Tajtrliky bukrliky čili Filipika proti „volným radikálům“

Pan Milan Kozelka sepsal do časopisu A2 pojednání o radikálním umění v naší zemi (k přečtení zde), jež mě přimělo k reakci.

Tvrdoň bez uzardění Milan Kozelka musel při spisování svého namnoze přínosného, ledascos borného pojednání jaksepatří zatnout své vruty přemítavé, že by skorem až samotného Cyrana přiměl k tomu zadržet v jeho širákovém vrhu v dál a namísto něj pak k smeknutí poklony jej přimět. Pohříchu však i tak bylo Kozelkovo lopocení žalostně nedostačivé. Obdobná snůška vyhroceného, omezeného a chvástavého řečového balastu je těžko k pohledání i v onom pravidelně šestkrát do týdne vycházejícím slisovaném, barvami potištěném celúlózovém podpalu do kamen, jenž bývá povětšinou k mání za pár korun a jenž nese titulek mfdnes. Pan Kozelka by se mohl do příště pokusit poslat svůj zajisté vůbec ne ad hoc do kupy daný přemítavý elaborát kupříkladu představitelům jisté dělnické strany. Věty jako: „Radikální umění je alarmujícím prvkem ve vražedném klimatu mafiánsko-ekonomického fašismu. Působí mimo všechny myslitelné typy galerií a výstavních síní, mimo akademickou půdu a vyhýbá se dobovým zvyklostem a klišé, včetně neudržitelných představ o takzvaném slušném chování,“ by jim náramně štimovaly a byly by ozdobou jejich stranického zpravodaje.

Věčná škoda, že se pan Kozelka třeba jen trochu nepokusil o úvahu stran radikality. Bohuslav Reynek zavřený v Petrkově, cele oddaný svým básním a rytům sestupoval, zdálo by se, ke kořenům. Obdobně sochař Jan Křížek v tichu a zapomnění francouzského venkova sochy si tvořící. Josef Florian ukotvený ve své Staré Říši cele oddaný svému. Josef Jedlička snášející na papír sirové obrazy, dojmy a postřehy ze života v severních Čechách šedesátých let. Ne tolik však v zracích za každou cenu davy strhávajících a lákajících lanařilů a demagogů a po nich volajících! Neboť nic se počiny výše jmenovýanch nedemonstruje, nikoho viditelně neproměňují a nevedou k do očí bijícím, okamžitým a jedno jak unáhleným re-akcím. Vše zůstává jakoby zakukleno v nitru, v sobě a pouze jen uzavřené, v jadrnosti, kde cosi na způsob radikality nemá co dělat. Abychom si učinili jasnost, vše je jen záležitostí těch správných definice, a těch je Milan Kozelka bohat, neostýchá se jimi vůbec šetřit.

Škoda též, že se neradikální spisovatel a performer Milan Kozelka místo svého nedopečeného manifestu nepozastavil hlouběji nad tím, zda ony produkty umění, které nám tu předkládají ony za každou cenu kéžby radikální, angažované umělecké spolky, produkty, jež jsou druhdy nudami a banalitami non plus ultra, prázdným mletím slámy, vyčpělým buřičstvím pro buřičství samo, které z většiny nepobuřuje nikoho jiného než pár zapšklých a staromilných jedinců, popřípadě hrstku státních byrókratů, kterým zrovna jejich skotačinka přijde na oči, popřípadě pak jsou laciným pruděním a pícháním do vosího hnízda, které připomíná tak možná infantilně-pubertální revolty servírované v dospěláckém a velkohubém hávu, nejsou venkoncem tímtéž jako jím v závěru jedině vychvalovaný kousek. Ostatně není než cíl všeho si potvrdit a čas od času potřeba připomenout, že v dnešní už jen trochu konzervativní a v starých pořádcích ukotvené době je přeci vše dovoleno. Výborně, to bychom měli. Zbývá jen dodat jediné: Pane Kozelko, sláma prvoplánovosti vám čouhá z bot až příliš, což takto si pod sebou do příště trochu zamést? Taková metenice by byl, vězte, čin comme il faut radikální. Že by i RAF zaplakalo, jak vám to jde. Nadání na to máte víc než příliš.

Institut Benjamenta

Institut Benjamenta

Advertisements

komentáře 3

Filed under Bonum communae et societae, Výtvar zračení

3 responses to “Tajtrliky bukrliky čili Filipika proti „volným radikálům“

  1. Františku,
    nedávaš červené a biele víno do jedného demižónu? Myslím na staré delenie kontemplatívnej a aktívnej tvorby alebo filosofie a publicistiky alebo klauzúry a pastorácie. Druhú z týchto barličiek je možné nájsť v jadre avantgardy a to v podobe kontra-kultúry, postupne pohlcovanej trhom. Alebo – použijúc tvoju metaforiku – v podobe pubertálneho protestu a vrastania do tela dospelej sféry.

    Pekným príkladom je radikál Hans Haacke v sedemdesiatych rokoch, ktorý tvoril inštalácie o zavrhnutiahodnom pozadí veľkých výstavných priestorov, Gugenheim mal vo svojom vedení majiteľa pozemkov na ktorom stálo ghetto, Haacke to vyšetril, zestetizoval a Gugenheim odmietol inštaláciu zverejniť, škandál – a sláva. Haacke dospel a múzeá si ho začali pozývať, pretože mal čo povedať ‚koncept‘.

    Záverom. Ak chce byť výtvarník verejný intelektuál, čo je jedna z jeho pozícií už cca storočie, isté vnucovanie sa k tomu patrí. Vidím to tak, že ak je dobrý, hlavný prúd ho prijme alebo pohltí. Ak je dobrý, nestratí sa v hlavnom prúde a v prípade potreby z neho zas vybočí.

  2. Roman

    Já myslím, že je tady jedno nedorozumění a to nedorozumění spočívá v Kozelkově „výměru“ radikálního umění. To slovo „výměr“ dávám úmyslně do uvozovek, neboť Kozelka se (patrně záměrně) o žádnou explicitní definici nepokouší. Ale přesto se mi zdá, že mezi tvým a Kozelkovým pojetím je jedna základní diference.

    Ty, pokud tomu dobře rozumím, hovoříš o Reynkovi nebo Jedličkovi a vidíš přitom radikálnost umění ve smyslu estetickém: Reynkův sestup ke kořenům prostoty (smím-li to tak formulovat), Jedličkův sestup ke kořenům jevovosti, kterou zachycuje s dokumentární naléhavostí. V obou případech tento umělecký radikalismus směřuje k odvržení povrchních stylizací apod.

    Kozelka naproti tomu pojem radikálního umění výrazně „sociologizuje“, ba politizuje. V podstatě od první věty svého textu (a souhlasím, že má rysy manifestu, což ovšem není nic špatného nebo dokonce předem diskvalifikujícího a jednostrannost je tu namístě!) skloňuje slovo „společnost“, „společenský“ — tedy radikální umění je umění proti establishmentu, umění militantní, znepokojivé (ve společenském smyslu). Věta „Van Gogh se zastával práv horníků, Gauguin válčil s francouzskou koloniální byrokracií“ je v tomto kontextu příznačná a připomíná mi dobu avantgardy.

    Já Kozelkovo nadšení pro radikální umění jako umění — a záměrně to tak řeknu — společensky angažované nesdílím, protože otevírá dveře ideologii. Zároveň mě však fascinuje a myslím, že je zcela legitimní.

    Domnívám se však, že se zcela rozchází s tvým pohledem na umění jako tvorby kontemplativní, samotářské (rozumím-li dobře tvým argumentům). Proto se mi ta polemika zdá jaksi mimoběžná. Střetly se tu dva rozdílné přístupy, které se však ve skutečnosti spíš míjejí.

  3. Pali, mísím a zcela záměrně. Viz odpověď Romanovi níže. K pozici výtvarníka coby veřejného intelektuála. Do značné míry s tebou v tomto ohledu souzním. Jít s kůží na trh je vskutku nevyhnutelné. Ne vždy se to však daří, doba si žádá své a tak se tu a tam přihodí, že doba nemá pochopení. Navíc, snažit se zavděčit, či spíše prosadit, otisknout, neznamená, eo ipso, že musí být tzv. radikál. Podob „veřejného intelektuála“ může výtvarník nabývat opravdu hodně, a věř mě, protože hodně z mých blízkých výtvarníky jsou a ne zrovna béčkovými…

    Romane, s tvou reakcí, jak už jsem psal v diskusi na stránkách A2, téměř do puntíku souhlasím. Abych přinejmenším vám oběma osvětlil své pohnutky, pro reakci takovou, jak jsem ji na hromádku sesypal. Bylo mi zjevné, že Kozelka o žádný „výměr“ neusiluje, že jeho text není jedním z těch psaní, v nichž by pisatel usiloval o to dopídit, co možná nejpříhodnějšího a nejvěrojatnějšího uchopení věcí, jevů, stavů, světa… Byl to text napsaný svého druhu programově. Za manifest jsem ho označil přehnaně, s jistou mírou ironie, vědom si toho, že se najde nejeden tajtrlík výtečník, který jej právě jako manifest číst bude. Kozelkův text jsem označil za plytký a nedomyšlený právě z důvodu, že je napsán vyhraněně, vyhroceně, bez onoho pokusu prostoupit dané pole v jeho celistvosti. Což by bylo zcela v pořádku, jak píšeš, Romane, nebýt toho, že v tom tkví nebezpečí třeba té ideologizace. Kozelkův text totiž není uměním, o němž hovoří tebou citovaný Šalda, nýbrž právě textem o umění. Právě ona neomezená omezenost mě přiměla napsat, co jsem napsal. Čili text plný implicitních definitivně definujících definic, ne zrovna dvakrát přesvědčivě dokazovaných, text, který může z hlediska možné diskuse poměrně dobrým protiargumentem, vyvážením atp. O nic jiného mi nešlo, jsem tudíž rád, že Kozelka sám dodal, vstupem do diskuse na stránkách A2, svému obrázku i rámeček. Trnky v oku mi bylo ještě pár víceméně podružností, ale má hlavní a prvotní pohnutka byla tato. Čili já rovněž Kozelkovi neupírám právo takto radikální umění chápat, traktovat, razit, to samozřejmě nechť činí, onen nárok na „jediné správné, ryzí a opravdové“ radikální umění však dost zpochybňuji. A navíc, postrádám u celého ještě daleko hlubší rovinu reflexe daného, podobnou například té, jakou představil J. Chalupecký ve stati Už ne umění, viz jeden můj starší příspěvek zde na bloku, kde najdete stať oskenovanou.

    Jsou reakce ano-ano, ne-ne či ano-ne. Ta má byla tou druhou, nepřitakavou, vyhraněně zamítavou (byť tedy se s Kozelkou v mnohém shodnu – ale právě o shodném, styčném, společném jsem psát nechtěl), právě proto, že jsem pocítil jistý dluh, jakési na úkor.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s