Category Archives: Literé

Utopenec

Život se začíná obratem.
Venkovní vstup byl poněkud zakulacen, jakoby se křivil pod tíhou zdejšího světla, jež vydávala lampa, která již řádný týden nevyluzovala mručivé vrnění, které by prozrazovalo její bdělost. A tak nepozorován vkročil do zdejších dlaždic, musel při tom být velmi opatrný, jelikož škvíry mezi jednotlivci skrývaly mnohá nebezpečí a nástrahy. Několikrát se propadl. Vždy se mu však s vypětím sil podařilo vstát a pokračovat ve svém směřování.
Neotravuj! Neotravuj krysy jedem! a podobné výstrahy zdobily zdi těchto kvádrů. Nemohl se jich zbavit, svou dotěrností se mu lepily na paty, pronásledovaly ho na každém kroku bez toho, aniž by jen trochu daly najevo svou nejapnost a vlezlý úsměv. Smířil se s tím. Co jiného mu zbývalo, když tu byl právě proto, aby jim přišel na kloub, aby se domohl přijetí u jejich vládce. Aby je skloubil, jednu k jedné. Konečně by chtěl být k němu přivolán; zaklepal na dveře, skalpelem skálopevně, neozvalo se: Vstupte! Neodešel. Zůstal stát. Rdousivým rach driblingem mu zapěl na oslavu, aby si jej patřičně nahnul na svou stranu. Působivé! Klaplo.

Celý příspěvek

Reklamy

Napsat komentář

Filed under Literé

Čas je řízení auta

Erich Kästner – Čas je řízení auta 

Města rostou. A ceny rostou.
Ten kdo má peníze, má také úvěr.
Účty se mluví a rozvážní mlčí.
Lidé v zámku. Lidé ve stávce.
Zeměkoule se otáčí.
A my se máme obrátit.

Čas je jako řízení auta.
Zatím co život letí kolem tebe.
Ministři často mluví o daňových propadech.
Kdo ví, jestli to myslí vážně?
Zeměkoule se otáčí.
Nejde to jen ve dvou.

Kupující kupují. A podporují obchodníky.
Peníze obíhají, jako kdyby to byla jejich povinnost.
Rostliny rostou. A továrny umírají.
Co bylo včera, dnes už je v troskách.
Zeměkoule se otáčí.
Ale to nevidíte…

Die Zeit fährt Auto

Die Städte wachsen. Und die Kurse steigen Wenn jemand Geld hat, hat er auch Kredit.
Die Konten reden. Die Bilanzen schweigen.
Die Menschen sperren aus. Die Menschen streiken.
Der Globus dreht sich. Und wir drehen uns mit.

Die Zeit fährt Auto. Doch kein Mensch kann lenken.
Das Leben fliegt wie ein Gehöft vorbei.
Minister sprechen oft vom Steuersenken.
Wer weiß, ob sie im Ernste daran denken?
Der Globus dreht sich und geht nicht entzwei.

Die Käufer kaufen. Und die Händler werben.
Das Geld kursiert, als sei das seine Pflicht.
Fabriken wachsen. Und Fabriken sterben.
Was gestern war, geht heute schon in Scherben.
Der Globus dreht sich. Doch man sieht es nicht.

Přejato z diskuse na blogu J. Maliny, fotografický doprovod zajistil Saigon Team a spol.

1 komentář

Filed under Literé, Přejato, Výtvar zračení, Všehršel

Paul Leppin

Strašidlo židovského města

Uprostřed Prahy, kde se dnes vysoké a vzdušné činžovní domy řadí v široké ulice, stála před deseti lety židovská čtvrť. Změť křivolakých ponurých uliček, ze kterých nedokázalo žádné počasí odvát pach zatuchliny a vlhkého zdiva, kde v létě z otevřených dveří táhl jedovatý dech. Špína a chudoba tu páchly jedna víc než druhá a z očí dětí, které zde vyrůstaly, pomrkává tupá, krutá zkaženost. Cesta tady někdy vedla nízkými klenutými průchody břichem domu, nebo najednou zabočila a náhle skončila slepou zdí. Kramáři, kteří své vetešnické zboží naskládali na kostrbatou kamennou dlažbu před svými obchůdky, volali se lstivým výrazem v tváři na kolemjdoucí. Ve vchodech do průjezdů se opíraly ženštiny s nalíčenými rty, hrubě se pochechtávaly, šeptaly mužům do uší a zvedaly sukně, aby ukázaly žluté a křiklavě zelené punčochy. Kuplířské stařeny s prameny bílých vlasů a cvakajícími čelistmi zdravily z oken, klepaly, kývaly, vrkaly horlivostí a uspokojením, když se někdo chytil do sítě a přišel blíž.
Tady byla domovem neřest a večer lákala červenými lucernami k návštěvě. Byly tu uličky, v nichž byl každý dům hanbincem, špeluňky, kde necudnost spala v jedné posteli s hladem, kde provozovaly svou ubohou živnost souchotinářské ženské s odkvetlými půvaby, tajná doupata, ve kterých šeptající a pomžourávající zločin hanobil školou povinná děvčátka a s jejich bezmocně zraněnou nevinností handloval za bídnou odměnu. Byly tu moderní a luxusně zařízené podniky, kde se chodilo po kobercích a kde se vykrucovaly syté, kypré děvky v hedvábných šatech s vlečkou.

Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Literé, Přejato

Spora údělu básnického

Dva vydařené texty, ten prvý Jana Štolby Slavík v temnotě a na něj reagující a s ním polemizující Tomáše Samka Zákonodárná samota básníkova znovu otevírají patrně snad nikdy neuzavřitelnou rozpravu stran povahy básnického řemesla. Co je pak zvláštní, že v Samkově i původně v Shelleyho myšlenkách jakoby náznakem znovuzaznívají a k opětovnému životu se probouzejí řecké Músy a jejich dechem kříšené básnění, které odkazuje do pravdy-paměti, toho co bylo, je a bude.

Zde snad ukázka, která zláká k ponoření se. Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Literé

Kde život jeho byl na konci se svou poutí

Josek Jedlička (1927-1990)

Patrně jen málokdo z té hrstky z vás, kdož namátkou čtete tyto ne více než poznámky a marginálie, zná dle mého soudu jednoho z (vedle L. Klímy, J. Haška, J. Wericha, E. Hostovského, L. Fukse, V. Linhartové a deníkových P. Juráčka, I. Diviše, J. Zábrany, básník a nová tvář ať stojí raději stranou) nejpozoruhodnějších českých literátů Josefa Jedličku. K pozdvižení jeho jména dopomohlo alespoň dílem několik v posledních letech vyšlých knih sestavených z povětšinou Jedličkových publicistických textů (Ornament; Rozptýleno v prostoru a čase; Milý pane Wilde). Jeho deníky zatím zůstávají před očima lačného čtenáře skryty v literárním muze ve Starých Hradech u Libáně.  Snad se jednou dočkáme jejich knižního vydání, beze všech pochybností by to byl v české literatuře nadměru velký úkaz. Jedličkova beletristická prvotina, rozkošná novela Kde život náš je v půli se svou poutí, zachycující litvínovská padesátá léta, však vyšla už dokonce dvakrát (a zasluhovala by dotisk), prvně k dnešnímu značnému překvapení v roce 1966, a poté v roce 1994 v necenzurované verzi. Zde tedy několik málo ukázek, které snad dají pocítit alespoň letmo tuhé atmosféře knihy, jejich syrově nadhérné obraznosti, siroba let mladých na maloměstě socialismu, jakož též fragmentárnosti tvaru. Něco o Josefu Jedličkovi se můžete dočíst zde či zde či zde.

Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Literé