě dlouho budezisky bank narůstají:
  • J & T Banka na Slovensku dosáhla za 1. pololetí 2011 provozní zisk 6,7 milionu eur. (FinWeb)
  • Slovenská spořitelna dosáhla ve druhém čtvrtletí čistý zisk 100,2 milionu eur. Oproti stejnému období loňského roku tak jde o nárůst o 67,6 procent.
  • Společnost UniCredit Bank Czech Republic v 1. pololetí 2011 více než zdvojnásobila čistý zisk. Ten dosáhl 13,2 milionu eur, což představuje oproti prvním 6 měsícům loňského roku nárůst o 208,7%.
  • Skupina VÚB dosáhla za 1. pololetí 2011 čistý zisk 89,1 milionu eur. Oproti stejnému období loni tak šlo o 32,8 -% nárůst.“ (FinWeb)
A mezitím se nezaměstnaná mládež a lenoši ze Španělska vybrali na pochod z Madridu do Bruselu …

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Resilience

Stanislav Komárek – Černý domeček

„Každé běsnění je primárně běsněním ducha, to, co nazýváme hmotou, je tiché, mírné a trpělivé – slovo materia darmo nepochází od latinského mater. Kameny v zásadě hluboce spí a svět by se otřásl, kdyby procitly.“ S. 61-62.

Napsat komentář

Filed under Přejato, Všehršel

Genealogie fanatismu aneb Příspěvek k norskému masakru

V souvislosti se žalostnými a politováníhodnými událostmi v Norsku, jsem si vzpomněl na část eseje filosofa Émila Ciorana. Zejména coby na reakci na najednou se všude vyrojivší vědatársko experty, kteří se jeden před druhým předbíhají, kdo přinese dokonalejší vysvětlení důvodů proč fanatik Breivik konal tak, jak konal. Můj názor v tomto ohledu plně vystihl Tomáš Sedláček.

Émil Michel Cioran –Genealogie fanatismu

     Jakákoliv idea sama o sobě je neutrální nebo by taková měla být. Ale oživuji ji člověk, promítá do ní svůj žár a svá šílenství, nečistá, transformovaná ve víru, vtiskuje se do času, bere na sebe podobu stálosti: přechod logiky v epilepsii je stravitelný…

      Tak se rodí ideologie, doktríny a krvavé frašky.

     Objekty svých snů obracíme do nemožnosti jako zbožňované instinkty. Historie je přehlídkou falešného absolutna, úspěšností chrámů vztyčených na předsudcích, zneuctěním ducha před Nepravděpodobností. Nakolik se člověk vzdaluje od náboženství, tak přebývá v atematické ideologii. Vyčerpává se kováním napodobenin bohů, posléze je horečně přejímá. Jeho potřeba fikce a mytologie vítězí nad zřetelností a směšností.

     Za všechny tyto zločiny je zodpovědná jeho vůle ke zbožňování.

     Ten, kdo miluje boha nepatřičně, nutí ostatní k témuž a očekává, že je bude moci vyhubit, když odmítnou. Nikoliv intolerance, ideologická nesmiřitelnost či proselytismus, zvěrstvo je vyvoláváno entuziasmem.

     Když člověk ztrácí oprávněnost netečnosti, státá se virtuálním vrahem, když přetvoří svoji ideu v boha, pak jsou následky nevypočitatelné. Zabíjí se pouze ve jménu boha nebo jeho padělků: výstřelky živené bohyní Rozumu, Národa, Třídy nebo Rasy jsou příbuzné výstřelkům Inkvizice nebo Reformace. Období horlivosti vynikají krvelačnými výdobytky. Svatá Tereza nemohla nebýt současnicí autodafé a Luther současníkem masakrování venkovanů. V mystických krizích jsou nářky obětí paralelní s výkřiky extatiků… Šibenice, žaláře, galeje vzkvétají ve stínu víry – té potřeby věřit, která ducha zpustošila navždy. Ďábel bledne vedle toho, kdo vlastní pravdu, svoji pravdu. Jsme nespravedliví k nařízením Neronů a Tiberiů, oni koncept kacířství nevynalezli, oni byli jen degenerovaní snílci, rozptylující se masakry. Skuteční zločinci jsou ti, kdož zavedli pravou víru ať už do plánu náboženského nebo politického, ti, kteří rozlišují mezi věrností a odpadlictvím.

     Pokud odmítáme připustit, že charakter idejí je vzájemně obměnitelný, krev teče dál… Pod uzavřenými rozhodnutími se zdvihá dýka, roznícení oči jsou předzvěstí vraždy. Duch váhající, zasažený hamletismem, nebyl nikdy zhoubný. Princip zla přetrvává v napětí vůle, v nezpůsobilosti ke kvietismu, v prométheovské megalomanii jedné rasy, která zachází na ideál, která se tříští v přesvědčeních a která, aby byla naplněna, tupí pochyby a lenost – neřesti vznešenější nad všechny ctnosti – a tato rasa se vydala na cestu zatracení v historii, v té hanebné směsi banality a apokalypsy. Jistoty to potvrzují: zamlčte je, odstraňte jejich následky a znovu vystavíte ráj. Co je Pád, když ne pokračování jedné pravdy a ujištění, že už byla nalezena? – vášeň k dogmatu.

     Fanatismus ve výslednici – hlavní dědičný hřích, který dodává člověku příchuť užitečnosti, proroctví, teroru – lyrickou lepru, kterou jsou kontaminovány duše, podrobovány, zkalovány nebo exaltovány… Vyhnou se tomu jen skeptikové (nebo budižkničemové nebo estéti), neboť ti nic nepředpokládají, protože jako opravdoví mecenáši humanity – rozbíjejí angažovanost a analyzují delírium. Cítím se spíše v bezpečí poblíž Pyrrhóna než nějakého svatého Pavla, a to z toho důvodu, že rozmarná moudrost je jemnější než svatost utržená z řetězu. Ve vášnivém duchu se znovu objevuje vlk v rouše beránčím, bestie tvářící se jako oběť – neubráníme se gryfonům prorokovým… Ten když pozdvihne hlas, dělá to ve jménu nebes, města nebo jiné záminky – vzdalte se od něho, satyr vaší samoty vám nepromine život mimo jeho pravdy a výnosy, jeho hysterie, jeho dobro. Chce se s vámi rozdělit, uložit vám to a přetvořit vás. Bytost posedlá vírou, jež se nesnaží dorozumět s ostatními, to je na zemi cizí fenomén a jeho posedlost spásou dělá život nedýchatelným. Rozhlédněte se kolem sebe: všude larvy, které kážou, každá instituce přináší poselství, radnice mají svá absolutna stejně jako chrámy, – administrativa se svými směrnicemi, metafyzika jako návod k použití pro opice…

     Všichni se tuží, aby zprostředkovali život všem, zvláště žebráci a nevyléčitelně nemocní jsou vhodnými adepty. Chodníky světa a nemocnice přetékají reformátory. Posedlost stát se zdrojem hnutí se týká každého jako myšlenkový chaos nebo záměrné proklínání. Společnost – peklo spasitelů! Koho to hledal Diogenés s lucernou, to musel být nějaký indiferent…

      Stačí, když slyším někoho upřímně mluvit o ideálu, o budoucnosti, o filozofii, když slyším „my“ s obratem v ujištění vzývat ty druhé, a už ho považuji za svého nepřítele. Vidím v něm pochybného tyrana, pravděpodobného katana, stejně odporného v nenávisti jako tyranové, kati z vyšších tříd. To je ono, co vždycky execíruje nějakou formu teroru, stejně hrůznou jako ti „čistí“, jejichž jsou to ostatně agenti. Nedůvěřujeme chytrákům, šibalům, taškářům, přece jim nebudeme připisovat žádný z velkých historických záchvěvů. Když ničemu nevěří, nerýpají se v našich srdcích ani v podvědomí, opouštějí nás podle naší pohodlnosti, podle naší beznaděje nebo nezbytí, lidství jim musí být tou známou troškou momentů prosperity, právě oni zachraňují lidstvo, ruinované idealisty a mučené fanatiky. Mají jen své rozmary a zájmy, přizpůsobivé neřesti bez doktrinářství, což je tisíckrát snesitelnější než pustošení, vyvolaná principiálním despotismem, neboť všechno životní zlo pochází z konceptuálnosti života. Skutečný politik by měl prohloubit pradávné sofisty a brát hodiny zpěvu – a úplatkářství. Fanatik sám je neúplatný a jestliže zabíjí pro ideu, stejně dobře se pro ni nechá zabít. V obou případech, jako tyran či mučedník, je zrůdou. Nejnebezpečnější bytosti jsou ty, které trpí pro přesvědčení. Největší pronásledovatelé se rekrutují z mučedníků, jimž nebyla sťata hlava. Aniž by umenšovalo vůli k moci, utrpení ji vydražďuje. Duch se cítí daleko pohodlněji ve společnosti mučedníka, a nic ho neodpuzuje tolik jako spektákl se smrtí pro ideu… Unaven vznešeností a krveprolitím, sní duch o provinciální nudě vesmírného žebříku, o Historii, jejíž stagnace by byla taková, že by se o ní dalo mluvit jako o běhu dějin s pochybností a o naději jako pohromě…“

Nástin úpadku, str. 9-11. Olomouc: Votobia, 1993. Přeložila Alena Dvořáčková.

Vysvětlivky k článku:

proselytismus – http://cs.wikipedia.org/wiki/Proselytismus
autodafé – http://cs.wikipedia.org/wiki/Autodafé
Pyrrhón – http://cs.wikipedia.org/wiki/Pyrrhón_z_Élidy
kvietismus – http://leccos.com/index.php/clanky/kvietismus
hamletismus – viz „Být, či nebýt?“ – tzn. radikální, hluboká pochyb(ovač)nost

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Kosení Huť-Zásada (Jizerské hory – hřeben Černé Studnice) červenec 2011 a Bílé Karpaty – PR Bíle Potoky, PR Javorůvky a PR Dobšená

Zde v jemných záchytech Hanky Buddues nejprve letošní rok na Huti. A také článek Petry Pospěchové z Hospodářských novin o letošním kosení s Kosenkou, doprovozený věru povedenými fotografiemi Lukáše Bíby.

Zde

Zde

Vstavač

Vstavač
Vstavač

Vstavač

Rosnatka

Rosnatka

S vodou ze studánky

S vodou ze studánky

Takto to dopadá

Takto to dopadá

Ondřej v zapojení

Ondřej v zapojení

Štěpán a moje okabátovaná maličkost

 BÍLÉ POTOKY – VALAŠSKÉ KLOBOUKY – BÍLÉ KARPATY – ČERVENEC 2011

Slávek

Slávek v rozmachu

Lenka

Lenka

Mirek Janík

Mirek Janík

Lukáš mořeplavec

Lukáš mořeplavec

Mirek a Lenka se slivovicú

Mirek a Lenka se slivovicú

1 komentář

Filed under kosení, Přejato, Silva, Výtvar zračení

Stráského nota bolševičnaja aneb Zlatej brouk opět na scéně

Poslouchal jsem dnes TZ Správy NP a CHKO Šumava, jmenovitě p. Stráského a zaujala mne zejména rétorika a slovník páně ředitele. Obraty typu neúcta k lidské práci, lesnicko-technicistní výrazivo, ohánění se národem a národním zájmem. Jedinečné. Naprosto zarážející však je, že státní úředník otevřeně vystupuje proti porušování platné legislativy ČR! Zde najdete odkaz na záznam TZ na ČT24, doporučuji zejména reakci předsedy stínové vědecké rady NP Šumava, p. Hrušky, následuje po přímém přenosu. Zajímat mě také bude stanovisko Mezinárodní unie ochrany přírody IUCN a Generálního ředitelství pro životní prostředí Evropské komise. Žel obdobné instituce si dávají, pochopitelně, náležitě na čas. Pochopitelně proto, že vždy trvá dlouhý čas, než se vše na místě prošetří a další čas zabere vyhodnocení. V tomto ohledu jsou co do svých kompetencí krajně bezzubé a bezbranné. Níže kopíruji TZ Hnutí Duha. Kdo můžete a chcete, sbalte věci a vyražte, dejte vědět e-mailem a sms buďto Petře Švambergové na petra.svambergova@hnutiduha.cz a 737 318 535 nebo Jaromíru Bláhovi na 731 463929.

HLÍDKY HNUTÍ DUHA ODHALILY DEVASTACI LESŮ V NÁRODNÍM PARKU NA ŠUMAVĚ

Hnutí DUHA požádalo Českou inspekci životního prostředí, aby vyšetřila devastaci lesů, kterou způsobily těžařské firmy na Modravské hoře v Národním parku Šumava.

Hlídky ekologické organizace zde objevily i přes metr hluboké vyježděné koleje po těžké technice a rozježděnou lesní půdu, kterou kola přeměnila na neživé bahno. Již nyní dochází při deštích ke splachování (erozi) rozryté půdy, což je alarmující zvlášť v národním parku.

Na Modravskou horu navazují světoznámé Modravské slatě chráněné mezinárodní úmluvou – tzv. Ramsarskou konvencí. Na základě požadavku obce Modrava se však Modravská hora nestala součástí území ponechaného přírodě a nyní zde vznikají rozsáhlé holiny.

K poškozování lesů dochází s vědomím správy národního parku. Předchozí vedení parku totiž zavedlo důslednou kontrolu pomocí systému LesIS, který lesníkům nařizuje kontrolovat práci těžařských firem a pořizovat dokumentaci. Vedení parku přesto zatím devastační těžbu nezastavilo.

Půda horského lesa poškozená těžkou technikou nedokáže zadržet srážky. Ztrátou pórovité struktury také hyne většina půdních organismů, které jsou důležité pro zdravý růst nové generace lesa. Dochází také k masivním ztrátám živin.

Jaromír Bláha z Hnutí DUHA řekl:
„Je to jednoznačné selhání kontroly správy parku, která měla těžbu na rozmoklém terénu okamžitě zastavit. Místo toho umožnila těžařským firmám chovat se doslova brutálním způsobem. Les se na Modravské hoře proměnil nejen v holiny, ale místy v obrovské rozježděné kolejiště a bahno. Těžaři se zde chovají jako utržení ze řetězu. Něco takového si nesmí dovolit ani v běžném hospodářském lese – v srdci národního parku je to něco naprosto nemyslitelného. Zničení a odplavení půdy se všemi živinami je pro les ještě horší, než když kvůli kůrovci uschnou stromy. Požádali jsme inspekci o vyšetřování a hlavně rychlý zásah, aby zabránila dalším podobným škodám.“

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Silva

Dva kurzy kosení – Kostelní Mysová 29.-31.7.2011 a Bouzov-Podolí 23.-25.2011

Letošní rok máte možnost prodělat dva kurzy kosení, mě známé. Jeden již příští víkend v Kostelní Myslové na Vysočině. Druhý v září, na otavu, kdy vás budu učit kosení a všemu s tím souvisejícímu společně se Štěpánem Hejzlarem a druhým tématem víkendu na PermaLotu bude tzv. hnutí přechodu (transition movement), což je společenská iniciativa kladoucí si za cíl připravit se na dopady ropného zlomu, klimatických změn, pokračující ekonomické krize a dalších strastí, lapálií, překážek, zádrhelů a svízelí. Tu představíme společně s Markem Kvapilem. Níže plakátek s pozvánkou do Kostelní Mysové. O našich společných sekáčských, kosáckých a ženečských výpravách se Štěpánem podávám a i nadále budu podávat průběžně zprávy zde, na příštipkáři. Sledujte bedlivě.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, kosení, Ropný zlom (Peak Oil)

Karel Kosík – Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler (1993)

[…]

Nietzsche vyslovil hlubokou myšlenku, že hlavní postavou moderní doby a „konce dějin“ se stal „der Schauspieler“ (Fröhl. Wiss., §356). Bylo by omylem a nedorozuměním překládat tento termín ekvivalentem: herec. Češtině chybí odpovídající substantivum pro onen význam, ale má naprosto přiléhavé sloveso, odpovídající německému výrazu, když říká: producírovat se, předvádět se.

Šaušpíler je ten, kdo se předvádí publiku, kdo se producíruje před obecenstvem. Šaušpíler potřebuje diváky a všechno, co koná, je určeno publiku a veřejnosti. Šaušpíler je veřejný činitel, který svým předváděním udržuje obecenstvo v napětí, on sám je středem této pozornosti, je osobou, která žije tak, že je veřejnosti stále na očích a dožaduje se znovu jejího pohledu a uznání. Je to člověk okamžiku a mistr přítomné chvíle. Všechno, co podniká, dělá pro tuto chvíli, žije tím, co je právě teď, přechází od jednoho teď k druhému a dalším, protože každé teď zaniká s jeho právě provedeným vystoupením. Jeho doménou je chvilkovost. Je natolik závislý na veřejnosti a jejím mínění, že se jeho osudy určují její chvilkovou naladěností. Je pánem veřejnosti, pokud je středem pozornosti a obecenstvo mu věnuje svoji přízeň, ale je také otrokem veřejnosti, neboť je naprosto závislý na jejím mínění. Protože se veřejné mínění mění a není nad ně nic proměnlivějšího, klesá či stoupá důležitost a popularita šaušpílera podle měnících se nálad veřejnosti.

Nietzschův šaušpíler je vnitřně spřízněn se „sofistou“, kterého Hegel považoval za charakteristickou figuru moderní epochy. Moderní doba má mnoho společných rysů s úpadkovým obdobím starého Říma a v postavě „sofisty“ se její pokleslost a vyprázdněnost koncentruje. („Die Zeit der römischen Kaiser hat viel Ähnlichkeit mit der unsrigen.“) Tam i zde je člověk redukován na abstrakci, na osobu, která sleduje prozaické záměry a je hnána holými interesy. Není obětí poměrů, ale jako součást poměrů převrácených obětuje své egoitě, své honbě za komfortem a poživačností: přírodu, kulturu, ideje, čest, morálku, myšlení. Mírou všech věcí je člověk, ale člověk redukovaný na omezenost svého chtění a partikulární účelovosti. Kde vládne „sofista“, tam není místa pro vznešenost („Alles Höhere ist ausgezogen“).

Skutečnou podstatu a roli šaušpílera však pochopíme teprve tehdy, jestliže si uvědomíme, že jeho proti pólem je architekt (Baumeister). Na rozdíl od šaušpílera, který ztělesňuje chvilkovost a prchavost okamžiků, vyznačuje stavitelovu práci trvalost a posláním jeho díla je přetrvat právě přítomnou chvíli, trvat po generace. Slova vyjadřující rozmanitost stavitelovy tvorby – dům, tvrz, stavení, usedlost, mlýn – označují cosi pevného a solidního, co se brání chvilkovosti a provizoriu. Stavitel nepracuje pro obecenstvo a jeho dílo není určeno veřejnému mínění. Architekt, který postavil chrám, nezamýšlel, aby kolem stavby a v ní postávali nebo se promenovali zvědaví diváci, prohlíželi si kuriozity a jeho dílo „esteticky konzumovali“. Chrám není budován pro obecenstvo, ale pro Obec. Obecenstvo je pokleslá obec, obec v rozkladu. Chrám je jedním z míst, kde se obec shromažďuje a slaví svoji pospolitost. Architekt proto nemá nic společného s veřejným míněním, s jeho vrtkavostí a proměnlivostí. Protějškem a doplňkem šaušpílera je náladové obecenstvo, veřejnost se svým míněním, skandující davy, provolávající hned slávu a vzápětí hanbu, kdežto stavitel-architekt má spoluhráče jediného: Obec a její trvalost.

V moderní době šaušpíler vytlačil stavitele na vedlejší kolej, stal se hlavní osobou, miláčkem obecenstva, a tato proměna signalizuje, že se Obec (POLIS, la communauté) rozpadla a na její místo nastoupila veřejnost. Lidé se již nesdružují v Obci, ale rozptýlili se do efemérní a náladové veřejnosti. Tam, kde je stavitel vytlačen do podřadného postavení a vedoucí místo nahoře získává šaušpíler, dochází k převrácenosti, a všechno včetně soukromí, včetně politiky, včetně kulturního provozu se mění v prostor pro předvádivost šaušpílera jako všudypřítomné osoby. Protože se stal šaušpíler rozhodujícím pánem, inscenuje se skutečnost jako nepřetržitý sled obrazů, lidi žijí skutečnost na obrazovce, rozdíl mezi skutečností a promítaným obrazem mizí.

Obraz vystupuje jako skutečnost sama a skutečnost je pouze tehdy reálná, jestliže je promítána jako obraz a předestřena divákům jako podívaná. Tam, kde je stavitel zatlačen do pozadí a jeho místo okupuje šaušpíler, musí se stát zdánlivost hlavní kategorií doby. Pouze ten, kdo se předvádí a denně se ukazuje na veřejnosti, jest, je důležitý, je uznáván jako činitel: jakmile se neukazuje, zmizel a již není. Není důležitý sám člověk, rozhodující je jeho obraz ve veřejnosti nebo – jak se dnes říká – jeho imidž (image). Člověk je imidž a imidž dělá člověka. Veřejnost je kolbiště, kde šaušpíleři všech zabarvení a věků konkurují o svůj imidž. Život se žije jako nepřetržitý zápas, jako úsilí bez oddychu a odpočinku udělat si imidž, vylepšit si imidž, zdokonalit jej, být trvale v soutěži popularity na předním místě. Všichni šaušpíleři, ať jde o zpěváky, boxery, tenistky nebo politiky, denně bojují o přízeň veřejnosti a žárlivě střeží své umístění v pořadí oblíbenosti. Kdo se nejdéle udržuje na předním místě žebříčku a zůstává na horním místě, nahoře, je důležitý a považuje se za vrchol. Kdo jsou na špici popularity, veřejného mínění, anket, těm patří obdiv, uznávají se jako hrdinové, prokazují se jim pocty jako hvězdám současnosti a – kultury.“

[…]

Co se stalo s disidenty, když se po listopadu 1989 ujali vládních funkcí? Co udělali s mocí, co udělala moc s nimi? Obě otázky jsou součástí dávného a dosud nevyřešeného problému: jaká změna se děje s opozicí, když se chopí moci a má uskutečňovat své sliby, prokázat oprávněnost své kritiky dřívějšího režimu, komu a čemu otvírá svým jednáním prostor, jakým silám připravuje půdu, jaké vášně, činy, interesy vyvolává?

Stojí za to znovu se zamyslet nad smyslem známého výroku Jana Patočky o „solidaritě otřesených“.

[…]

Vytvořili a ztělesňovali „solidaritu otřesených“ čeští disidenti? A jestliže ano, proč se jejich pospolitost zanedlouho po vítězství „sametové revoluce“ rozpadla a zbyly z ní jen vzpomínky a trosky?

Osvobozující otřes je něco jiného než dočasné vychýlení, po němž dříve nebo později následuje návrat do dřívějších obvyklostí, ani není totožný s pocitem zneuznání, vyloučením ze hry, pronásledováním nebo pádem. Ve všech domnělých, povrchních a dočasných otřesech číhá nebezpečí, že se postižení vzpamatují z pádu, exkomunikace, zneuznání ve chvíli, kdy se sami ujmou moci a dostane se jim veřejných poct. Z bývalých kritiků, kteří štěrbinou svého dočasného vyřazení a pronásledování postřehli mnoho podstatného a prokázali občanskou statečnost, vyrůstají potom, po nástupu do vládních a veřejných funkcí, do sebe zahledění držitelé moci a nositelé zásluh, jejich obzor se zužuje, soudnost vypovídá službu, kritický duch usíná. Kritici dřívějších poměrů se mění v apologety přítomnosti, kterou považují za svůj výtvor a obhajují ji jako přirozený řád lidstva a nejlepší ze všech možných světů.

[…]

Esej v plném znění je možné přečíst zde.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Karel Kosík – Oběti ideologie: Asiatismus a evropanství

… Představa „euroamerické kultury“ chce vrátit Čechy tam, kam vždy již patřili a odkud byli na čas vnější silou vyrváni,má však i vyšší ambice: nabízí se jako idea moderního humanismu, obdařená sjednocující a zušlechťující mocí. Nepropadá však tato představa klamu a nestává se obětí vlastní zaslepenosti, když se domnívá, že stačí vypracovat seznam základních „lidských hodnot“, jejichž dodržování by přivedlo lidstvo k věčnému míru a všeobecnému blahobytu? Předkladatelům tohoto kodexu chybí odvaha,aby své morální desatero konfrontovali s panující realitou, provedli analýzu moderní skutečnosti a porozuměli tak tomu,co se dnes vlastně děje. Krize moderní doby nespočívá v tom, že se nejvyšší hodnoty znehodnotily a nebyly ještě nahrazeny hodnotami novými. Nihilismus, subjektivismus, vyprázdnění, globální nástup antiducha sužují moderní lidstvoproto, že se všechno na hodnoty přeměnilo a skutečnost je ovládána transformací, v níž se prosazuje univerzální směnitelnost, vyměnitelnost, nahraditelnost všeho a manipulovatelnost vším. Matka se nechová ke svému dítěti jako k hodnotě a zbožní neuctívají Boha jako hodnotu nejvyšší. Univerzální panství hodnot je již produkt záměny, která jako nepravda zachvátila moderní dobu.V epoše, v níž se způsoby existence,„Daseinsformen“ nebo „existenciály“, vypařují na hodnoty, degraduje se konkrétnost slov „jsem“, „jsi“, „jsme“,„jest“ a „být“ na subjektivnost a svévoli hodnocení a hodnot. „Povýšení“ jsoucna na hodnoty, vyšší a nižší, duchovní a materiální, ohlašuje pokleslost a pád. Člověk – podmanitel, nositel hodnot, vystupuje vůči všemu, co je, v roli dvojznačného čekatele: očekává, že se jeho panství nad skutečností bude realizovat jako růst a zdokonalitelnost, ale věří také, že příroda a vesmír, dějiny a čas netrpělivě čekají na něho jako na „spasitele“, jehož posláním je univerzální vláda nade vším. Všechno, co je, je kvůli člověku, má mu být po vůli, podrobuje se jeho zvůli.

Uvádí se, že nedávný projev matky Terezy o potřebě lásky, o lásce jako nejvyšší hodnotě, byl často přerušován potleskem. Kdo by netleskal? Tleskají všichni, také zbrojaři, šéfové mafií, i vědci a výzkumní pracovníci připravující v laboratořích nové chemické a bakteriologické zbraně. Potlesk na všech stranách, ale lásky, která by překlenula propastný rozdíl mezi přesycenou menšinou a hladovějící většinou, nepřibývá. Hladovost (nenasytnost) bohatých je diametrálně odlišná od hladu chudých.

Pokud je láska ponížena na nejvyšší hodnotu, a slušnost, čest, tolerance se odsunují do nadoblačné výše morálního desatera, jimž se lidé mají řídit, zatímco jejich reálný život je určován bankovnictvím, finančními transakcemi, bezohlednou honbou za výnosnými místy a hromaděním majetku, potud je vztah k hodnotám proklet dvojznačností: je ohrožen pokrytectvím na straně jedné, jalovým kazatelstvím na straně druhé.

K „západní kultuře“ patří parlament, úcta k osobnosti, svoboda tisku a projevu, ale kam zařadit burzu, zbrojní průmysl, naftu? Jsou také součástí těchto hodnot? V jakém vztahu jsou veřejně proklamované a doporučované hodnoty k hodnotám, nehodnotám či antihodnotám zamlčovaným, ale za každých okolností platným a vždy tak vysoko ceněným (národní, státní, imperiální zájmy, sféry vlivu), že k jejich obraně či prosazení žádná vláda neváhá poslat do cizích zemí tanky nebo válečné lodi? …

Životopis (přejatý z Faustova světa ticha):

Karel Kosík byl český, původně marxistický filosof. V průběhu druhé světové války studoval na gymnasiu, kde se zapojil do odboje v levicově orientované skupině Předvoj. Dne 17. listopadu 1944 byl zatčen gestapem a později vězněn v Terezíně, kde jako heftlink pracoval na výstavbě podzemní továrny Richard pod Radobýlem. Roku 1945 maturoval na gymnasiu v Praze, poté studoval na filosofické fakultě UK, do roku 1947, pak studoval do roku 1949 na leningradské a moskevské universitě.

Od roku 1953 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu ČSAV, roku 1968 se stal profesorem na filosofické fakultě UK, kterým byl až do roku 1970. V letech 1968–1969 byl členem ÚV KSČ. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ a až do roku 1989 byl nezaměstnaný, jeho publikace vycházely pouze v zahraničí. Roku 1990 se vrátil na universitu a přednášel zde do roku 1992. Poté přešel do Filosofického ústavu.

Jeho manželkou byla známá literární teoretička Růžena Grebeníčková. Jejich děti jsou matematik Antonín Kosík, varhanice a skladatelka Irena Kosíková a redaktor Štěpán Kosík.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Kosení – Huť a Hlohova klička

Dvojí doklad o letošním dění na loukách a kol nich. Časem připojím další.

Kosení Huť 2011 © Hana Buddeus

Hlohova klička na kosu

Hlohova klička na kosu

Zhotovil Ignác Hloh, nožíř a kovář.

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Všehršel

Energetika, ekonomika a životní způsob

Nabízí se několik velmi pádných důvodů, proč by měla být diskuse o energetice jednou z celospolečensky klíčových debat. Nebyla-li ještě do nedávné doby zjevná úzká provázanost energetiky a ekonomiky, pak s rostoucími cenami energií je čím dál více nabíledni, že i budoucnost hospodářství od nich bude čím dál více odvislá.

Čeká nás zlatá éra fosilních paliv, nebo ne? Tuto otázku si měl položit každý, kdo si přečetl vpravdě provokativní článek Michaela Linda. Čtenáři amerického magazínu Salon, kde článek v původním znění vyšel, nenechali na Lindovi nit suchou. Obdobně Linda nikterak nešetřil ani člen redakce Salonu Andrew Leonard. Avšak Michael Lind nezůstal nikomu nic dlužen. Z vyhrocených tezí jeho původního článku, nedotažené logiky, dvojího metru a dalších indicií bylo lze tušit jakous záludnost a potměšilost. A taky že ano. Záměrem každé cílené a dobře míněné provokace je v prvém sledu vzbudit emoce, jež v druhém sledu rozpoutají vášnivou diskusi. Lind upřesnil, že nenapsal obhajobu, nýbrž rozbor, analýzu situace, což bylo patrné už z otázky, jíž je jeho text uvozen: „Co když…“ Lind rozhodně není popírač antropogenních klimatických změn, nedomnívá se však, že je politicky průchodné zamezit těžbě fosilních, neobnovitelných zdrojů. Jinými slovy, opakuje totéž, co už pár týdnů před ním napsal George Monbiot, novinář deníku The Guardian a ještě do nedávna tmavě zelená ikona.

Celý článek zde.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil)

Klaustrofobia

Rekonstrukce snu jednoho novináře. Zdálo se mu, že udělal rozhovor s Václavek Klausem a jeho alter egem. Zdálo se mu, že byli v letadle a zároveň na tenisovém kurtu. Zdálo se mu, že se stalo neštěstí. Zdálo se mu to?

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Všehršel

Utopenec

Život se začíná obratem.
Venkovní vstup byl poněkud zakulacen, jakoby se křivil pod tíhou zdejšího světla, jež vydávala lampa, která již řádný týden nevyluzovala mručivé vrnění, které by prozrazovalo její bdělost. A tak nepozorován vkročil do zdejších dlaždic, musel při tom být velmi opatrný, jelikož škvíry mezi jednotlivci skrývaly mnohá nebezpečí a nástrahy. Několikrát se propadl. Vždy se mu však s vypětím sil podařilo vstát a pokračovat ve svém směřování.
Neotravuj! Neotravuj krysy jedem! a podobné výstrahy zdobily zdi těchto kvádrů. Nemohl se jich zbavit, svou dotěrností se mu lepily na paty, pronásledovaly ho na každém kroku bez toho, aniž by jen trochu daly najevo svou nejapnost a vlezlý úsměv. Smířil se s tím. Co jiného mu zbývalo, když tu byl právě proto, aby jim přišel na kloub, aby se domohl přijetí u jejich vládce. Aby je skloubil, jednu k jedné. Konečně by chtěl být k němu přivolán; zaklepal na dveře, skalpelem skálopevně, neozvalo se: Vstupte! Neodešel. Zůstal stát. Rdousivým rach driblingem mu zapěl na oslavu, aby si jej patřičně nahnul na svou stranu. Působivé! Klaplo.

Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Literé

Jak lze (ne)rozumět ekonomii?

Paní Gabriela Hradecká zveřejnila v mnohém podnětný článek nazvaný Jak lze (ne)rozumět ekonomii, v němž se táže po povaze vzniku peněz a dluhu. Jakkoliv je článek velmi poutavě a srozumitelně napsaný a obsahuje nejednu pozoruhodnou myšlenku, postrádám v něm dvě zcela zásadní úvahy, které zcela mění jeho vyznění.

1. Autorka v článku vůbec neuvažujete povahu fiat money a s tím spjatý systém minimálních povinných rezerv, přesněji systém částečných rezerv či též frakční rezervní bankovnictví, a proces, kdy banky vytvářejí peníze prakticky z ničeho (fiat = staniž se; nekrytých, nepodložených penězích, platidla, které je zároveň státem vnucené) zvaný multiplikovaná expanze depozit, tedy kdy si propůjčené peníze neodečítají ze svého reálného majetku. (V tomto ohledu se nabízí obvyklé úvahy stran zlatého standardu či jiného způsobu krytí peněz, jež jsou v oběhu.)

2. S tím velmi úzce souvisí i to, že stávající systém je systém založený na dluhu, na úvěrové expanzi, masivním rozmachu úvěrů, který pochopitelně trvá vždy jen nějaký čas a na jeho konci bývá úvěrová krize (credit crunch). Autorka v článku píše: „Příjem někoho je výdajem druhého. Zisk je rozdíl příjmů a výdajů. Aby někdo realizoval zisk, tedy více příjmů než výdajů, tak někdo jiný musel realizovat opačně a skončit ve finanční ztrátě a zadlužit se. V součtu za všechny subjekty na uzavřeném trhu celkový finanční zisk (+) a ztráty(-) je nula!“ Jenže tato klasická představa je v mnoha ohledech pro dnešní globalizovaný finanční systém mylná, respektive neúplná a nedostačující. Zcela totiž opomíjí míru zadlužení těch kterých subjektů a jejich v průběhu času se měnící in/solventnost (a „de/valvaci“ statků, které hypotéku zajišťují). Uvažme například pomyslnou jiskru, která zažehla oheň krize v r. 2008: rizikové hypotéky (subprime mortgages) – stačilo, aby se rizikoví dlužníci stali insolventními (dost možná na tom měla co dělat i „živá voda“ amerických suburbií, totiž v ten čas historicky rekordně drahá ropa – 147 dolarů za barel) a bylo o zážeh postaráno.

V okamžiku, kdy je v systému příliš mnoho hráčů, kteří jsou rizikoví (ale kteří se na začátku vůbec rizikovými jevit nemusí), přestává ona nula na konci platit, nýbrž dostáváme se do velkých záporných hodnot. Stávající systém vykazuje obrovské množství znaků, které napovídají, že je do velké míry vystavěn právě na rizikových aktérech a žel i údajné systémy jištění (CDS, zátěžové testy bank atp.) nepomáhají k bezpečnosti, nýbrž akorát znepřehledňují situaci a zakrývají reálné riziko (příliš nevíme, jak velký je shadow banking system). Jinými slovy, současný finanční systém v mnoha směrech nabyl podoby Ponziho schématu, tedy příslibu, že z jednoho kousku koláče se bude moci najíst 10 lidí s tím drobným podotekem, že všem těmto bylo jednotlivě slíbeno, že si každý z nich přijde na svůj kus. Nacházíme se ve fázi mnoha velkých bublin, z nichž některé začaly praskat již v roce 2008, a od toho času začala na trzích panovat daleko výraznější míra nejistoty než dříve. To se podepisuje i na ne/ochotě obchodníků riskovat, což vede jak ke snížení peněžní zásoby v oběhu, tak její velocity, a venkoncem ústí do pasti na likviditu. Budoucnost začíná být i pro velké aktéry na trhu diskontovaná.

John Michael Greer v ekonomice – v návaznosti na dílo E.F.Schumachera – rozděluje tři typy statků: primární, jejichž zdrojem je příroda, sekundární, jejichž zdrojem je lidská práce (ty jsou do značné míry závislé na primárních), a terciární, což jsou finanční statky. Primární a sekundární statky jsou dostupné v množství, které je omezené nabídkou (byť se řídí poptávkou, ale je tu regulativ a víceméně tu platí jistý princip rovnováhy známý z učebnice ekonomie, graf nabídky a poptávky a „neviditelná ruka trhu“). Toto žel neplatí pro terciární statky, které zcela dominují dnešní světové ekonomice, ty jsou dostupné v množství omezeném především poptávkou. Primární a sekundární statky se řídí negativní zpětnou vazbou, zatímco u terciárních statků převládá pozitivní zpětná vazba. Negativní zpětnou vazbu si lze jednoduše představit jako princip fungování termostatu. Když je v místnosti moc horko, čidlo v termostatu tento údaj zaznamená a vydá signál do topení, které se poté vypne. Když teplota naopak klesne příliš nízko, termostat vydá signál, aby se topení zapnulo a v místnosti přitopilo, teplota se zvýší. V terciárním sektoru však převládá pozitivní zpětná vazba, kterou si lze představit jako jakýsi masochistický termostat, který si v letních parnech doma přitápí ještě víc a v zimě naopak, když teplota klesne na určitý stupeň, vypne topení pro jistotu úplně, aby zima byla ještě větší.

K tomu lze doporučit J.M. Greer – Antiekologie finančního sektoru
Jindřich Kalous – Tři ekonomiky, jediná termodynamika a skutečný původ bohatství národů
Jindřich Kalous – Kapitalismus jako globální Ponziho schéma
http://finweb.hnonline.sk/c3-51870150-kP0000_d-vsetci-sme-otroci-dlhu-span-class-koment-komentar-span
Četba základních autorů jako jsou Nassim Taleb, Nicole Foss, Steve Keen, David G. Wilson, blogu Zero Hedge …

Mimochodem, kumulace kapitálu byla jedním z hlavních argumentačních bodů Karla Marxe proti kapitalismu.

Takže v tomto ohledu jsme žili mnozí velmi nad poměry. Četní z našich spoluobčanů byli opilí a oblouznění představou, že takřka všichni jeden do jednoho máme nárok na dobré bydlení, na dovolenky u moře, na bazén se zlatým retrívrem pobíhajícím kol dokola, na garáž nezející prázdnotou… Žel česká společnost má tu velkou nevýhodu, že zejména po r. 92 zde nastal vývoj takový, jaký nastal, tedy Klausovic standardy, šoková doktrína chicagské školy, naprostá polovičatost „pravicového“ diskursu, kdy „svoboda k“ je jednak zaměňována za bezbřehou a bezskrupulózní libovůli a druhak vydávána za svobodu jako takovou, venkoncem takřka totální rozklad politické kultury a důvěry v politiku a dnešní kleptokratická klientelistická olychargie alias mafiánský kapitalism. I bez ohledu na tuto prohnilost ve státě českém nebude možné dlouhodobě držet systém, který byl založen na stále větším rozmazlování en gros a na stále větším přísunu blahobytu en masse.

Stávající systém s největší pravděpodobností narazil na svoje vnitřní i vnější meze (zlom čisté energie z uhlovodíkových fosilních kapalin – zkráceně vrchol těžby ropy a zemního plynu) a čeká nás éra sestupu a přibližování efektivity v klasickém ekonomickém slova smyslu (kde určovatelem je trh a cena) k efektivitě v ekologicko-energetickém slova smyslu. Nejsnáze si to lze představit na zemědělství, které v minulosti bylo vždy zdrojem energie, zatímco dnes je vlivem tzv. zelené revoluce – silné mechanizace a chemizace zemědělství, která byla umožněna právě díky obrovským zásobám snadno dostupné a tudíž i snadno dostupné energie o velké energetické hustotě – obrovským konzumentem energie.

komentáře 4

Filed under peak oil, ropný zlom, Všehršel

Václav Cílek: „Čeká nás krize, která bude trvat 30-40 let a během které dojde k velké přestavbě světa“

Lidi, jak já často přednáším na venkově nebo na malých městech, do dneška hodně cítí s půdou. Já myslím, že takový ten vztah, který vzniká tím, že když se něčeho dotýkáte, třeba dřeva nebo právě té hlíny, když se toho dotýkáte dvacet let, tak to prostě potom už máte rádi. Pak se to stane součástí vašeho života a ožije ve vás to, jak třeba na venkově před 2. světovou válkou se půda neprodávala. Kdo prodal půdu, to už byl ten nejhorší vyděděnec. To už byl ztracenec, který nezvládl svůj vlastní život, protože půda bylo to, co dávalo obživu.

A tahlecta doba, i když to teďka vypadá nepravděpodobně, se hrozně rychle může vrátit, protože počet lidí roste, počet zemědělské půdy neroste, spíše ubývá. Stačí poměrně malá klimatická změna, několikaleté sucho nebo trošku jiný chod počasí po dobu několika let a budou ohroženy dodávky potravin pro část lidstva. Zejména takový zranitelný je jihovýchodní monzun, který zásobuje vláhou a tím pádem potravinami Čínu, Indii a značnou část světa. Ten, když nepřijde, protože je v jeho zvyku, přirozeném cyklu teda, čas od času nechodit, tak relativně bohatí Číňani vlastně vykoupí u nás potraviny a my jim je rádi prodáme, protože na tom hrozně vyděláme, a pak v té druhé fázi dojde k rozkolísání cen a my sami třeba ty potraviny mít nebudeme. Takže já se doopravdy a zcela vážně bojím toho, čeho se dneska nebojí prakticky nikdo, tzn. potravinové krize. A část té potravinové krize může být velmi jednoduše vázána na jev, kterému se říká ropný zlom nebo ropný vrchol. To je období, kdy dochází k největší těžbě, tzn. k vrcholu těžby ropy. A od toho zlomu nebo od toho maximálního bodu ta těžba už jenom klesá.

My dneska do toho zemědělství dáváme zhruba tak desetkrát tolik energie, než získáváme, zatímco dříve to zemědělství naopak tu energii produkovalo. Tzn. je tady úzká vazba mezi cenami vložené energie na osiva, na hnojiva, na herbicidy, na pesticidy a ziskem potravin. Tak já nevím teda, co čeká možná ještě nás, možná příští generaci, ale rozhodně problémy s ropou jednou nastat musí, protože i podle těch docela optimistických zpráv ropy máme zhruba na šedesát nebo sedmdesát let, při současné úrovni spotřeby, ale ta spotřeba trošku roste. Rozhodně ten život neproběhne tak, jakože budeme těžit ropu furt, co to dá, a pak se probudíme a druhý den nebude. Dávno předtím, já si myslím, že už do 3-5 let nás můžou čekat velké fluktuace právě cen ropy, které mohou rozkolísat svět, jaký jsme znali.

Vlastně tím od té krajiny já se dostávám hodně k povaze tohohlectoho světa. Já když řeknu pár věcí, které jsou teď samozřejmé, tak to bude mnohem jasnější. Před dvěma lety bylo Irsko náš největší vzor. Ekonomika rostla jako ďábel. To byl prostě keltský tygr. Před několika měsíci se začalo mluvit o tom, jak se Irové dostali do ekonomických problémů, ale jsou hrdí, že si pomůžou. Před třemi nedělemi Irové odmítli jakoukoliv pomoc, před dvěma nedělemiji prostě přijali, ale prohlásili, že nesáhnou na daně. Před týdnem ty daně prostě zvýšili. Včera jim byl snížený rating asi o tři stupně dolů, vypadá to, že země prostě spěje ke krachu. A to jsou chytří lidi, nám podobní, pracovití a během období dvou let prodělali cestu v podstatě od vrcholu světové ekonomiky až v podstatě po odpad světové ekonomiky.

Další věc, která mě hrozně zaujala a vlastně znervóznila, je maďarská vláda, která se najednou rozhodla převést penzijní fondy pod svá křídla a de facto je rozpustit v dluzích. Maďaři od roku 98 si museli šetřit na penzi. Tehdy z nějakých důvodů – tušíme, že byly korupční – si nesměli šetřit pro – jim to nenabídnul stát ale privátní fondy, tam jako bylo zajištěno. Teďka najednou přišla maďarská vláda s tím, že kdo neodezvdá peníze státu, tak ztratí nebo ze 70% ztratí možnost podílet se na penzijním systému. Jinými slovy je to něco jako měňová reforma z roku 1953, jenom je to trošku odlišné takovou tou sémantikou. Vypadá to tak, že maďarská vláda tyhlety peníze utratí během dalších 3-4 let, akorát jí budou stačit na tři roční vlastně dluhy penzijní reformy, a co bude za deset let, nikdo neví. A to je pravicová vláda, která není zase tak mentálně příliš vzdálená od nás. A já najednou vidím, že žijeme ve světě, kdy něco, co by bylo rozhořčeně odmítnuto vládou jako neskutečné a tak dál třeba před půl rokem, se hrozně rychle stává realitou.

Z tohohlectoho všeho já mám pocit velkého zneklidnění světa. Jako kdyby ze všech stran na mě útočily vlny strachu a obav. Nebo dokonce vlny takové, že už ten nový svět je už tady, nějaký, že jsme jsme si toho vlastně nevšimli. Jednak z toho mám starost o děti, o sebe, o vlastní penzi pochopitelně. Já myslím, že tady o těchto věcech je nutné mluvit, aby lidi za deset, za dvacet let věděli, čím jsme žili, protože už ta emoce, která byla před pěti nebo deseti rokama, je dneska už nedosažitelná. Takže vnímám ty vlny velké nejistoty maskované chladnou tváří, jak se šíří celou společností jako někdy v roce třeba 1935 nebo něco takového. Tím nechci říct, že nás čeká válka. Já si myslím, že nás čeká krize, která bude trvat jako většina podobných krizí 30-40 let, a že během této krize dojde k velké přestavbě světa.

Pro mě to představuje velké dilema, např. co učit. Protože když ten svět bude jinaží, nebo když už ten svět je jinačí, co máme učit. Dost se mi to vrací, aby děti měli zkušenost světa, památek, krajiny, zvířat. Aby byly propojeny, protože to doopravdy dodává nějaký klid, s tou tradicí, s tím, co bylo dřív a jak to bylo dřív. Hrozně moc mě pomáhá studium… Ne studium. To není studium. To je četba. Antické literatury; právě jsem dočetl těch, já nevím, šest svazků Tita Livia Dějiny od založení města, tedy města Říma. Přišlo mi to být hrozně podobné jako Hledání ztraceného času, protože jsem se postupně dostával na těch několika tisíci stránkách vlastně do takových zdánlivě zacyklených, opakujících se obrazů, bitev, revolucí, různých vzpour, a do toho jsou vždycky velké občanské ctnosti, vynikající císařové, skvělí vojevůdci, pak to zase pokazí prostě ten lid. A takhle se to celé prolívá. A řadu poznámek, které jsou obsažené v tomto textu, je možné vztáhnout k přítomnosti.

Já jsem hodně spekuloval nad takovými často projevovanými obavami, jak píší někdy v tom 2. století, že už ten Řím není, co býval, protože je v něm tak velké množství cizinců, že se ztrácí to původní vědomí toho Říma. Teďka my to bereme tak jako politicky korektně, že se jedná holt o ty cizince, že jsou horší, že bychom jim neměli dovolit, aby se tady usídlili. Ne. Ono se jedná o ty hodnoty. Ono se jedná o to, jestli ti cizinci přebírají hodnoty, které to město nebo ten stát vytvořily, takže to město nebo ten stát může dál pokračovat a vyvíjet se. Anebo jestli vnáší své hodnoty, které buďto jsou kompatibilní, to je třeba naše kultura a vietnamská může existovat myslím si velmi dobře jedna vedle druhé, protože Vietnamci jsou relativně loajální, nechtějí se sice moc mísit s tím českým světem, ale zároveň tvrdě pracují a rozvíjejí. To je příklad jiné kultury, ale kompatibilní. No, ale když si vezmeme lidi z Francie nebo Anglie s lidmi z Maroka nebo ze západní Afriky, tak jasně vnímáme, že to je kontrakultura. Že tito lidé mají jiné hodnoty, neříkám, jestli horší nebo lepší, prostě jiné, a že to oslabuje celek.

Pojďme z tohohlectoho vyprávění o povaze světa, který je znejistěný ekonomicky, který je znejistěný hodnotami, který v něčem připomíná možná Řím 2. nebo 3. století našeho letopočtu, se vlastně vrátit k nám. Výhled je poměrně optimistický, protože nějaké to jídlo bylo i za 1. i 2. světové války. To znamenená, nemyslím si, že nám půjde o život v téhle té transformaci, ale půjde o peníze a o nervy. Druhá věc, že nám vlastně zůstává hrozně moc krásných věcí. Co nám zůstává, je teda pro mě zejména zase ta krajina a knížky.

Částečný přepis pátého dílu pořadu Českého rozhlasu Osudy Václava Cílka, jehož zvuková stopa je k poslechu dostupná zde a všech pět dílů je dostupných zde (24.-29.4.2011).

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Ropný zlom (Peak Oil), Všehršel

O resilienci

KOLIK NARUŠENÍ SYSTÉM VYDRŽÍTEORIE RESILIENCE MŮŽE DÍKY SVÝM KOŘENŮM V OBLASTI EKOLOGIE A VĚDY O SLOŽITOSTI PROMĚNIT KRIZI NA KATALYZÁTOR INOVACE.

V roce 1930 pověřil americký sběratel umění Albert Barnes Henri Matisse, aby pro jehosoukromou galerii v Merion poblíž Philadelphie vytvořil hlavní obraz. Matisse byl u vytržení: Pronajal si staré kino v Nice, kde v té době žil, a celý další rok strávil vytvářením díla, tanečního triptychu. S výsledkem byl spokojen. Ale poté, co dílo dorazilo do Merion, napsal Barnes Matissovi dopis, v němž mu vylíčil nešťastné nedopatření: jeho spolupracovníci špatně změřili rozměry, takže obraz na zeď galerie neseděl. Rozdíl ve velikosti byl nepatrný a Matisse mohl snadno triptych stočit tak, aby se vešel na zeď, byl to technický detail. Ale místo toho si pronajal kino na dalších 12 měsíců, aby vytvořil nový obraz o správných rozměrech. Navíc změnil významně koncepci, protože cítil, že bezduché opakování by nebylo skutečným umění, a účinně vytvořil zcela nový design. V průběhu přepracovávání díla, kdy experimentoval s formami, které by zachytily rytmické pohyby tanečníků, vymyslel i slavnou techniku „výstřižků“ (gouaches découpés), kterou později označil jako „malování nůžkami“. Matisse, ať už vědomě či nevědomě, proměnil chybu v příležitost pro vytvoření něčeho nového. Nový triptych nejen že potěšil Barnese, ale zároveň posloužil  jako stylistický výchozí bod pro ta Matissova díla, která se později stala nejobdivovanějšími.

Dokončení na blogu Resilience Now:

http://resiliencenow.wordpress.com/2011/04/22/o-resilienci/

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Výtvar zračení, Všehršel

Čas je řízení auta

Erich Kästner – Čas je řízení auta 

Města rostou. A ceny rostou.
Ten kdo má peníze, má také úvěr.
Účty se mluví a rozvážní mlčí.
Lidé v zámku. Lidé ve stávce.
Zeměkoule se otáčí.
A my se máme obrátit.

Čas je jako řízení auta.
Zatím co život letí kolem tebe.
Ministři často mluví o daňových propadech.
Kdo ví, jestli to myslí vážně?
Zeměkoule se otáčí.
Nejde to jen ve dvou.

Kupující kupují. A podporují obchodníky.
Peníze obíhají, jako kdyby to byla jejich povinnost.
Rostliny rostou. A továrny umírají.
Co bylo včera, dnes už je v troskách.
Zeměkoule se otáčí.
Ale to nevidíte…

Die Zeit fährt Auto

Die Städte wachsen. Und die Kurse steigen Wenn jemand Geld hat, hat er auch Kredit.
Die Konten reden. Die Bilanzen schweigen.
Die Menschen sperren aus. Die Menschen streiken.
Der Globus dreht sich. Und wir drehen uns mit.

Die Zeit fährt Auto. Doch kein Mensch kann lenken.
Das Leben fliegt wie ein Gehöft vorbei.
Minister sprechen oft vom Steuersenken.
Wer weiß, ob sie im Ernste daran denken?
Der Globus dreht sich und geht nicht entzwei.

Die Käufer kaufen. Und die Händler werben.
Das Geld kursiert, als sei das seine Pflicht.
Fabriken wachsen. Und Fabriken sterben.
Was gestern war, geht heute schon in Scherben.
Der Globus dreht sich. Doch man sieht es nicht.

Přejato z diskuse na blogu J. Maliny, fotografický doprovod zajistil Saigon Team a spol.

1 komentář

Filed under Literé, Přejato, Výtvar zračení, Všehršel

Trestuhodná hloupost statistiky aneb Přípisek k banalitě černé labutě

Když se po havárii jaderné elektrárny Fukušima 1 političtí představitelé zemí, které provozují jaderné elektrárny, skorem až předháněli v tom, kdo víc a první prověří domácí jaderná zařízení, leckteří z nás nad tím nechápavě kroutili hlavou. Pochopitelně, prvotním popudem bylo hašení hysterického požáru a mírnění emocí. Voliči, volil jsi mne, i vol mne, uvedu tě v bezpečí. V souvislosti s poznámkou Nassima Taleba je však nasnadě ještě jeden pádný důvod. Pravděpodobnost výskytu havárie na jaderném zařízení se po fukušimské havárii nikterak nezměnila, co se změnilo, je „naše“ vnímání či odhad pravděpodobnosti výskytu této havárie. Holt se slovutní „správcové rizik“ a „rizikoví manažeři“ zase jednou přepočítali, rozuměj nedopočítali, a je třeba s tím nějak naložit.

Nassim Taleb dlouhodobě poukazuje na to, jak jsou mnohá „expertní“ chápání světa zcela nepřiměřeně zjednodušující a silnou vahou se opírají o představy, které svět mají za poznaný bez zanedbatelného mála v jeho úplnosti. Jinými slovy, že téměř úplně opomíjí skutečnost, kterou má lidová moudrost v anglosaských zemích zažitou coby vyjádření, jemuž musí dobře rozumět třeba takový Jaromír Jágr, který za mlada na Kladně pěstoval své svalstvo přehazováním hnoje: shit happens.

Taleb často zmiňuje, že se každé ráno probouzí s tím, že svět nezná, nerozumí mu a že ho má za z velké části nepoznaný. Tento postoj označuje s odkazem na skeptickou empirickou školu lékařství slovem epilogismus. Jistě, pro leckoho příkladná ukázka objevování Ameriky – až na to, že tolik expertů o Americe v životě neslyšelo.

Taleb je znám i svým nesmlouvavě jízlivým přístupem ke všem kravatou přiškrceným bankéřům, vrcholovým manažerům a ekonomům (proto ho taky s kravatou nikdy neuvidíte). Poučí se z fukušimské havárie právě i bankovní manažeři rizik? Proč by měli? Třeba proto, že už by bylo na čase obeznámit se s obsahem pojmu ponziconomics? Žádné hemživé sebezpytování jsem, vezmu-li to od píky, ve Spojených státech, Velké Británii či Německu zatím nezaznamenal. Že by měli své risikomatrixy spočtené dokonale? Anebo snad jsou si tito takříkajíc odborníci vědomi toho, že zde máme co do činění s nejistotami a mírou komplexity? Načpak si lhát do kapsy, cé je správně.

Text vznikl jako přípisek k překladu článku Trestuhodná hloupost statistiky Nassima Nicholase Taleba.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Všehršel

Třeskutá kniha pohádek pro děti bez bázně

Světlo světa spatřila dlouho očekávaná kniha Blaise Cendrarse Malé černé pohádky pro nebojácné děti. Jak mnozí jistě a správně tušíte, je to kniha pohádková. Pohádky jsou to řádně třeskuté, sýreálistické, ostatně tak, jak by se i na Afriku, co je mi o ní málo známo, slušelo. Knihu ilustracemi opatřila Alžběta Skálová. Jsou to unikáty, protože rytby do omítek. Fotografické reprodukce jsou přičiněním Ondřeje Přibyla prvotřídní. Ostatnímu grafickému vyvedení chybí k dokonalosti pár krůčků, ale i tak je, jak se na Juraje Horvátha obvykle sluší, výtečné.

Tady něco málo o knize:
http://www.kosmas.cz/knihy/155661/male-cerne-pohadky-pro-nebojacne-deti/

http://www.facebook.com/pages/Praha-Czech-Republic/Nakladatelstvi-Baobab/97802571786#!/pages/Praha-Czech-Republic/Nakladatelstvi-Baobab/97802571786

Zdárný zbytek (bao)babího léta.

Napsat komentář

Filed under Všehršel

Richard Heinberg – Zhasněte světla: Blížící se konec jednoho dějinného období

Pozn. Následující text je začátek 3. kapitoly z knihy Richarda Heinberga The Party’s Over – Oil, War and the Fate of Inudstrial Societies (Večírek skončil – Ropa, válka a osud průmyslových společností). Překlad Úvodu této knihy jsme zveřejnili nedávno. Kniha původně vyšla v roce 2003.

Zatímco Panglos se těší obdivu, Kasandrou pohrdají a ignorují ji. Ale Kasandra, jak se měli Trójané ke svému zármutku dozvědět, měla pravdu, a kdyby jí byli bývali věnovali pozornost, dřina vynaložená na náležité přípravy na přicházející neštěstí by byla v porovnání s ničením, které následovalo po krátkém období blaženého a neobeznámeného optimismu, zanedbatelná …
Dnes je Kasandra držitelkou vysokých akademických titulů v biologii, ekologii, klimatologii a dalších teoretických a aplikovaných environmentálních vědách. V rozsáhlé knihovně publikovaných knih a studií vědci varují před tím, že pokud se lidstvo bude i nadále ubírat titímž směrem, čeká nás či naše přímé potomky nevýslovná devastace …
S tím, jak znepokojená veřejnost a jí volení političtí zástupci budou vykřikovat: „Povězte, že tomu tak není!“, nebude nouze o optimisty, kteří nás budou opětovně ujišťovat slovy: „Buďte v pohodě, nemějte obavy.“ („Don’t worry, be happy.“)
Upřímně doufám v to, že těmto optimistům budeme moci věřit. Ale krutá vědecká fakta a slabost panglosianských argumentů mi v tom brání.
Ernst Partridge (2000)
… na začátku dvacátého prvního století se éra čerpání „černého zlata“ ze země, které pohání průmyslové společnosti, přiblíží ke svému konci.
Paul Ehrlich (1974)
Vstoupili jsme na počátek posledních dní ropného věku.
Mike Bowlin, předseda a generální ředitel společnosti ARCO (1999)
Můj otec jezdil na velbloudu. Já jezdím autem. Můj syn létá letadlem. Jeho syn bude jezdit na velbloudu.
saudské přísloví
Krutosti 11. září ovládly světová zpravodajství, politiky, vojenské záležitosti a ekonomiku natolik, až obecná diskuse brzy rozdělila veškerou historii poslední doby do dvou kategorií: „před 11. zářím“ a „po 11. září“. Pro většinu Američanů nebyly tyto události pouze děsivé, ale i zcela neočekávané. Mnoho lidí se domnívalo, že vzhledem k tomu, že únosci letadel údajně pocházeli z Blízkého východu, do toho byla nějakým způsobem zapletena ropa.Ze samotných únosců bylo patnáct z celkových devatenácti označeno za Saudské Araby. Americké úřady jako vůdčí osobnost útoků určily Usamu bin Ládina, potomka jedné z nejbohatších saudsko-arabských rodin, která má dlouhodobé finanční vazby na rodinů Bushů (bin Ládinové pomáhali v roce 1979 skrze prostředníka financovat první obchodní podnik George W. Bushe, energetickou společnost Arbusto). Podle svých vlastních zveřejněných prohlášení považoval Usáma americké vojenské základny umístěné v Saudské Arábii za urážku islámu.

Saudské království coby největší světový producent ropy zůstalo loajálním zákazníkem Spojených států po desetiletí, avšak vyrůstající mladé obyvatelstvo a klesající příjmy z ropy začaly v národě vyvolávat všeobecný nepokoj. Saudská královská rodina se snažila zneškodnit každou možnou islamistickou opozici tím, že oficiálně podporovala ultrakonzervativní wahhábistickou sektu a že dovolila, aby na financování radikálních – někteří by řekli teroristických – islamistických skupin, působících jak na území Suadské Arábie tak za jejími hranicemi, putovaly značné petrodolarové sumy. Tehdejší americká státní správa na oplátku za pokračující saudskou spolupráci při zachování stabilních cen ropy přimhouřila nad druhou ze zmíněných snah oko.

Co se toho týče, tak američtí vůdcové radikální islamistická hnutí manipulovali po desetiletí. Spojené státy v 80. letech v Afgánistánu a v 90. letech na Balkáně a v Čečně tajně vyzbrojovaly a financovaly islamistické teroristické sítě za účelem destabilizace neposlušných států. Díky této taktice ve sporu se Sovětským svazem, jehož ničivé vojenské snahy o udržení nadvlády nad sousedním Afgánistánem daly základ jednomu ze základních činitelů, které přivodily pád sovětského impéria, dosáhly Spojené státy ohromných úspěchů. I přesto však radikální islamisté, byť byli ochotni přijmout zbraně a dolary, nechovali vůči zájmům Američanů žádnou přirozenou náklonost.

Americká výzvědná služba využívala počínaje polovinou 90. let poněkud důmyslně neukázněnosti islamistů ve svůj prospěch. Činila tak, že mávala hrozbou radikálního muslimského „terorismu“ (1) před zraky domácího obecenstva, což měl být prostředek, jak si získat podporu pro zvýšené vojenské a bezpečnostní rozpočty a jak nabýt ještě většího oprávnění k sledováním, mimosoudním zadržením a jiným omezením občanských svobod.

Usáma bin Ládin byl klíčovou postavou militantního islamistického hnutí, které Američani v průběhu 80. let podporovali. Kdy přesně přestali Američani nepřímo sponzorovat jeho aktivity, není jasné. První země, která požádala o zatčení bin Ládina, byla Libye. Bylo to v roce 1994. Po dvou teroristických útocích vedených na konci 90. let proti zájmům USA, po nichž tehdejší prezident Clinton vypsal odměnu za bin Ládinovo dopadení, tento přemístil svou základnu do Afgánistánu, kde na tajných základnách – z nichž mnoho během 80. let navrhla či postavila CIA – cvičil své agenty Al Kajdy.

Bushova vláda na útoky z 11. září odpověděla bombardováním Afgánistánu, s cílem zbavit režim pod nadvládou Talibanu moci a na jeho místo dosadit prozatimní servilní, závislou vládu.

Někteří komentátoři poukázali na to, že Afgánistán se nachází poblíž strategicky významných zásob ropy a zemního plynu u Kaspického moře, spekulujíce o tom, že válka mohla být snahou vynutit si výstavbu plynovodu vedoucího přes Afgánistán do teplovodních přístavů v Pakistánu. Dva francouzští ingestigativní novináři, Jean-Charles Brisard a Guillaume Dasquie, dokonce prohlásili, že akce Spojených států v Afgánistánu byla zvažována – ne-li naplánována – několik měsíců před útoky z 11. září, nač poukazovalo údajné vyhrožování talibánským zástupcům v průběhu vyjednávání o plynovodu. Podle Brisarda a Dasquie, řekl na setkání v Islamabádu v srpnu 2001 Christian Rocca, mající ve vládě Spojených států na starost záležitosti střední Asie, talibánskému velvyslanci v Pakistánu, že „buď přijmete naši nabídku karátu zlata, anebo přijmete svůj pohřeb v místě dopadu bomb z našeho kobercového bombardování“.(2)

Jiní, včetně některých znalců ropného průmyslu, myšlenku, že by se tato válka zásadně týkala ropy a zemního plynu, popřeli a poukázali přitom na to, že pro ovládnutí zdrojů energie z této oblasti není Afgánistán podstatný a že ekonomický význam navrhovaného plynovodu není pro Spojené Státy tolik důležitý. Čili jak domnělými tak skutečnými motivy Spojených Států zkrátka musí být pronásledování bin Ládina a jeho organizace.

Měli bychom, přestože většina lidí považuje argumenty uvedené v předchozím odstavci za přesvědčivé, zdůraznit několik důležitých bodů: nebýt ropy, měly by Spojené Státy na blízkém Východě jen malý zájem. Nebýt zapojení Spojených států na Blízkém východě (obzvláště v Saudské Arábii), nebyl by Usáma bin Ládin nikdy dohnán k ničení symbolů Americké ekonomiky a vojenské síly. V tomto ohledu, byť se násilí odehrávalo v Afgánistánu, New Yorku a Washingtonu, měly skutečné strategické cíle v obou případech co do činění se Saudskou Arábií. Kromě toho se ukázalo, že vyšetřování, která FBI vedla proti Al Kajdě před 11. zářím, byla systematicky obstruována příkazy z nejvyšších míst vlády Spojených států, asi proto aby se tak odvedla pozornost od jistých členů saudské královské rodiny a rodiny bin Ládinových, kteří po leta finančně podporovali Usamu bin Ládina.(3)

Energetické zdroje tedy v každém případě leží v jádru celého konfliktu. Kromě toho však měla válka v Afgánistánu za následek výstavbu trvalých vojenských základen ve Střední Asii – které by, pokud by se vůdci Spojených států opravdu rozhodli ovládnout budoucí těžbu kaspických zdrojů ropy a zemního plynu, při této snaze výrazně pomohly.

Bushova vláda valem prohlásila, že vojenské tažení v Afgánistánu bylo pouhým začátkem jí vedené „války proti terorismu“ a její úředníci rozšířili seznamy dalších možných cílů, které čítaly od tří do téměř padesáti národů. Kritici Bushovy politiky tvrdí, že vláda vlastně vyhlásila válku většině zbytku světa. Většina z národů uvedených na seznamech vlastní důležité zdroje ropy, přičemž mnohé z nich – včetně Iráku a Íránu, uvedených na předních místech seznamu – mají vazby na bin Ládina či Al Kajdu jen nepatrné či vůbec žádné. Americká vláda s „terorismem“ coby svým údajným ovšem nepolapitelným nepřítelem se, jak se zdálo, pustila do grandiózního plánu využít své vojenské moci k tomu, aby získala oporu ve strategických regionech po celém světě, a možná i k tomu, aby převzala přímou kontrolu nad světovými zdrojy ropy.

Poznámky:
(1) Slovo terorismus se v této knize objevuje v uvozovkách, protože chci upozornit na skutečnost, že je to vysoce politizovaný termín bez jednotné definice. Zatímco určitý čin – jako například atentát či bombardování civilistů – je tehdy, když jej spáchá určitá organizovaná skupina, označen vládou Spojených států oficiálně za „teroristický“, tak obdobný čin, který spáchá jiná skupina, je označen za „protiteroristický“ či „sebeobranný“. Vzhledem k tomu, že toto slovo si natolik opanovalo veřejný diskurs, je možné se jeho užití vystříhat jen vzácně; skrytá ironie uvozovek je prostou připomínkou toho, že tento pojem vždy v sobě nese nevyřčený politický program a úhel pohledu.(2) Jean-Charles Brisard a Guillaume Dasquie, Forbidden Trut; U.S. – Taliban Secret Oil Diplomacy, Saudi Arabia, and the Failed Search for bin Laden (Thunder’s Mouth, 2002).

(3) Tamtéž, viz též: Greg Palast, The Best Democracy Money Can Buy: An Investigative Reporter Exposes the Truth about Globalization, Corporate Cons, and High Finance Fraudsters (Pluto, 2002).

Pokračování příště.

Napsat komentář

Filed under Ropný zlom (Peak Oil)

Večírek skončil – Ropa, válka a osud průmyslových společností

Pozn. Následující text je úvodní kapitolou jedné ze stěžejních knih, pojednávajících o ropném zlomu, The Party’s Over – Oil, War and the Fate of Inudstrial Societies, jejímž autorem je Richard Heinberg. Kniha vyšla v roce 2003. F/M

Osvětlené siluety měst za noci bez života, klimatizace ochlazující místnosti prázdných hotelů v poušti a umělé osvětlení svítící uprostřed dne, na tom všem je cosi šíleného i obdivuhodného: bezmyšlenkovitý luxus bohaté civilizace, civilizace, která se i přesto obává spatřit, jak světla zhasínají, podobně jako se kdysi obával noci primitivní lovec.

Jean Baudrillard (1989)

Je zjevné, že osud světové lidské populace za všech okolností neoddělitelně souvisí s užíváním energetických zdrojů.

M. King Hubbert (1969)

Energii nelze nahradit. Celá stavba moderní společnosti stojí na energii. Energie není pouze „jedno z dalších zboží“, nýbrž podmínka každého zboží, základní faktor rovnocenný vzduchu, vodě a zemi.

E. F. Schumacher

Svět se přímo před našimi zraky mění – dramaticky, nevratně a nevyhnutelně. Změna, kterou spatřujeme, zasahuje větší měrou více lidí než všechny jiné změny, jakých kdy byli lidé svědky. Nenarážím tím na válku či případy terorismu, krach na burze či globální oteplování, nýbrž na daleko základnější skutečnosti, které terorismus, války, ekonomické výkyvy, globální oteplování a další řídí: na objev a vyčerpání fosilních energetických zdrojů.
Klíčové sdělení této knihy je, že industriální civilizace stojí na spotřebě energetických zdrojů, které jsou neodmyslitelně omezené co do množství, a že se tyto zdroje stanou vzácnými. Až se tak stane, zápolení o ty zbývající rozpoutá dramatické ekonomické a politické události, na jejichž konci nebude žádný z národů s to udržet industrialismus v takové podobě, v jaké jsme ho znali během 20. století.

Celý příspěvek

1 komentář

Filed under Ropný zlom (Peak Oil)

Poslední pevnost

Předtím než se zde budu věnovat doplněním svého předchozí příspěvku věnovaného „zbytkům demokracie“ (neboť se za ten krátký čas vyrojilo poměrně hojné množství souznících hlasů z mnoha různých stran se ozývajících) pouze krátké upozornění na dva vydavatelské počiny. Erik Baláž (text) a Bruno D’Amicis (fotografie) vydali knihu o tatranských dolinách Tiché a Koprové, o nichž jsem tu psal již několikrát. Kniha nese název Posledná pevnosť. Erik Baláž rovněž stojí společně s Robertem Rajchlem i za souvisejícím filmem Strážca divočiny. O natáčení i krásách a tajích obou dolin se dovíte více v těchto dvou velmi pěkných reportážích natočených Českou televizí. 1 2 Více podrobností o knize i filmu naleznete zde.

Svým způsobem památná kniha Richard Višnáka Les v hodině dvanácté se po deseti letech dočkal opětovného vydání a k mání je za symbolickou cenu.

Napsat komentář

Filed under Silva

Co zbylo z demokracie aneb Společně v jednom světě

Čirou náhodou spíše než po nějaké zásluze jsem se octl na ceremoniélním večeru, při němž byly slavnostně vyhlášeny za účasti prezidenta Václava Havla, ministra kultury a jiných bezesporu důležitých persón výsledky soutěžní části festivalu o tzv. lidských právech Jeden svět. Ačkoliv jsem z celého festivalu shlédl toliko jeden film, a to ještě až po vyhlášení ten večer, mohu s čistým svědomím prohlásit, že tento film byl jako vítězný celého festivalu vyhlášen zcela po zásluze. Film kambodžského investigativního novináře Thet Sambatha a britského režiséra Roba Lemkina Enemies of the People (Nepřátelé národa)  představuje desetileté odevzdané úsilí a práci, během níž se Thet Sambath pokoušel nalézt odpovědi na otázku, proč se udály ony hrůzné činy, během nichž zemřely tisíce bezbranných lidí, mezi nimi i Sambathovy rodiče a jeho bratr.  Za roky svého úsilí si Sambath se svým postojem prostým odplaty a pomstychtivosti, resentimentu a naopak plným touhy nalézt odpověď postupně získá důvěru i přátelství lidí, kteří se přímo na masovém vraždění podíleli (v rámci různých úrovní bývalé armádní hierarchie), jakož i důvěru člověka, který měl vedle Pol Pota podíl na rozhodnutí o masakrech největší: Nuon Chea, Bratra Číslo Dvě, druhého nejvýše postaveného politika kambodžského státu za vlády Rudých Khmerů, pravé ruky Pol Potovy. Svým přínosem jsou Nepřátelé národa srovnatelní s devět a půl hodinovým filmem (označení „dokument“ se jeho režisér vyhýbá) Clauda Lanzmanna Šoa. V čem je však Thet Sambathův film nepřekonatelný, je v právě v jeho až křesťanskou čistotou prodchnutém odpuštění, jež Sambatha provází na jeho pátravých cestách.

Sambath a Nua
Thet Sambath a Nuon Chea

Vedle upozornění na tento pozoruhodný film si však neodpustím dvě poznámky. Ředitelka jedné nejmenované vysoké školy, která byla generálním sponzorem festivalu, se nechala slyšet, že právo na vzdělání je základním lidským právem. Že všichni jeden vedle druhého máme mít právo na vzdělání, na titul, na akademickou a jinak zářnou kariéru. A zcela nepochybně pak všichni lidi na planetě někde od peruánských amazonských indiánů po Laponce, Evenky a jiné eskymáky. Tento mezi dobrosdríčkáři do značné míry rozšířený názor zasluhuje daleko důkladnějšího pohledu než skýtá pouhá poznámka. Zatím však pouze vznesu otázku: Kam takové přesvědčení může ve svém důsledku vést? Patrně proto i vznikla vysoká škola, jejíž ředitelka na festivalu hovořila, patrně proto, že 70 jich je na Českou republiku málo. Při přebírání ceny z rukou Václava Havla se režisérka tibetského filmu Slunce za mraky Ritu Sarin  v záplavě svých pochvalných slov na hlavu pana prezidenta nechala slyšet, že nás přivedl ke svobodě a k výjimečné demokracii. Snad možná i prezident Havel si musel postesknout, jak ironicky – byť nezamýšleně – vyzněla slova paní režisérky. Snad se jí pak někdo v zákulisí zeptal, jakže to s tou demokracií vlastně myslela? Že tím zcela jistě nenarážela na skutečnosti, že bývalý ministr financí je podle jisté nevládní organizace jedním z nejzkorumpovanějších politiků v zemi. A vedle něj bývalý ministr vnitra v podsvětí jistě jen naprostou náhodou přezdívaný familiérně Íčko. Stačí mít oči jen trochu otevřené, uši nastražené, nebýt v pozici Henryho Fondy ve filmu 12 rozhněvaných mužů a nepídit se tak po náznaku sebemenší pochybnosti, která je vlastní soudním vyšetřováním. Korupce a tunelovací metody jsou běžné téměř všude, jak jsem se měl možnost za poslední čas přesvědčit (relata refero s odkazem na mě osoby přímo blízké, které se – pro upozornění – korupce sami nedopouštěli), a to i v tak zdánlivě nekorupčních a jak jinak než všeobecným dobrem a bohulibostí prostoupených prostředích jako jsou sociální služby. Stačí číst s pravidelností například noviny Václava Umlaufa a v obraze o korupci v státě českém zůstaneme poměrně věrném. Ostatně Karel Dolejší patrně ne nadarmo dlouhodobě píše o ČEZku, v němž navzdory oficiálně proklamovanému panuje daleko spíše režim odpovídající definici korporátního olygarchismu. Co nám tedy zbylo z té slavné demokracie?
Zdá se, že mnoho. Zdá se, že v neutuchajícím zápolení o čest jejího jména, o její neposkvrněnou pověst, demokracie stále vítězí! V zámořských Státech už i nejvyšší soud potvrdil, že korporace jsou vlastně taky subjekty z masa a kostí, ostatně tak jak už to tam bylo zakotveno v zákoně odedávna, pročež subjekty těšící se výsadnímu právu svobody slova. Výtečné rozhodnutí, ctěný soude, demográcie Vám osobně poděkovává, oživla podobně jako mobilní operátoři, ostatně dal jste jí k tomu bezmála ouřední štympl. Že se takto otevírá prostor ještě většímu zbytňování institutucí, jejichž váha přesahuje váhu svědomí mnohých, kdo kdy stanuli v čelech těchto společností, krátkozrace zavilým vykladačům demokracie zjevně nevadí. Natož pak Vám, ctěný soude. Je zvláštní, jak některé z takto velkých firem, které mají máslo na hlavě, projevují své svědomí.  A lichva pučí dál. 1 2
Uvedu zde citaci z autora, kterého jsem se nikdy nenadál citovat. „Místo starých potřeb, ukojovaných výrobky vlastní země, vznikají potřeby nové, k jejichž ukojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a klimatických pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná vzájemná závislost národů. To platí stejnou měrou o materiální jako duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným statkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur vzchází literatura světová.“ Dále autor tohoto slavného textu (kdo nepoznal, je to citace z Komunistického manifestu) pokračuje o kumulaci mezinárodního kapitálu, o vykořisťování tzv. dělnické třídy a o bloudu nutnosti se takovému vývoji postavit i za cenu násilí. Ke kumulaci světového kapitálu skutečně dochází, viz nedávná přednáška MUDr. Františka Koukolíka. Co nám tedy zbývá z oné slavné demográcie? A co z ní vlastně kdy vůbec bylo?
A co nám z ní zbude, až se dají do pohybu jiné radostné události a trendy, na něž již drahný čas upozorňuje poměrně velká a stále se rozrůstající skupina bývalých ropných geologů ale i stávajících šéfů velkých těžařských společností a vedle nich pochopitelně výzkumníků a aktivistů přináležejících ke komunitě ropného zlomu? Zatímco u nás se tato upozornění, jak se mi alespoň jeví, stále ještě nejeví odpovídajícímu zájmu, Lord Hunt, britský ministr pro energetiku, se kvůli této podružnosti rozhodl uspořádat dokonce i mezinárodní sumit, na nějž zve světové industriály. K ropnému zlomu a možným predikcím jeho průběhu se v nedávné době vrátil i z poměrně široké perspektivy Richard Heinberg, ve stručném nástinu shrnul vývoj za poslední roky a podobně tak i v užším měřítku Tom Whipple. Whipple svůj článek končí následovně: „Tento řetězec myšlenek nás vede k závěru, že někdy kolem roku 2014 začne světová produkce ropy, která se od roku 2005 drží na plató, klesat a možná rychle.
Existuje celá řada působících faktorů, které by mohly přerušit tento dosti úhledný rozvrh „dalších čtyř tučných let a potom potopa“. Věřte či nevěřte, v dohledné době může přijít jediná dobrá zpráva z Iráku, který je patrně posledním zbývajícím místem na zemi, kde je stále ještě dostupné značné množství levné a snadno produkovatelné ropy. Iráčané nedávno uzavřeli kontrakty na zvýšení své ropné produkce o 7 či 8 milionů b/d za účelem obsazení příčky největšího a nejbohatšího producenta ropy na světě. Nicméně každý, kdo je obeznámen s iráckými dějinami posledního století má důvod k pochybnostem, zda mohou Iráčené i přes pomoc bezmála všech hlavních světových ropných společností zachránit svět tím, že dlouhodobě zastaví pokles ropné produkce.
Ve hře je rovněž množství faktorů, které by mohly v nadcházejících třech letech vyhnat ceny ropy do výše, která by byla zničující pro ekonomiku, nebo by mohly uvrhnout svět do vůbec největší deprese. Patří sem nepřátelské vojenské akce na Blízkém východě, prasknutí čínské ekonomické bubliny, bankrot významného státu, kolaps státní měny. Některé z těchto vývojových trendů by mohly vyhnat ropu k netušeným cenám, zatímco jiné by mohly natolik snížit poptávku po ropě, že o její cenu a dostupnost by přestal být velký zájem. Příští roky budou hrát v moderních dějinách nejspíš klíčovou roli.
“ Otázkou po výhledově možných zbytcích demográcie však nepoukazuji pouze na úvahy Kurta Cobba na téma, zda bude možná demokracie po propuknuvších dopadech ropného zlomu, čili zda bude možná demokracie v éře nedostatkových fosilních paliv.

Držitel Pulitzerovy ceny a reportér New York Times Chris Hedges v časopise Adbusters, jenž nese podtitul Journal of the mental environment, svým jedinečným stylem zachytil „systémové“ výhledy do budoucna (pozn. k definici systému odkazuji např. na knihu Ulricha Becka Riziková společnost). Bez zbytečných oklik a vypisovačských excesů: Hedgesova stať je kam až moje paměť sahá tím nejtrefnějším a nejpřiléhavějším textem, jaký jsem za poslední měsíce či roky četl. Pro ujištění, nic moc pěkného se v ní nedočteme, ostatně nazvána je příznačně Bod nula systémového kolapsu, a ocitovat z ní kousek tomuto bloku jen prospěje:

Demokracie, která je systémem ideálně uzpůsobeným k napadnutí statu quo, byla zkorumpována a ponížena tak, aby mu otrocky sloužila. Jak napsal John Ralston Saul, prodělali jsme státní převrat ve zpomaleném záběru. A tento převrat je nyní dovršen. Vyhráli. My jsme poraženi. Ubohé selhání aktivistů při snaze přimět korporátní průmyslové státy k vážně míněné environmentální reformě, k opuštění vojenského avanturismu nebo k humánní politice vůči masám světové chudiny vyrůstá z neschopnosti uznat nové skutečnosti v oblasti rozložení moci. Paradigma moci se nenávratně změnilo, a stejně tak se musí proměnit i paradigma odporu.

Příliš mnoho nejrůznějších hnutí odporu nadále bere vážně fasádu volební politiky, ústavy, listiny práv, lobbyingu a zdání racionální ekonomiky. Páky moci se staly natolik kontaminovanými, že potřeby a hlasy občanů jsou nadále irelevantní. Zvolení Baracka Obamy představuje jen další triumf propagandy nad podstatou, dovednou manipulaci a oklamání veřejnosti masmédii. Spletli jsme si styl a etnicitu – a reklamní taktiku vyzkoušenou United Colors of Benetton a Calvinem Kleinem – s progresívní politikou a opravdovou změnou. Spletli jsme si vyvolané pocity s poznáním. Ale cílem, jako u všech značek, bylo dosáhnout toho, aby pasívní konzument zaměnil značku za zkušenost. Obama, jenž je nyní globální celebritou, je značka. Kromě dvou let v Senátu neměl za sebou takřka žádnou zkušenost, chybí mu jakékoliv morální jádro a byl nabízen coby všechno pro všechny. Obamova kampaň získala od společnosti Advertising Age ocenění marketér roku 2008 a předběhla přitom Apple a Zappos.com. Nakupujte u odborníků. Značka Obama je marketérovým snem. Prezident Obama dělá jedno a Značka Obama vás přiměje uvěřit v druhé. To je základem úspěšné reklamy. Kupujete nebo děláte to, co si reklamní agenti přejí, protože ve vás dovedou vyvolat určitý pocit.

Žijeme v kultuře, která se vyznačuje tím, co Benjamin DeMott nazval „politikou kýče“ (junk politics). Politika kýče nepožaduje spravedlnost nebo narovnání práv. Tato politika téma vždy personalizuje, místo aby ho vysvětlovala. Zaměňuje skutečnou debatu za výrobu skandálů, drby o celebritách a spektákly. Roztrubuje věčný optimismus, bez přestání chválí naši morální sílu a charakter, a komunikuje v soucitném jazyce. Výsledkem politiky kýče je, že se nic nemění, „neznamená to žádné přerušení procesů a praktik posilujících existující, vzájemně provázané systémy socioekonomických zvýhodnění“.

Když si tu a tam pročítám, co píší publicisté z lepších, jakými jsou kupříkladu prominentní filosofující ekonom Tomáš Sedláček či respektovaný Jan Macháček, na mysl se mi přitom vždy vkrádá dotěrná ovšem nevyhnutelná otázka, zdalipak to s oním opětovným na nebe vzýváním ekonomického růstu myslí tito pánové opravdu vážně či zda takto vystupují v roušce přetvářky pouze navenek, to aby nevzbuzovali přílišnou paniku. Pakliže jsou skutečně věrni prvému, neutuchajícímu čekání na růst (který se pravděpodobně v nějaké menší míře dostaví, ale bude jen dočasný a pak se zase pojede opět a opět z kopce a zase k nějakému menšímu růstu), pak mi nezbývá než doporučit jim a jim podobným shlédnout kratinkou pohádku o jednom morčeti. Názorná je snad dosti.  Pochopitelně že studenti ekonomických škol i ti vybavenci již v tomto směru hotoví by se pozastavovali, kdyby vůbec měli se zapotřebí pozastavovat, jsouce strženi proudem věrojatnosti a přesvědčivosti svého grafového důkazního materiálu, nad tím, že ekonomika není podobna morčeti. A sklidili by za to ode mě pochvalu, neb není možno učinit z ekonomiky morče a potřeba je podobným pokusům učinit přítrž. Leč o morčeti, této chatrné logice a jiném až jindy.
Nakonec tedy k otázce, kterou je tento příspěvek uvozen a provázen. Co zbylo z demográcie? Zatím tedyještě mnoho, otázkou je, kolik z ní vlastně kdy vzniklo. Připomenu zde výměr demokracie vlastní K. R. Popperovi. „Hlavní problém dosavadní politické filosofie byl formulován otázkou: Kdo má vládnout? A tuto otázku jsem nahradil otázkou jinou, aniž by to byl kdo valně postřehl. Moje otázka zní: Jak lze jistou vládu do jisté míry držet pod tlakem, aby nenapáchala příliš mnoho škod? A zde je má odpověď: Tím, že ji lze sesadit. To podstatné na demokracii je, že vláda může být bez krveprolévání sesazena.
Otázku „Kdo má vládnout?“ považuji za zcela pochybnou, neboť nelze zkoumat ledví lidí, kteří přijdou do vlády, předvídat, zda je lze nechat vládnout. Co je ale podstatné, je, že je zde možnost jejich sesazení, které jim hrozí, nedbají-li všeobecného mínění. Otázka „Kdo má vládnout?“, (několik moudrých jedinců, nebo množství hlupáků?), byla problémem politiky, jak jej viděl Platón a po něm skoro všichni političtí filosofové včetně Karla Marxe, který se rovněž ptal: „Kdo má vládnout?“ (kapitalisté nebo dělníci?). A naše současná odpověď, která zní: „demokracie“, je myšlena jako odpověď na tutéž otázku: neboť „demokracie“ znamená „vláda lidu“, a odpovídá tudíž na otázku: „Kdo má vládnout?“ slovem „lid“. Ale lid ve skutečnosti nevládne nikde a naše demokratické ústavy lze interpretovat jako odpovědi na mnohem rozumnější otázku, na zcela jiný problém, totiž na už zmíněný problém, jak lze nejlépe předejít velkému neštěstí, (i když ovšem i zde chybí záruka úspěchu).
Tato změna základního východiska vycházela z použití filosofického objevu, který byl namířen především proti německé filosofii, objevu, že se nemáme ptát po bytnosti (Wesen). Wesensschau (nazírání bytnosti) a Wesenphilosophie se mi zdají být naprosto nesprávnými, a měly také osudné následky.
Když se ptáme: „Co je podstatou demokracie“, pak zní odpověď přirozeně: „Vláda lidu.“ Ale ta neexistuje, to je přece jen pojem. Kdepak jsme už zažili, že by vládl lid? Ani ve Francouzské revoluci nevládl: to přece nebyl lid, kdo uvedl do pohybu gilotinu. Otázka po podstatě demokracie tudíž vede k nesprávné teorii: Vládnout má lid. Lid ale nevládne, vládne vláda. A jde tedy o to, co moci tuto vládu nějak ovlivňovat, a to je možné jen tehdy, lze-li ji sesadit.“

Jak tedy obstojí  dnešní situace pod zorným úhlem Popperova vymezení demokracie? Z výše předestřeného se zdá, že ne příliš. Že výlučnost tzv. demokratického světa tkví v tom, že mocní nedbají příliš slabých, že je nechávají ve své blažené domnělosti, že svým svobodně artikulovaným a spouštěným hlasem mohou co změnit. 1 Že situace v Tibetu se liší od té u nás tím, že tamější mocnáři ještě dbají váhy slova a odporu vyjadřovaného nespokojenými a tudíž mu nedávají průchodu, zatímco v euroamerickém výhledu, v němž platí demokracie za bernou minci, však mocní nechávají ne-mocné v tetelivém sebeuspokojení, že tito mají možnost co ze spod svými když už se alespoň trochu vzmoženými hlasy – neboť pochopitelně že u veřejnosti převládá pravdivost dikta: panem et circenses – alespoň cosi napravit. Jen si křičte a snažte se, k nám stejně nedospějete. Nás nikdo nesesadí. A tak s cynickým úsměvem na rtech sami v blažené potutelnosti zůstávají na svých seslích. Naštěstí však tato možnost skutečně někdy platí a jsou případy, kdy se podaří alespoň cosi odvrátit a dovolat se změny a jisté spravedlnosti. Pochopitelně též, že na východ od nás někde Ukrajinou počínaje a Indií či Čínou je korupce takřka nedílnou součástí tamějších politických správ, tam se však na rozdíl od našich krajů nechvástají tím, že demográcie je výdobytkem z nejlepších.
Navzdory citaci z Marxe, kritice korporátní olygarchie a jiným jinak tradičním výbavám levicových rozumářů jsem dalek sdílet socialistické stanovisko vlastní některým našim předním intelektuálům, jakkoliv osvěživé mohou někdy jejich texty být, typu Jana Kellera, Václava Bělohradského či Martina Škabrahy. Proměna statu quo je možná povlovnou proměnou, v malém měřítku na místní úrovni. Ostatně i k tomuto dospívají iniciativy přechodu, i k tomuto dospěli určití katolicky založení myslitelé, i k tomuto dospěl Chris Hedge ve svém eseji. V oblasti finančnictví mohou být jistým řešením iniciativy typu Move Your Money či etické banky, které naopak s dopady finanční krize doznaly velkého rozkvětu. Popřípadě lokální měny mohou být též změnou, byť z hlediska národní ekonomiky představují ve větším měřítku nebezpečí. Podrobnosti viz kniha předního představitele alternativní ekonomie Bernarda Lietaera Budoucnost peněz.  V jiném ohledu je inspirací polské město Sopot.
A pravděpodobně bude záhodno při těchto snahách uvážit, co filosof a historik hermetických věd René Alleau vyjádřil ve své přednášce následovně: „Právě tak argumenty, které proti sobě zdánlivě staví politické skupiny, jsou určeny jen k vnější spotřebě a pro mínění, neschopné posoudit jejich skutečný obsah. Naši augurové, ať už jsou ve státním chrámu napravo nebo nalevo, vědí velmi dobře, co nesmějí přiznat: totiž že uvnitř svatyně existuje jediný pohled na situaci, ten, který odpovídá skutečným problémům, jejichž možná řešení jsou velmi omezená a nemohou se za současného stavu vzájemné závislosti národních hospodářství a jejich chatrné rovnováhy v jednotlivých státech příliš lišit. Středem zájmu našich politiků není Francie, ale samotný politický život, stejně jako se průmyslníci starají jen o život průmyslu, fyzikové o pokrok fyziky a historikové o tu nebo onu oblast historického výzkumu. Ve všech oblastech se prostředky naší společnosti staly konkrétními cíli, aniž by kdy vyvstala otázka po účelnosti civilizace jako celku, tj. po pravých důvodech její existence a vytváření toho, co vytváří.“
(revue Člověk tradice, číslo 1, 2010, Praha, nakladatelství Malvern, přeložil Jan Ziebiger)

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil), Všehršel

Výpisky: Building with Earth & Building Without Borders – Sustainable Construction For the Global Village

K nepravidelnému seriálu o přírodním stavitelství připojuji výpisky ze dvou velmi inspirativních knih. První kniha (Builders without Borders) je kolektivní prací a pojednává o možnostech a zejména velkých šancích a příslibech, které přírodní stavitelství skýtá tzv. rozvojovému světu. Autorem druhé knihy (Building with Earth) je německý profesor architektury Gernot Minke, jeden z čelních odborníků a průkopníků stavění z hlíny a slámy v Evropě. Jak vidno, knihy jsou to v originále anglické, pročež i výpisky jsou v témže jazyce. Knihu Gernota Minke jsem doplnil ilustrujícími fotografiemi, které pochází přímo z této jeho knihy. Napsal jich pochopitelně více, přičemž jedna z nich byla dokonce přeložena i do češtiny, žel dostupná je za poměrně vysoký obnos.

Celý příspěvek

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae

Přírodní stavitelství v českomoravskoslezských poměrech

Stručné a zanícené (neboť zaujaté) uvedení k přírodnímu stavitelství v českých zemích.

Nejlepší knížka pro učinění si dobré představy o tom, co vše se dá postavit a jak ohromného, je americká převážně fotografická kniha ‚Home Work‘ autora Lloyda Kahna, která je plná mnoha cenných informací, jakkoliv postrádá zprávy technického rázu.

http://www.amazon.ca/gp/reader/0936070331/ref=sib_rdr_fc?ie=UTF8&p=S001&j=1#reader-page
http://www.shelterpub.com/_home_work/HW-book.html

Obecně k přírodním materiálům a situaci v České republice. Především po uvedení Garbage Warriora do kin, ale i po medializaci Duškova „adobe“ domu, který si staví v Jindřichovicích pod Smrkem, se s přírodním stavitelstvím a zájmem o něj u nás roztrhl poměrně velký pytel, což by bylo potěšivé, nebýt toho, že se lidé, kteří se daným začínají zabývat, dopouštějí nezřídka přehmatů a vyloženě fušerských kousků. A jediná firma (Rigi), která se tomuto věnuje profesionálně, v tomto ohledu není výjimkou, byť tedy je i mnohem hůře… ! Průkopníci z Rigi teprve začínají, mají za sebou první dům ze slámy (jak je právně zakotvený, nevím, ale podle všeho to bude dřevostavba). Je to dům, který je na obálce v mnohém přínosné a skvěle zpracované knihy doc. Ing. Josefa Chybíka Přírodní stavební materiály http://www.energybulletin.cz/?q=clanek/uvedeni-k-problematice-prirodnich-stavebnich-materialu K onomu domku snad tolik, že cena této hranaté slaměno-hliněnky se venkoncem vyšplhala na bratru 10 miliónů… Důvod je prostý: když hliněné omítky dělají lidi, kteří je nikdy předtím nedělali, tak není divu, že jim 1 metr čtvereční trvá cca 10 hodin, s takovou a podobným se pak cena domu velmi snadno vyškrábe až do tak astronomické výše. Vyjma toho, že mi přijde být dům evropsky geometrií posedlý, architektonickým typem myšlení příliš svázaný, ale zároveň nedotaženě a zoufale jevící snahu se z tohoto vymanit a ubrat se někam dál, výsledek působí poněkud rozporuplně až žalostně, nehledě na to, že dům je nevzhledný a že je na něm stále co „retušovat“ (Rijvenův typ omítky má své výhody i nevýhody, jako všechny další, jeho velká nevýhoda je ta, že se na ní tvoří poměrně velké praskliny, podrobnosti viz: http://www.xixao.eu/index.php?option=com_content&task=view&id=77&Itemid=2 ). Když budete mít Chybíkovu knihu v ruce, pak uvidíte, že praskliny jsou kolikrát až několik centimetrů široké a několik metrů dlouhé a navíc mnohačetné! Pro upřesnění toto nedělají všechny typy omítek, například německý prof. arch. Gernot Minke, který již v 70. letech založil při univerzitě v Kasselu výzkumné centrum zaměřené na zkoumání hlíny a slámy jako stavebních materiálů, používá jiné postupy pro nanášení hliněné omítky, podobně Američani Steenovi (rovněž záleží hodně na materiálu s jakým pracujeme). Vyjma fušeřiny výše popsané, s čím jsme u nás skorem světoví: hliněné omítky, které vyrábí Rigi, světovosti snad možná že i dosáhly, viz: http://www.rigi.cz/index.php?typ=RIA&showid=196

 

Ilustrativní foto přírodního domu ze Dánska - rákosová střecha je potěchou pro oko.

V poměrně nedávné době vzniklo hned několik stránek, které se stavění z přírodních materiálů věnují. Mezi lidmi, kteří se přírodním stavěním u nás zabývají takřka výlučně jsou architekt Aleš Brotánek, jehož realizace navzdory tomu, jak je oblíbený, se mi nelíbí, ostatně mnohdy překračují meze přírodního stavitelství. Dále je to Oldřich Hozman a jeho studio Arc, který do celého vnáší ještě rozměr řekněme duchovní (feng šuej, baubiologie), jeho realizace se mi zamlouvají o něco více než Brotánkovi, třebaže u vytržení z nich nejsem, viz http://www.arc.cz/web_cz/ A pak samozřejmě vznikají všelijaké jiné realizace typu ekologické centrum Sluňákov v Horce na Moravou u Olomouce (60 miliónů) či hostětínské konferenční centrum v podobě pasivního domu, jehož stěny jsou zčásti vytepleny slámou, které povětšinou realizují lidé, kteří k danému přišli tak trochu jako slepí k houslím, respektive jsou to ad hoc projekty jinak předních architektonických ateliérů, projekty ad hoc ovšem pohříchu, neboť výsledek je začasté tristní a z hlediska jejich bohulibých cílů a zadání mírně řečeno sporný. Důležitým kritériem při stavbě všech ekologických staveb je tzv. vázaná energie (embodied energy), že o tomto konceptu navrhovatelé tzv. ekologického centra ve Sluňákově v životě neslyšeli je patrné na budově, kterou navrhli a která podle jejich návrhu vzrostla… Dalším z průkopníků přírodního stavitelství v ČR je mladý pán Daniel Grmela působící jako konzultant v oblasti přírodního stavitelství, což je poněkud zvláštní, neboť sám, pokud je mi známo, přílišnými praktickými zkušenostmi nedisponuje, takže sice je to propagátor ale z většiny velký teoretik… Patrně na nejlepší úrovni – ve srovnání se světem – je na tom u nás Jakub Wihan, který pracuje pro britský ateliér Amazonails (jméno pochází z dialektem pokroucené výslovnosti slov Hammers And Nails, kde „h“ se nevyslovuje). Už jenom letmý pohled do fotogalerie realizací Amazonails napoví, že v jejich případě se pohybujeme někde trochu jinde než u Duškova „adobe dómu“ či Brotánkova-Navrátilova slaměného domku. http://amazonails.co.uk/ Osobní stránky Jakuba Wihana jsou tyto: http://jakubwihan.com/ Povedené domy ze slámy navrhuje též architekt Pavel Šturma, jeho realizace lze nalézt např. v Dětřichovci či v Jindřichovicích pod Smrkem.  http://sturma.net/ Dále tu jsou samouci jako je Lukáš Gavlovský. Na jeho přístupu je vidět, že je to umělec a že není svázán Autocadem a podobnými vypečenostmi, a že tam, kde popustí uzdu své fantazii a citu pro přirozenost materiálů, se většinou dostaví i kýžený výsledek, svým přístupem se tak nejvíc blíží americké „větvi“ přírodního stavění. http://www.gavlovsky.cz/ Pak je dlužno zmínit platformu přírodních stavitelů u nás „Postav si sám“, tyto stránky by mohly do budoucna sloužit jako zdroj hodnotných informací, zatím však trochu skomírají http://www.postavsisam.cz/ Petr Skořepa patří rovněž k průkopníkům přírodního stavění u nás, rovněž samouk, který už doslova pár domků i s cizí pomocí postavil, že mu toto číslo stačilo k tomu, aby se stal odborníkem, který se nebojí rozdávat své rozumy o přírodních, ekologických, zdravých domech formou placených seminářů, možná ale vůbec ale vůbec poté, co jsem výše nastínil poměry v této oblasti u nás, nepřekvapí. Což o to, ony dva, popřípadě tři domky, na kterých se Petr Skořepa podílel, jsou poměrně pěkné, žel to jsou však spíše zahradní chatky, než rodinné domy. http://slamenedomy.cz/ A konečně je tu pak Jaroslav Dušek  a  opětovný tentkokráte halasný příchod adobe techniky do českých luhů a hájů. http://www.superado.cz Opětovný, neboť adobe je anglické označení pro to, čemu v češtině říkáme nepálená hlína popřípadě vepřovice. Technika skýtající mnoho možností, leč opět v českém provedení poněkud pokulhává, srovnejte v článku na odkazovaných stránkách použité fotografie ze zahraničí.

Budova waldorfské školky ve Švédsku (Fotografie G. Minke – Building with Earth)

 

V potaz prosím berte, že v mnohém, co jsem zde psal, jsem ovlivněn názory svého kamaráda, který vede Centrum přírodního stavitelství v Bouzově (permalot.org). Člověka, který se skrzeva svou cholerickou povahu, někdy až upřílišněně příkré až unáhlené soudy a pramalý ostych vyslovit svůj názor s některými z výše zmíněných rozchází, profesně a takto často žel i osobně. Na rozdíl však od většiny z nich stavěl domy z přírodních materiálů v Americe, v Dánsku i u nás, zná se poměrně dobře s předními světovými přírodními staviteli. Chce-li si kdo učinit trochu jiný obrázek na celé, než jaký jsem zde představil, nechť nahlédne třeba zde (kdo je autorem textu netuším, skoro bych podle autorů fotografie řekl, že je to Dan Grmela, že se sám má zapotřebí zviditelnit v článku by snad možná o něčem svědčilo, i kdyby ne, tak článek je to opět fušerský, neboť jako ilustrativní foto dává časovanou bombu slaměného domu, který není omítnutý! – Na každou ze slámy postavenou zeď dlužno dodat též 3 cm vrstvu pokud možno hliněné omítky, jinak samozřejmě takový dům bez omítky bude hořlavinou jaksepatří.) http://www.ekobydleni.eu/tag/ales-brotanek či například do některé z knih, které najde na první fotografii, jež je součástí tohoto textu.

P.S.: Na Slovensku jdou v poněkud jiných šlépějích: http://www.ozartur.sk/

Addendum/Errata – 6.3.2011

Plně chápu Vaše námitky i ohrazení se, chápu i Váš familiérní vulgarismus, ať už je myšlen vážně či jako vtip, vlastně by si článek zasloužil výrazně přepsat, potíž je, že se mi do toho nechce, ostatně i blog jsem už přestal psát, vždy mě akorát překvapí, že se k němu někdo po čase dopracuje. Článek jsem napsal tak trochu jako chytrák, který všemu rozumí, jako všudebyl a všeckoznal, a k tomu jsem si neodpustil pár komentářů. Dejme tomu, že jsem si některé mohl odpustit, jiné bych neměnil (práce Aleše Brotánka si vskutku příliš necením).

Napsat komentář

Filed under Všehršel

Tajtrliky bukrliky čili Filipika proti „volným radikálům“

Pan Milan Kozelka sepsal do časopisu A2 pojednání o radikálním umění v naší zemi (k přečtení zde), jež mě přimělo k reakci.

Tvrdoň bez uzardění Milan Kozelka musel při spisování svého namnoze přínosného, ledascos borného pojednání jaksepatří zatnout své vruty přemítavé, že by skorem až samotného Cyrana přiměl k tomu zadržet v jeho širákovém vrhu v dál a namísto něj pak k smeknutí poklony jej přimět. Pohříchu však i tak bylo Kozelkovo lopocení žalostně nedostačivé. Obdobná snůška vyhroceného, omezeného a chvástavého řečového balastu je těžko k pohledání i v onom pravidelně šestkrát do týdne vycházejícím slisovaném, barvami potištěném celúlózovém podpalu do kamen, jenž bývá povětšinou k mání za pár korun a jenž nese titulek mfdnes. Pan Kozelka by se mohl do příště pokusit poslat svůj zajisté vůbec ne ad hoc do kupy daný přemítavý elaborát kupříkladu představitelům jisté dělnické strany. Věty jako: „Radikální umění je alarmujícím prvkem ve vražedném klimatu mafiánsko-ekonomického fašismu. Působí mimo všechny myslitelné typy galerií a výstavních síní, mimo akademickou půdu a vyhýbá se dobovým zvyklostem a klišé, včetně neudržitelných představ o takzvaném slušném chování,“ by jim náramně štimovaly a byly by ozdobou jejich stranického zpravodaje.

Věčná škoda, že se pan Kozelka třeba jen trochu nepokusil o úvahu stran radikality. Bohuslav Reynek zavřený v Petrkově, cele oddaný svým básním a rytům sestupoval, zdálo by se, ke kořenům. Obdobně sochař Jan Křížek v tichu a zapomnění francouzského venkova sochy si tvořící. Josef Florian ukotvený ve své Staré Říši cele oddaný svému. Josef Jedlička snášející na papír sirové obrazy, dojmy a postřehy ze života v severních Čechách šedesátých let. Ne tolik však v zracích za každou cenu davy strhávajících a lákajících lanařilů a demagogů a po nich volajících! Neboť nic se počiny výše jmenovýanch nedemonstruje, nikoho viditelně neproměňují a nevedou k do očí bijícím, okamžitým a jedno jak unáhleným re-akcím. Vše zůstává jakoby zakukleno v nitru, v sobě a pouze jen uzavřené, v jadrnosti, kde cosi na způsob radikality nemá co dělat. Abychom si učinili jasnost, vše je jen záležitostí těch správných definice, a těch je Milan Kozelka bohat, neostýchá se jimi vůbec šetřit.

Škoda též, že se neradikální spisovatel a performer Milan Kozelka místo svého nedopečeného manifestu nepozastavil hlouběji nad tím, zda ony produkty umění, které nám tu předkládají ony za každou cenu kéžby radikální, angažované umělecké spolky, produkty, jež jsou druhdy nudami a banalitami non plus ultra, prázdným mletím slámy, vyčpělým buřičstvím pro buřičství samo, které z většiny nepobuřuje nikoho jiného než pár zapšklých a staromilných jedinců, popřípadě hrstku státních byrókratů, kterým zrovna jejich skotačinka přijde na oči, popřípadě pak jsou laciným pruděním a pícháním do vosího hnízda, které připomíná tak možná infantilně-pubertální revolty servírované v dospěláckém a velkohubém hávu, nejsou venkoncem tímtéž jako jím v závěru jedině vychvalovaný kousek. Ostatně není než cíl všeho si potvrdit a čas od času potřeba připomenout, že v dnešní už jen trochu konzervativní a v starých pořádcích ukotvené době je přeci vše dovoleno. Výborně, to bychom měli. Zbývá jen dodat jediné: Pane Kozelko, sláma prvoplánovosti vám čouhá z bot až příliš, což takto si pod sebou do příště trochu zamést? Taková metenice by byl, vězte, čin comme il faut radikální. Že by i RAF zaplakalo, jak vám to jde. Nadání na to máte víc než příliš.

Institut Benjamenta

Institut Benjamenta

komentáře 3

Filed under Bonum communae et societae, Výtvar zračení

Sklizeň plodů z čtvera povyrostlých stromků – Rozhovory s K.R.Popperem, J. Habermasem, Z. Baumanem a P. Pokorným

Časopis Listy uveřejnil na svém webu rozhovory s polským poangličtělým humanitním sociologem Zygmuntem Baumen a s německým sociálním filosofem Jürgenem Habersem. Kdo je jen trochu sběhlý v oboru, netřeba mu je představovat. Bauman se v rozhovoru vyjadřuje k demokracii a jejím celosvětovým (universálním) vyhlídkám, značnou ukázku najdete níže. Habermas je zase tázán na Evropskou unii, jejíhož počátku a myšlenky je význačným podněcovatelem. Aby tento k politické filosofii se vyjadřující hlas byl trojhlasem, triádou, připojuji přepis velmi zajímavého rozhovoru s K. R. Popperem, který vyšel v roce 1992 v časopise Reflexe. Druhou část přepisu rozhovoru přinesu na blok později. Konečně časopis Ekolist zveřejnil rozhovor s biologem Petrem Pokorným, Jan Stejskal se jej dotazoval zejména na téma kolapsu, na srovnání pojetí J. Diamonda a J. Taintera, jakož i na společnou knihu několika českých autorů. Podotýkám, že všechny tyto rozhovory zde nezmiňuji a necituji zbůhdarma a bez účelu, pravděpodobně se k nim v budoucnu odkazem budu vracet a jejich témata se pokusím propojit.

Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato

Na Slovensku zrušili ministerstvo životného prostredia – Proč je to snad možná i dobře?

Slovenský premiér všech premiérů, mistr R. Fico, zrušil dvě slovenská ministersva. Peněz ve slovenské státní kase je z rozličných důvodů (mezi nimiž korupce je zcela podružnou) málo a tak se na Slovensku rozhodlo o zrušení dvou ministerstev. Jedním z nich je i Ministerstvo životného prostredia. O tom, proč je tomu, z hlediska tzv. ochrany životního prostředí z rozličných důvodů dobře napsal na svém bloku Juraj Lukáč. Nevesili truchlivi i teď?

O Tiché a Koprové dolině – přímo či nepřímo – mezitím zasvěcení zveřejnili značně výmluvné články. 1 2 3

Kolega přes ropný zlom a vedle toho a především zemědělec si začal rovněž psát blok a že píše věru vhledně.

P.S.: Aktivoval jsem RSS čtečku.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato

Nový blog o hospodářské krizi aneb Na vlně optimismu se rozhodně nesvezeme

Před pár dny se rozběhl nový blog s názvem Guillaume’s Times, který nese podtitul „Ekonomika, politika, informace ze světa“ a jako své motto volí „Co v ČR ještě nevyšlo nebo vyjde až za pár hodin či dní…“. Z dosavad zveřejněných příspěvků vyplývá, že se autor/autoři blogu budou zaměřovat na ne tolik žádoucí a kýžené aktuality z oblasti ekonomiky a že tu a tam ve svých exkurzích zabrousí i o něco dále. Snad tedy vhlednou a přínosnou četbu, jakkoliv paradoxně to vzhledem k obsahu zpráv na onom blogu zveřejňovaných může znít. http://ghi.bloguje.cz/

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato

Krátkodobě vábný výhled aneb Poddajnost sebeolhávajících sedmilhářů – Poznámky k hospodářské krizi

Jakkoliv je má paměť zpráchnivělá, vetchá a děravá, tak si poměrně dobře pamatuji na nezvyklatelné hlasy chytránků,  z těch nejvíce – neboť silná je hlásná trouba masmédií – pak byly slyšet nejmenovaný bývalý český ministr financí, nejmenovaný bývalý český premiér a nejmenovaný vysoký představitel ČNB, dušující se a zapřísahající se, že dopady tzv. hospodářská krize ČR vesměs nehrozí. Každý, kdo umí do pěti na počítat a kdo si hned z kraje  svých chatrných úvah tehdy uvědomil, že český průmysl je několika desítkami procent závislý na exportu do Němec (subdodavatelský průmysl německého automobilového průmyslu), si musel výrazně ťukat na čelo. Dnes však stačí blahosklonně dodat, že mýliti se je lidské, v duchu téhož pak krmit veřejnost nesmysly, tišit zbytečnou paniku, nepochybně to od těchto pánů bylo myšleno dobře, buď jim jejich tzv.  odborní asistenti nepřipravili ty správné podklady, anebo si celého byli náležitě vědomi, ale nechtěli vzbuzovat hysterii, a tak v dobré víře zalhali, klasická pia fraus v podání politického cynismu. Grácias, pánové. Teď by se snad mohla zdát být celá situace utěšenější, možná že by se snad našel kdejaký zoufalec, který by se chtěl domnívat, že co se hospodářské situace týče je všecko  zase jako dřív. Takových výtečníků naštěstí nebude patrně tolik, kolik by jich bylo třeba ještě na Nový rok 2007, kdy se tak pěkně nechal slyšet český prezident. Ale i umírnění pesimisté by si mohli počíst v článku Karla Dolejšího Tak kde to praskne? Uvážlivý čtenář, jemuž by se zdál být Dolejšího výhled příliš potemnělý, nechť si k celému připojí stránku o veřejném dluhu a něco článků o poklesu cen nájmů kanceláří v amerických administrativních budovách a jejich následném vlivu na nižší rentabilitu firem, kterým tyto budovy patří, respektive sníženou schopnost velkých společností splácet dluhy čili klesající solventnost, a možná že i tento uvažlivý bude poté o něco moudřejší. 1 2 Dokonce i jindy poměrně optimistický (či spíše zbytečným pesimismem nepřekypujíc) Václav Cílek ve svých předpovědích zdaleka neoplývá nadšením: „Člověk má vždycky plno plánů, že jo, a svět dopadne jinak. To znamená, já si nedělám moc plány do budoucnosti, spíš se snažím dotáhnout dluhy z minulosti a předpokládám, že po volbách, nejpozději na podzim každá nová vláda bude nucena tak silně redukovat výdaje, že se octneme ve velkých potížích, takže se snažím využít těch několika relativně klidnějších měsíců prostě k tomu, abych věci spíš dokončil, než nové začínal.“ A dokonce i samotní ekonomové přicházejí k témuž, to už se opravdu musí něco dít, jak zřídka vídaný úkaz!

O alespoň jistých pozitivních aspektech celého hovoří s patřičným despektem, kritickým odstupem a vhledem prof. Jaroslav A. Jirásek.

S tím, co bylo od samého počátku kapitalismu – v rozličných podobách, které v rozličných dobách a místech nabýval  –  jasné, totiž že jeho neodlučnou součástí je morálka (garantována Bohem – který je i dohlížitelem nad funkčností volného trhu, ona neviditelná ruka patří totiž jakoby jemu), neboť ostatně politická či teoretická ekonomie bývala ještě v 19. stoletím součástí morální ekonomie, se za poslední čas zjevně pod tíhou událostí roztrhl pytel. Spíše než pozdě bycha honiti lépe udat: chvála nebesům za tato připomenutí, ostatně každé je jiné. 1 2 3 4 5 Co čert nechtěl, někteří z čelních představitelů bank se dokonce dopustili omluvy.

Celé strašpitlíkování, jakkoliv je nabíledni a v jistých ohledech oprávněné, patrně venkoncem působí, jakkoliv to může znít vyšinutě, jako hlupcovství, o tom s vkusem a ženskou laskavostí pojednává Hana Mudrová.

Celé bych zakončil citací kousku z jednoho příspěvku ve fóru pod tímto článkem, autorem jeho je člověk vystupující pod přezdívkou „vlk“:

„Hlavní premisou toho, co píši je následující:

-/4 světa je zvyklá v těchto rizicích žít

-nezbývá nám opravdu nic jiného než se s nimi naučit žít také

-musíme skutečně velmi důsledně zapomenout na to, co bylo a osvojit si úplně jiné návyky

-musíme mít vždycky na paměti ono biblické o sedmi letech tučných a sedmi hubených a chovat se podle toho

-pracovat s premisou – nikdo mi nepomůže

-vést k téhle filosofii děti, vnuky a podobně“

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato

Modraví

30. prosince 2009 – pozdní soumrak, někde v polích na Vrchovině, něco kilometrů od Rantířova…

Napsat komentář

Filed under Výtvar zračení

Svůdní jazykové

– glosovitá skrývačka vyjadřující se k nudnému, neboť stále dokola omílanému, tak snad předvídatelnému typu psaní, uvažování, vykládání… , proložená rozšířujícímu obrazy

Tito neužiteční vydržování. Krasoduchové nespravedlivosti a hovořitelé jazykem všehomíra. Vždy, zejména v pozdně nočním vytržení z těžkého spánku, hotovi nás poučit o tom, kterak vše ve skutečnosti je. Na světlo světa vždy rádi vytahují své fixní ideje, svá uhranutí, své obsese kterak si chápaných témat „moci“, „svobody“ a příbuzných. Všude se hnou a nikdo je s jejich uhrančivými výklady nezastaví.

Měli bychom si jich prý jaksepatří hledět, vážit a pěstovat, neboť nám v minulosti přinesli mnoho dobrého a užitečného a dá se přeci jen předjímat, že podobného ovoce se jim podaří dosíci i v čase budoucím.  Oněch možná že našich otvíračů obzorů, našich veleduchů prozření, našich osvoboditelů od porobitelů, těchto velectěných bijců příkoří. Jednou snad taky našich, kéžby, anebo už kdysi pomahačů, zbavujících nás obručí, pout a řetězů s koulí na nohou.  … Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Všehršel

Vysokotatranské doliny Tichá a Koprová v opětovném ohrožení

V květnu roku 2007 jsem se zúčastnil, jak se později ukázalo, posledních dvou dní blokády těžby v lesácko-těžařském slovníku tzv. kalamitního dřeva nacházejícího se ve vysokotatranských národních přírodních rezervacích Tichá a Koprová dolina. Těžba, která počala 11. května a od 18. května byla poměrně účinně blokována aktivisty, byla dne 26. května vlivem nařízení Slovenské inšpekcie životného prostredia zastavena; a zákaz trvá až dosud. Své postřehy a dojmy z blokády jsem tehdy shrnul v článku Pravidla blokády, který vyšel v Literárních novinách, a ještě donedávna byl přístupný v archivu LtN. Vzhledem k tomu, že již přístupný není, jej přikládám na konci článku. Daleko důležitější a trudnější zpráva je však ta, že jakkoliv se to zdá absurdní a naprosto na hlavu postavené, dosavadní zákaz dozná dost možná změny… Jinak řečeno slovenské Ministerstvo životného prostredia chystá udělit Štátným lesom TANAPu  opětovnou výjimku k těžbě v Tichej a Koprovej. Že případnou těžbou bude velmi pravděpodobně porušena evropská legislativa (obě národní přírodní rezervace jsou též součástí evropské sítě významných ptačích území NATURA 2000) zjevně ani slovenské MŽP ani Štátné lesy TANAP nezajímá. Kde jinde šlo průkazně o kšeft, než v případě dřeva za sta tisíce eur, které v Tiché a Koprové prozatím pozvolna i v tichu tleje? Bajky a pohádky o zlém, ale  zato jaksepatří zlatém brouku kůrovci na svém bloku rozebíral největší slovenský odborník na tohoto brouka dr. R. Jakuš (viz odkaz ve sloupci vpravo) do posledního kouska, dostatečně výmluvně a opakovaně. Ostatně veškeré odborné podklady a studie dokládající zjevnou pomýlenost, dutost a prázdnost navenek bohulibých  slov, do jejichž hávu jsou haleny zájmy těžařů, najdete na stránkách o Tiché a Koprové dolině. Pro další přejímám text ze stránek slovenského Lesoochranarského zoskupenia VLK a na konci slíbený článek staršího data vracející se k jistým květnovým událostem roku 2007.

Celý příspěvek

komentáře 2

Filed under Bonum communae et societae

Co je to „ropný zlom“?

Mimoděk jsem předpokládal, že každý, kdo se dopídí k mým příspěvkům o ropném zlomu, bude s touto problematikou tu více tu méně obeznámen. Takový předpoklad nemůže být, jak jsem si uvědomil, než bláhovým domněním, pročež předkládám alespoň strohý seznam základních informací a vcukuletové uvedení k ropnému zlomu (zlomu ropy, anglicky peak oil). Z kraje uvedení si pomohu slovy Aetia Romuloua, neboť ostatně byla formulována (a přeložena M. Kvapilem) nadměru pěkně. „Ale přece ropa je nevyčerpatelná, nebo si to alespoň myslíme. Ve skutečnosti tomu sice nevěříme, ale myslíme si to. Do určité míry máme pravdu. Když si děláme starosti s ropou, bojíme, se že ji vyčerpáme, k čemuž s největší pravděpodobností vůbec nedojde. Ovšem zatímco trávíme čas starostmi nad zásobami fosilních paliv, uniká nám zcela zásadní věc. Ropu nikdy nevyčerpáme, protože náklady na její vytěžení budou tak enormní, že nejspíš nebudeme mít příležitost, abychom vytěžili poslední cenný barel. Jak půjdou ceny ropy nahoru, aktuálním problémem se stanou dopady tohoto trendu na všechno ostatní. Na všechno včetně kukuřičné kaše a skleněných sněžných koulí.

Ropná komunita tomu říká „ropný zlom“. Ropný zlom představuje moment, kdy snadno dostupná a levná ropa začne docházet, přičemž zbývající zásoby budou velmi drahé. Zatímco všichni se shodnou na tom, že křivka vyčerpávání ropy je reálná (Hubbertova křivka) a že jsme velmi blízko zdolání nepatrného vrcholu Hubbertovy křikvy, vedou se spory o to, kdy začne sestupná část této pouti. Pesimisté tvrdí, že již začala, zatímco zářiví optimisté tvrdí, že než k ní dospějeme, bude to trvat ještě roky… mluví o roku 2015.“ Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil)

Přístavek ke kompetici krásy aneb Bagr šampiónem

Toto jsem před časem sesmolil do časopisu Humr, příspěvek se váže, pokud by to z něj snad někdo nebyl s to vyvodit, k všelikým soutěžím krásy.

Bagr šampiónem

Tento výrůstek vzchází ze zástupného působení. Cloumá mnou nezastřetitelné podezření, totiž že zaskakuji za soudružky od naproti, za nanejvýš milé lejdy feministky. Namísto pozdravu mohu vyjádřit toliko na svou čest korektní douf, že nebudu příliš hormonálně zaujatý. Ať už tomu jak je, hodlám vás strhnout do víru jedné instituence. Soutěže krásy mají neochvějně své neotřesitelné postavení, a to dokonce i v dnešním ego- a geo-politickém řádku, který se nám začíná pozvolna ale jistě kroutit a zasypávat. Alespoň jeden důvod k radosti. Na těchto událostech vyrůstaly generace a zase a opět generace našich předků a souputníků. Jejich význam je tak daleký, že dokonce záchranný tým afroamerikánského goda Obamy jej zvažuje pojmout za jeden ze záchranných člunků kolabující ekonomiky. Neboť vždycky se v něm točilo hodně babek, jakož i dědků v zákulisí.

Přitom jde o takové pravdivosti, o nichž si dočista zaujatý a předpojatý, veskrze předsudky zmítaný jedinec pomyslí tolik, že zlatá korunka jest přisouzena té, která v kuloárových hrátkách s porotci prokázala nejvíce oddanosti, či přiléhavěji stiženo odevzdanosti. Potažmo, s potahem řečeno, vyskytne-li se jaká dáma v arbiteřím komitétu, pak tu dlužno skrze šikovný zásah personálního manažéra ukonejšit dukáty, případně velkým přívalem zkrášlovacích přípravků a všelikých jiných žertev. Takto porůznu mazaná, ale jinak zcela objektivní, vyvážená a nezaujatě hodnotící porota, se obzvláště tetelí, přijde-li po nezbytném předvádění všelikých disciplinovaných skotačinek, na něž jsou aplikována neochvějná kritéria, na samotný vrchol, totiž na akt promenády v plavkách. To se již tak uslintaní pánové v přítomném publiku jmou ze svých žláz vylučovat teprve nejvíce tekutin. Zatímco pýchou se dmoucí přítomné dámy hrdy jsou na své rozpučené ratolesti, div že samy též málem neomládnou, a ty s nimi nespřízněné potlačí slzenku v koutku oka, vzpomínajíce na léta mládí a její vyhlazenosti kožek.

Oč potěšivější zjištění, že i ve sférách universitních našla tato kompetice své nadšené. Ba dokonce se jí dostalo intelektuálního vylepšení. Platón by se dost dobrá nestačil nedivit, kam to až jeho Akadémie stačila dotáhnout. Převýchovy a vštěpování, jemuž se na naší školské mateřince mnozí dobrovolky podřizujeme a oddáváme, byť mnohdy s dosti nevalnými důsledky (a možná že dobře), nám coby jedno z hlavních hesel a zásad vštěpuje, že není na škodu snažit se být úspěšným, vynikajícím, výjimečným i mimo plesové sféry. Pročež nám nepochybně takové klání přijde být světové. Docela banální konstatování.

Zamýšlel jsem zpočátku láteřit nad nespravedlivostí světa soutěží, nad absencí akce typu ‚miss akademik‘, leč uvědomil jsem si, že lečo nie je len tak liečo, natož pak hoci čo. Zatímco u žen převládá tunning ve formě arteosolárního paprskového ozařování, podporovaného nánosy balsamických kůr, ve formě kéžby přirozeného maskování tváří, tak mužské menšině se dostává maskování toliko v barvě khaki, a pohříchu stále méně. Ale ruku na srdíčko, i my mužíci máme své a koneckonců takřka dočista své soutěže, pouze jsou poněkud hypertrofované, vyhnané do krajností a do vnějších sfér a není to z nich hnedle a naplno poznat. Vždyť přeci můžeme kupříkladu každým rokem soutěžit o to, čí bagr se letos stane šampiónem.

Napsat komentář

Filed under Všehršel

Tar Wars, Země předně a nekonečná story o zemním plynu přejata

BBC natočila dokument o kanadských tar sands (oil sands), do češtiny po různu překládané buď jako dehtové písky či ropné písky. Ropné písky jsou často zmiňovány v souvislosti s jejich potenciálem nahradit výhledově postupně a patrně též překvapivě rychle vysychající konvenční zdroje ropy. Dokument BBC se zaměřuje převážně na environmentální stránku celého průmyslového podniku v kanadské provincii Alberta, co v něm však nezazní a co je z hlediska ropného zlomu nejdůležitější, je navábná skutečnost, že energetická návratnost těžby ropných písků a výroby ropy z nich se podle některých zdrojů – měřeno pro tuto příležitost klasickým nástrojem tzv. ERoEI (Energy Returned on Energy Invested) – někde kolem 3, podle jiných zdrojů je to 5-7, ale též i méně. Pro srovnání zdroje konvenční ropy mají dnes bilanci ERoEI někde kolem 100. Jak obrovský dopad na cenu ropy bude, se snadno každý dovtípí.  V současnosti se z kanadských ropných písků získává 1,2 miliónů barelů ropy denně, výhledově  (r. 2020) se počítá s produkcí 3,3 miliónů barelů denně (dále m b/d). Pro srovnání, předpoklad spotřeby ropy pro rok 2010 pro samotné Spojené státy je 26,6 m b/d, Evropa se může honosit číslem 16,5 m b/d a Čína si v roce 2010 údajně vystačí s 9 m b/d. Celková světová spotřeba v roce 2010 je odhadována na 92, 6 m b/d. Vezmeme-li v potaz, vyjma značné energetické nevýhodnosti, též drastické environmentální dopady na krajinu, k nimž dojde navzdory proklamovaným a přislibovaným rekultivacím tak jako tak, a uvažíme-li též četné jiné problémy technického rázu, pak se celý tento projekt jeví mírně řečeno jako pošetilý a bláhový. A co víc, svým potenciálem rozhodně nemůže ani zdaleka nahradit největší a pozvolna ale jistě vyčerpávaná ložiska ropy na světě.

Dokument TAR WARS (20 min) je k shlédnutí v angličtině zde:

Fotografem televizního štábu BBC byl Jiří Řezáč, fotografie, které na místě pořídil jsou k shlédnutí zde:

http://www.photoshelter.com/c/jirirezac/gallery/Canada-Tarsands/G00008tD1ID0iGcU

http://www.jirirezac.com/stories/oilsands/index.htm

Z dočista jiného těsta je pak stavěn jiný dokument, který je možno shlédnout i se slovenskými titulkami na webu. Dokument First Earth (Země předně) poměrně soustavně, zeširoka a uceleně pojednává o přírodním stavitelství tak, jak je známe z celého světa. Je vhodným a domnívám se že i v mnohém přínosnějším a vhlednějším doplňkem k mezitím i u nás proslavenému dokumentu o tzv. earthshipech nazvaném Garbage Warrior.

http://waf-kolektiv.blogspot.com/2009/12/najskor-zem-nekompromisna-ekologicka.html

Jako poslední zpráva zazní doporučení k četbe dvou článků Jindřicha Kalouse, Nekonečný příběh o zemním plynu: Další díl pojednává o nedávných událostech v bývalých zemích sovětského svazu, které mohou výraznou měrou ovlivnit nejen energetickou budoucnost ČR, druhý článek je překlad příspěvku jednoho z předních aktivistů ropného zlomu Kurta Cobba pojednávající o technooptismu z poněkud pesimističtější stránky. Technika nás zachránní… nebo ne?

P.S.: Předem upozorňuji, že odkazuji-li na dokumenty, neznamená to, že bez výhrad souhlasím s tím, co je v nich zmíněno, pouze na ně poukazuji a odkazuji. To’t celé.

Napsat komentář

Filed under Přejato, Ropný zlom (Peak Oil)

Paul Leppin

Strašidlo židovského města

Uprostřed Prahy, kde se dnes vysoké a vzdušné činžovní domy řadí v široké ulice, stála před deseti lety židovská čtvrť. Změť křivolakých ponurých uliček, ze kterých nedokázalo žádné počasí odvát pach zatuchliny a vlhkého zdiva, kde v létě z otevřených dveří táhl jedovatý dech. Špína a chudoba tu páchly jedna víc než druhá a z očí dětí, které zde vyrůstaly, pomrkává tupá, krutá zkaženost. Cesta tady někdy vedla nízkými klenutými průchody břichem domu, nebo najednou zabočila a náhle skončila slepou zdí. Kramáři, kteří své vetešnické zboží naskládali na kostrbatou kamennou dlažbu před svými obchůdky, volali se lstivým výrazem v tváři na kolemjdoucí. Ve vchodech do průjezdů se opíraly ženštiny s nalíčenými rty, hrubě se pochechtávaly, šeptaly mužům do uší a zvedaly sukně, aby ukázaly žluté a křiklavě zelené punčochy. Kuplířské stařeny s prameny bílých vlasů a cvakajícími čelistmi zdravily z oken, klepaly, kývaly, vrkaly horlivostí a uspokojením, když se někdo chytil do sítě a přišel blíž.
Tady byla domovem neřest a večer lákala červenými lucernami k návštěvě. Byly tu uličky, v nichž byl každý dům hanbincem, špeluňky, kde necudnost spala v jedné posteli s hladem, kde provozovaly svou ubohou živnost souchotinářské ženské s odkvetlými půvaby, tajná doupata, ve kterých šeptající a pomžourávající zločin hanobil školou povinná děvčátka a s jejich bezmocně zraněnou nevinností handloval za bídnou odměnu. Byly tu moderní a luxusně zařízené podniky, kde se chodilo po kobercích a kde se vykrucovaly syté, kypré děvky v hedvábných šatech s vlečkou.

Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Literé, Přejato

Film o hnutí přechodu In Transition

Padesáti minutový dokument s příznačným názvem In Transition (V přechodu), který představuje počátky, rozjezd a rozšíření, a tím pádem i rozmanitost a odlišné podoby iniciativy (či též kultury popřípadě hnutí), o níž na stránkách českého EnergyBulletinu před časem psal Marek Kvapil.
Film, který je svého druhu místo a časosběrným dokladem prozatimního úspěchu této kolektivní odpovědi na výzvy, problémy či spíše zapeklité hlavolamy, kterým čelí a budou pravěpodobně stále více čelit moderní společnosti, byl na počátku prosince umístěn též na věřejně přístupné servery (YouTube, Vimeo) a je tudíž možnost jej zdarma shlédnout na internetu (v angličtině). Případného koupěchtivého diváka, který zatouží po originální kopii filmu (ve výrazně lepší kvalitě) obohacené o několik bonusů (2 DVD – viz obrázek níže), nezbývá než odkázat do patřičných míst (via PayPal vyjde včetně poštovného a balného na 18,50 britských liber). Nezbývá mi, než vám popřát snad přínosný, inspirativní a nejen filmový zážitek… 
Obal DVD In Transition přední strana

Obal DVD In Transition zadní strana

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil)

Polemos na obzoru aneb Snad něco k vytváření

Prolnutí dvou událostí, k nimž došlo v posledních dvou týdnech, ono zaznění hlasů či učinění pokusů vyslovit se stran výtvarného umění a jeho role v české společnosti,  nevnímám zdaleka jako náhodné a bez souvislosti. Naopak se domnívám, že spolu poměrně úzce souvisí. Nejprve byla prostřednictvím webu pro-avu.cz artikulována snaha jisté části stávajícího studenstva i kantorstva AVU o reformu této univerzity či alespoň nastolení dialogu o možných změnách, načež poměrně záhy vznikla vůči této iniciativě patrně pochopitelná opozice Na hrubý pytel jemná záplata, a v mezičase se k prvotní, po reformách volající iniciativě vyslovili porůznu interesovaní. Z těchto reakcí bych vyzdvihl – pro jejich střízlivost, uměřenost a snad též největší cit pro ctění tradice univerzity v historickém slova smyslu – zejména reakce V. Kokolii a Anny Plačkové. Přibližně ve stejný čas, kdy se rozhořel tento nepatrný boj na půdě AVU, některými interpretovaný jako střet nově etablovaných, progresivních oborů s obory klasickými či tradičními publikuje v Lidových novinách (po předchozím odmítnutí textu – pro rozličné důvody či výmluvy – ze strany Respektu a Hospodářských novin) František Skála jr. poněkud svéraznou formou (totiž rozhovorem sama se sebou) frustraci nad stávající podobou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Že by tedy obé vyvstávalo v jeden okamžik náhodou čirou? Zajisté, patrně, snad… což? Stať Jindřicha Chalupeckého Už ne umění jsem zde před časem nevěšel jen tak zbůhdarma…

Napsat komentář

Filed under Výtvar zračení

Rešerše dokumentů pojednávajících o ropném zlomu (peak oil)

Následující výčet je souhrnem dokumentů věnujících se ať už výlučně či jen zčásti ropnému zlomu (peak oil) či tématům bezprostředně souvisejícím. Věřím, jej případný čtenář tohoto bloku shledá užitečným.

Celý příspěvek

1 komentář

Filed under Ropný zlom (Peak Oil)

Pozoruhodný příspěvek k hospodářské krizi

BABYLON – Překlad V. Meziřického (který by ovšem zasluhoval řádného redaktorského zásahu – špatný slovosled, chybějící interpunkce ještě přidávají na nesrozumitelnosti již tak svou náročností poměrně nesrozumitelného textu)  pozoruhodné stati německého teoretika kultury Hartmuta Böhmea Proč je hospodářská krize krizí moderny přinesl poslední Babylon. Zde z něj cituji něco ukázkových pasů, celou stať si je možno stáhnout a přečíst zde, na straně 7.

Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato

Spora údělu básnického

Dva vydařené texty, ten prvý Jana Štolby Slavík v temnotě a na něj reagující a s ním polemizující Tomáše Samka Zákonodárná samota básníkova znovu otevírají patrně snad nikdy neuzavřitelnou rozpravu stran povahy básnického řemesla. Co je pak zvláštní, že v Samkově i původně v Shelleyho myšlenkách jakoby náznakem znovuzaznívají a k opětovnému životu se probouzejí řecké Músy a jejich dechem kříšené básnění, které odkazuje do pravdy-paměti, toho co bylo, je a bude.

Zde snad ukázka, která zláká k ponoření se. Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Literé

Stať Jindřicha Chalupeckého »Už ne umění«

Zveřejňuji zde v roce 1984 v samizdatu vydanou teoretickou stať Jindřicha Chalupeckého Už ne umění, kterou v roce 2005 vydal časopis Revue Art. Stať zde publikuji mimo jiné i proto, že se možná do budoucna schyluje k zásadní debatě o úloze umění, umělců, kuntshistoriků, kurátorů a galeristů u nás (konkrétněji se pak patrně schyluje k jisté bouři nad cenou, jež nese jméno teoretika, jehož pojednání zde publikuji). A připomínám ji jakožto vzorovou ukázka náležitého způsobu psaní, patřičné hloubky, vhledu i úrovně myšlení.

Jindřich Chalupecký – Už_ne_umění

(P.S.: K autorským právům. Vzhledem k tomu, že zde uvádím zdroj, že je to původem samizdat a že nikterak na publikaci tohoto materiálů nevydělávám, neshledávám toto vyvěšení jako z hlediska dobrých mravů nepřístojné.)

1 komentář

Filed under Výtvar zračení

Václava Cílka Věk adrenalinového počasí a Greerův Hagbardův zákon

Na webu Hospodářských novin byl uveřejněn nový článek Václava Cílka věnovaný nadcházejícímu na globální změny klimatu zaměřenému summitu v Kodani. První dva odstavce by snad mohly sloužit jako svého druhu motto tohoto bloku. Mimo to byl na stránkách Britských listů uveřejněn další Dolejšího překlad článku Johna Michaela Greera, v němž na „klimatické změny“ a „ropný zlom“ nahlíží jako na nová velká vyprávění současnosti – čili se tím pro neznalé vyhraňuje vůči postmodernistickým filosofům (jmenovitě J.-F. Lyotardovi), kteří razili tezi o tom, že postmoderna znamená ztrátu důvěry ve velká vyprávění o tom, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme (kupř. o společenském pokroku, zářných zítřcích, světovém míru, křesťanské spásy duše atp.). Tato Greerem nahlížená platnost nových velkých vyprávění rozhodně platí víc pro západ, pro Spojené státy, Velkou Británii, ale též hispánské země. Příliš to však nemění na tom, že jsou hranice i relativní rozdělení zeměkoule podle světových stran přesahující. U nás přeci  jen úhrnem vzato slovo „změny klimatu“ vyvolává poněkud jiné ohlasy, a o ropném zlomu slyšelo v nejlepší míře tak možná 1% obyvatelstva (čili jsme na tom ještě podstatně hůře než obyvatelé tzv. západních zemí). Nevadí, párty ještě neskončila, načančaný výletní parník plný podnapilých cestujících může brázdit vltavskou vodu v poklidu a bez zachvění dál.

Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Ropný zlom (Peak Oil)

Rozhovor se sociologem Miroslavem Petruskem

Navýsost zajímavý rozhovor s M. Petruskem, o letech minulých i stavu současném, o tom, jak se proměnily poměry a jak zůstaly stejné, tolik v obecninách.

Dalo se ale tomu přetavování svazáckých známostí a sociálních vazeb v porevoluční bohatství a moc nějak zabránit? Řekněme bez represí a krveprolití..
Asi nedalo, byli příliš vychytralí a v manipulaci s cizím majetkem příliš zběhlí. Ony všechny ty převody třebas toho minima počítačů, které tehdy byly k dispozici, se dály podle zákona, nezřídka nadto prostřednictvím bílých koňů. Ten model tunelování byl již tehdy v malém dokonale vyzkoušen.
Byl jste tehdy jako sociolog znalý historií světových revolucí odolnější proti onomu krylovskému očekávání a zklamání revolucí?
Myslím, že se mohu pochlubit jednou prioritou – byl jsem asi první, kdo argumentovaně veřejně vyložil, že to, co prožíváme na sklonku roku 1989, je revoluce v plném smyslu toho slova, nikoliv metaforicky. A nebyl to dozvuk zastydlého marxismu. Vzpomněl jsem si totiž na starého konzervativce Disraeliho, který v polovině 19. století konstatoval, že opravdová revoluce je radikální změna vlastnických vztahů – a já jsem (ve vší skromnosti) od 18. listopadu bezpečně věděl, že to nejpodstatnější, co se nás dotkne v každodenním životě, nebude jenom nadechnutí ovzduší politické svobody, ale velmi podstatná změna vlastnických vztahů. Proto se také z počátku mluvilo decentně o tržní ekonomice, o volném trhu… slovo kapitalismus se objevilo veřejně poprvé až kolem roku 1992. Tento svůj objev jsem sdělil na vystoupení v Obecním domě na „stávkovém koncertě“ České filharmonie – byl to ostatně jeden z mých největších bezprostředně polistopadových zážitků.

Měli podle Vás revolucionáři z devětaosmdesátého více připravovat společnost na to, že porevoluční období může být zmatené a provizorní?
Viděno zpětným zrcátkem – lhali jsme si do kapsy. V porevoluční euforii jsme byli ochotni si „utahovat opasky“ – ale nakonec to byla jen slova, slova, slova… Naplnilo se proroctví polského sociologa Krasnodebského, že většina lidí nečekala na svobodu (která vyžaduje oběti), ale na hypermarkety. Modelem budoucnosti nebyly ani Havlovy pronikavé úvahy nebo myšlenky amerických otců-zakladatelů, ale katalogy Quelle a Burda… Netušili jsme ovšem, že jakmile se otevřou stavidla, pak těch modelů spotřebního chování bude tolik, že se začneme dusit závistí.

V knize Společnosti pozdní doby shrnujete řadu charakteristik západní společnosti – alibismus, karnevalovost, narcismus. Jaké nejvíce pasují na českou současnost?
Po 20 letech jsme dosáhli v některých věcech maxima – například v tom, že opravdu jsme spotřební společností téměř zahlcenou zbožím, z něhož naprostou většinu k ničemu nepotřebujeme. V takové společnosti se sice příjemně, ale nikoliv beztrestně žije. Za blahobyt se platí a my jsme první generací v dějinách, jak ostatně říká Dahrendorf, která žije v blahobytu. A to, že v něm nežijeme všichni, je stejně přirozené jako to, že planety nejsou stejně velké, nebo to, že chlapečci a holčičky se budou rodit s jistou anatomickou odlišností.
Žijeme také ve společnosti dohánění a nápodoby: doháníme vyspělé demokracie (často v tom, v čem bychom zrovna nemuseli) a napodobujeme je jednak díky globalizovanému trhu (k němuž neoddělitelně patří reklama, popkultura, móda, časopisy ad.), jednak snad vinou naší bytostné národní vlastnosti příliš se nelišit a nevystrkovat hlavu. Proto jsme převzali i onen neblahý model mluvy, jemuž se říká „politická korektnost“ a který nedovoluje (aspoň občas) nazývat věci pravým jménem.

Jak si vysvětlujete tu poměrně stabilní a značnou podporu komunistů ve volbách?

Co komunistům nahrává jsou dvě věci. Za prvé – sociálně ekonomické chyby, nedořešené právní kauzy, viditelné zlodějny, světově proslulé tunelování, přílišné rozevření tzv. stratifikačních nůžek (existence někdy zpochybnitelných miliardářů spokojeně žijících na Bahamách), pochybnosti o nezávislosti „tří mocí“ (soudní, výkonné a zákonodárné), nesporná existence mafiánských vazeb, pád všeobecné etikety a slušného chování. To všechno vytváří sociální podhoubí k tomu, aby se volalo po změně – nikoliv již jen vládní garnitury, ale po změně systémové. A za druhé – naivní antikomunismus, který donekonečna opakuje totéž. K té první věci – nejde o prostou lidskou závist, ta byla, jest a bude, jde zejména o to, že děláme chyby, kterým bychom se měli na sto honů vyhýbat, jakkoliv – v tom můžeme být opravdu klidní – nám návrat ke klasickému totalitarismu nehrozí.

Povídali jsme si o řadě pozitiv, ale hlavně nešvarů postkomunistické společnosti. Sociologové a humanitní vědci vůbec by k nim měli mít co říct. Nemlčí, kromě výjimek jako Keller a Bělohradský, příliš?

Humanitní vědy jsou spoluodpovědné za to, že k některým z oněch neblahých jevů dochází, nejméně ze dvou důvodů. Především – mnohé z toho, co nás čeká po Listopadu, jsme věděli, protože přece umíme číst a negativní průvodní jevy společností růstu byly obecně známy. Již v 60. letech se u nás četl Fromm a v 70. a 80. letech jsme diskutovali o průvodních negativních jevech ekonomiky „volného trhu“ a „parlamentní demokracie“. Ty uvozovky nijak nesnižují závažnost toho, čeho jsme dosáhli, poukazují pouze na to, že společnost je lidským výtvorem a člověk by měl být tvorem poučitelným. Leč ani my, kteří jsme „věděli“, jsme nemluvili dostatečně nahlas. Veřejný komunikační prostor obsadili z větší části lidé nepovolaní a z menší části lidé dokonce nevzdělaní. Druhý důvod je v akademické obci samé. Žila a žije příliš svým autonomním životem, řeší pseudoproblémy, jak měřit vědeckou excelenci a kolik bodů dát za článek otištěný v Paleografických listech, aby se nakonec dožila skandálu, který otřásá důvěryhodností vysokoškolského studia. O některých akademických funkcionářích platí klasické – nic nezapomněli a nic se nenaučili. A ostatní k tomu mlčeli (mě nevyjímaje).

Problém vysokého školství a hodnoty vzdělání by zřejmě vydal na samostatnou otázku..

I zde platíme krutou daň za dohánění. Nevím, který veleduch přišel na to, kolik procent absolventů středních škol musí (!) absolvovat vysokou školu, abychom se vyrovnali vyspělému světu. Zcela a nekriticky jsme přijali ideu vzdělanostní společnosti a převedli ji na soubor kvantitativních ukazatelů, protože co se nedá spočítat, není. Degradace vysokoškolského vzdělání tím, že jsme založili téměř v každém okresním městě vysokou školu, ne-li rovnou univerzitu, nemůže mít jiné než negativní důsledky – rozhodně alespoň po dobu jedné generace. A to je, měřeno historickým časem, dost dlouhá doba. Protože právě o tolik jsme vzdáleni od listopadu 1989.

Celý rozhovor je k přečtení zde:

http://www.novinky.cz/kultura/salon/183871-a-my-jsme-neobsadili-ani-ty-posty-rika-sociolog-miloslav-petrusek.html

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato

Kdo byl/je příštipkář?

Dovětek k zakladajícímu slovu „Počátek konce…

Uvědomil jsem si, že patrně ne každému bude zřejmé, jaký je význam starého slova „příštipkář“. A jelikož jej považuji za příznačné pro téměř veškerý obsah zde především do budoucna se objevivší, nebude snad na obtíž, když se pomocí slovníku dopátráme jeho významu.

Předně příštipkařina je hanlivé označení pro správkárnu či opravnu obuvy. Vzhledem k tomu, že společnost (naše – je zbytečné snad psát) dnešní doby je živena z levných výrobků našich, jak se poněkud neobratně ve své přednášce na ted.com vyslovil Rob Hopkins, „elfů“, tj. čínských nádeníků či jiných asijských dělníků (nezřídka též tzv. „dětských“), a ve většině případů se již nevyplatí boty nechat správkovat či opravovat, pomalu a skorem jistě můžeme s těmito slovy, ani do šrotu, ani do stoupy, ale možná tak do šrotoviště či propadliště zapomnění. Toto pokusnictví berte jako svým způsobem nepatrný pokus o záchranu alespoň malého. Ostatně ševcovské řemeslo zvláštním způsobem nejen že nezkomírá, ale přežívá,  ba možná že i ožívá (není divu, vždyť pořádné boty jsou dnes k mání tak možná za pořádný peníz).  Zpět k jazyku a slovům.

Příštipek je označení pro kousek kůže připevněný na díru v obuvi. Takto je mu podobné jiné slovo, které je nám poněkud známější, totiž záplata. A spojitost mezi nimi není náhodná, obojí slova se totiž zvykne používat též v přeneseném slova smyslu, jako metafory pro nápravu čehosi původního, co bylo zkaženo, pokaženo, pochroumáno. Tedy i náplast či nálepka by se nabízely co významové obdoby. V tomto smyslu je pak příštipkář ten, kdo neovládá svůj obor, kdo pracuje špatně, neodborně, povrchně, plytce, příštipkář je tedy neumětel, dilent, fušéř. A přesah slova může být ještě dalekosáhlejší než je oblast řemesel, totiž kdosi může být kupříkladu příštipkářem umění, života. Zde jsem tohoto slova v jistém avšak přehnaném slova smyslu tažení vůči v mých očích namnoze se v četných oblastech lidských rozmáhající fušeřině zvolil toto slovo, protože má též konotace novinářské. Slovník totiž uvádí spojení žurnalistická přištipkařina či žurnalistické příštipkaření. Toto si též spojuji s etymologicky blízkým přištípnout, které v přeneseném slova smyslu značí kousavě, uštěpačně podtknout. Kdo zatoužil dovědět se něco víc o ševcích a jejich poddruhu příštipkářích, nechť se obrací sem.

Vyznění celého tedy je, že vše zde uveřejňované dlužno brát s reservou a klást důraz je záhodno spíše na to odkazy uvedené v postranních sféře tohoto blogu (přičemž rozhodně nelze zaručit jejich neochvějnou kvalitu, nezávadnost, nepomýlenost a jiné příznaky bohorovnosti).

/Literatura: Slovník spisovného jazyka českého II, N-Q, Praha 1964./

komentáře 2

Filed under Jazyk

Kde život jeho byl na konci se svou poutí

Josek Jedlička (1927-1990)

Patrně jen málokdo z té hrstky z vás, kdož namátkou čtete tyto ne více než poznámky a marginálie, zná dle mého soudu jednoho z (vedle L. Klímy, J. Haška, J. Wericha, E. Hostovského, L. Fukse, V. Linhartové a deníkových P. Juráčka, I. Diviše, J. Zábrany, básník a nová tvář ať stojí raději stranou) nejpozoruhodnějších českých literátů Josefa Jedličku. K pozdvižení jeho jména dopomohlo alespoň dílem několik v posledních letech vyšlých knih sestavených z povětšinou Jedličkových publicistických textů (Ornament; Rozptýleno v prostoru a čase; Milý pane Wilde). Jeho deníky zatím zůstávají před očima lačného čtenáře skryty v literárním muze ve Starých Hradech u Libáně.  Snad se jednou dočkáme jejich knižního vydání, beze všech pochybností by to byl v české literatuře nadměru velký úkaz. Jedličkova beletristická prvotina, rozkošná novela Kde život náš je v půli se svou poutí, zachycující litvínovská padesátá léta, však vyšla už dokonce dvakrát (a zasluhovala by dotisk), prvně k dnešnímu značnému překvapení v roce 1966, a poté v roce 1994 v necenzurované verzi. Zde tedy několik málo ukázek, které snad dají pocítit alespoň letmo tuhé atmosféře knihy, jejich syrově nadhérné obraznosti, siroba let mladých na maloměstě socialismu, jakož též fragmentárnosti tvaru. Něco o Josefu Jedličkovi se můžete dočíst zde či zde či zde.

Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Literé

Počátek konce aneb Nesnadný úděl paradoxu

Po bezmála několika ročních zvažováních, vždy končících zamítavým rozhodnutím, jsem nakonec dospěl k rozhodnutí, že založit vlastní pomyslně virtuální prostor, v němž bych shromažďoval, kupil, spájel a jinak spojoval „svá“ témata, bude, jak pro mne, tak snad i pro těch pár, kteří se k němu, ať už mým či jiným přičiněním, dopídí, tím nejpříhodnějším a nejpřínosnějším krokem, jak se pokoušet a zasazovat o křížení našich vlastních s pathosem na rtech řečeno životních cest. Nezbývá než si přát, aby tomu tak bylo.

Na počátek snad drobná poznámka k titulku, který jsem zvolil. Předně anglický novotvar chessnut přehnaně řečeno symbolizuje tolik, že svět bloggerů je pevně svázán s anglikanizujícími tendencemi; to samo o sobě znamená v mnoha ohledech mnohé, zde tím především poukazuji na dopad na češtinu, ale rozhodně za tím nehledejte cosi na způsob národoveckých či vlasteneckých výkřiků.Spokojím se s tímto čirým odhalením a přiznáním si situace, vůči čemuž se možno vymezovat péčí o jazyk, jeho zdárným pěstěním. Spojením „chess“ – značící šachy ale též trám či fošnu – a „nut“ – (mimo jiné a předně) ořech či jádro – poukazuji na základní zátisk a náboj tohoto blogu, na hledání spojitostí, růzností, styčných bodů a spojnic mezi „přirozeným“ a „umělým“, mezi přírodním a kulturním, přičemž hned takto z počátečního zkraje dlužno poznamenat, že tato slova nejsou než schémata, způsoby uchopování světa. Popřípadě, že přirozenost, přírody, natura, fysis je původu božského a tento dlužno respektovat. Konečně slovo „příštipkář“ má poukazovat k míře, dávkování a hloubce, kterými se budou pohříchu a patrně zvětšiny zde zveřejňované příspěvky vyznačovat. Za poslední poměrně dlouhý čas jsem v mnoha oblastech lidské činnost svědkem, nakolik mi přísluší toto posuzovat, namnoze se rozmáhající fušeřiny – základními řemeslnickými pracemi počínaje a expertními výkony konče. Nedokážu říci, nakolik by bylo lze tento můj čirý dojem zobecnit a vztáhnout jej na společnost „jako celek“; takové ambice však ani nemám, neboť ostatně zde zamýšlím předestírat své s oním společenským povětšinou přítomným pouze v pozadí, v dáli, na straně. Ovšem skutečnost, že ona v mnoha směrech se rozmáhající fušeřina na mne doléhá v takové míře, že jsem pojal úmysl alespoň nepatrným dílem s tímto pohnout, mi přijde být příznačné a svým způsobem též varovná. Přičemž tato skutečnost není než o mé osobě vypovídající. Potud bych co příštipkář kýžil být obeznámenější, méně unáhlenou, kritičtější, obeztřetnější, střízlivější a zdatnější variantou mnohému z toho, co sleduji ve svém okolí jakožto několikanásobně spařený odvar téhož. Co je důležité, budu tak činit povětšinou nikoliv s poukazem na své, nýbrž s odkazem na jiné, kovanější, fortelnější, znalejší. Příštipkář tedy nemá být než malým pokusem o velikost, či poukazem k ní, v atmosféře doby, která se nezdráhá holedbat chvástavou velikostí, přitom však mnohdy nesahá ani po paty jiným, kterými ve skrytu duše pohrdá, neboť o nich ostatně ani nikdy neslyšela. Jak by také mohla, když o ně nikdy neprojevila zájem, nikdy se po nich nepídila, neboť je ostatně přesvědčena, že si vystačí sama se sebou a s houfy svých vždy a za každou cenu věrných přitakavačů a podržtašků. Přičemž konečné soudy a „konečná řešení“ otázek nechávám na případných čitatelích.

A táže-li se kdo po náplni a obsahu příspěvků, pak vězte, že budou rozmanité. Povětšinou se budou týkat literatury, jazyka, filosofie, náboženstvík, vědy, krajiny, ropného zlomu, snad možná též tzv. výtvarného umění, ekonomie, a kdo ví čeho všeho se fušeřina chopí. A především pak neodlučných vztahů mezi všemi těmito oblastmi.

Jakási předsevzetí

– nerad bych se tak říkajíc vypisoval;

– nerad bych přinášel prefabrikované monolity, tj. za každou cenu logicky konzistenstní či jinak sourodé příspěvky, daleko spíše mi jde o “jiný pohled na věc” či “různočtení” jinak monolitního;

– příspěvky se budu snažit řadit do kategorií, hojná bude patrně sbírka citací druhých;

– předchozí předsevzetí nemusí platit vždy, pročež nezbývá čtenáře než odkázat jej k bedlivému čtení a co možná citlivému rozšlivání.

Nezanedbatelné varovná poznámka

– je možné (tedy nikoliv nutné), že příspěvky zde publikované budou obsahovat jistou dávku, příchuť, podtón (sebe)ironie; případný čtenář nechť se považuje za varovaného a netroufá si v takových případech stěžovat.

Pochopitelný počátek konce

Že je tento počátek též pochopitelným počátkem konce, o němž se můžeme, pokud nám to vůbec stojí za to, tak možná dohadovat, kdy přijde, považuji za snad možná i zbytečné vyslovení základní povahy světa: v němž vše vzniká jako zanikavé.

Celý příspěvek

1 komentář

Filed under Všehršel