Utopenec

Život se začíná obratem.
Venkovní vstup byl poněkud zakulacen, jakoby se křivil pod tíhou zdejšího světla, jež vydávala lampa, která již řádný týden nevyluzovala mručivé vrnění, které by prozrazovalo její bdělost. A tak nepozorován vkročil do zdejších dlaždic, musel při tom být velmi opatrný, jelikož škvíry mezi jednotlivci skrývaly mnohá nebezpečí a nástrahy. Několikrát se propadl. Vždy se mu však s vypětím sil podařilo vstát a pokračovat ve svém směřování.
Neotravuj! Neotravuj krysy jedem! a podobné výstrahy zdobily zdi těchto kvádrů. Nemohl se jich zbavit, svou dotěrností se mu lepily na paty, pronásledovaly ho na každém kroku bez toho, aniž by jen trochu daly najevo svou nejapnost a vlezlý úsměv. Smířil se s tím. Co jiného mu zbývalo, když tu byl právě proto, aby jim přišel na kloub, aby se domohl přijetí u jejich vládce. Aby je skloubil, jednu k jedné. Konečně by chtěl být k němu přivolán; zaklepal na dveře, skalpelem skálopevně, neozvalo se: Vstupte! Neodešel. Zůstal stát. Rdousivým rach driblingem mu zapěl na oslavu, aby si jej patřičně nahnul na svou stranu. Působivé! Klaplo.

Po chvilce vyčkávání, konečně byl k vládci připuštěn. Vládce se nikterak nelišil od těch, jaké znal z většiny, byl rovněž jako oni neviditelný, lecmocný, po uši mazaný, i přestože jako každý vládce žádné uši neměl, nýbrž pouhé jedno ucho. Byl zkrátka svým pánem, neostýchal se poroučet, ale mnohdy ho to nudilo, neustále rozdávat rozkazy nenasytným přetupělým poddaným. I to byl konečně důvod, proč jej k sobě přijal, pohrávaje si při tom s myšlenkou na mučení přivolaného, ale ta patřila k těm krutějším, docela ztracená v kaluži dalších, které tolik krutě navenek nepůsobily. Ve chvílích volna, kdy nebyl nikým obtěžován, uvažoval, že by snad bylo záhodnější rozdávat spíše karty. Byl to král. Ale nikdy se k takovému kroku neodhodlal, jelikož byl pln obav, že by se na každého poddaného karty nedostalo, což – jak zřejmo – nemohl dopustit. Považovali by ho za nespravedlivého panovníka, což nezáhodno. A proto raději zůstával při starém.
Odkud jsi a kdo?“ přišla mu od vládce na přivítanou otázka.
Přicházím, abych se s vaším dovolením pokusil o nemožné.“
Posečkej. Předtím, než začneme plkat, se tě chci zeptat, dáš si čajík? Vaříme s krysiček a spadu.“
Nepohrdnu královským majestátem, ani jeho kuchyňskou břečkou.“
Slyšeli jste? Můžeme tedy pokračovat. Jsi snad kloubolamač?“
To bych neřekl, snad jen, že zde bdíte a při tom Vám v žilách proudí krev ztrnulého.“
Ach, tak. Rozumím. Přišel jsi vyjednávat?“
Nejsem si jist, zda je o čem, vladoune.“
Potom tedy, co tu pohledáváš?“
Vedl jsem potajmu rozhovory s jedním mužem. Ten muž vám byl podoben. Říkal, že se vytrácíte.“
Vskutku? Chceš říct: bystrý pozorovatel!? A co my s tím?“
Přišel jsem vaší výsosti učinit návrh.“
Povídej, jaký? Jsme zvědavi…
Dovolil bych si vyhlásit za pomocí královských trubačů vyhlášku, již jsem přinesl s sebou.“
Jen tak dál, smělý mladíku. S takovou bezpochyby brzy dosáhneš svého. Jak jistě dobře víš, vládcova moc není všemohoucí, má jistý vliv na běh událostí, ale konečný výsledek záleží na stávající síle soupeře. Rovněž je možné, že tvá výzva bude mít dopad na pár kostek, že se ti podaří zlomit jen pár kloubů, i přestože tyto budou velmi pravděpodobně ve svém lomu velmi pevné, a budou tíhnout zlomit i ostatní. Výsledek se může dostavit i po dlouhé době, nikoliv bezprostředně, nýbrž po nevyzpytatelné cestě přes různé okliky, přes různá zastavení a bloudění.“
Vím, s tímto jsem seznámen, i přesto bych rád svůj dopis přečetl.“
Přineste mu trouby, holoto!“
Předseda Ligy na obranu sebevražedných složek přistupuje k polnici, sahá do kapsy, vytahuje list papíru a začíná číst neochvějným hlasem Kopii dopisu smrtelně raněným: „Když se mi zdá, že smír mává na rozloučenou, pouštím se do vášnivých debat a s usnutým pozdvihem si propleteme ruce a tiskneme je natolik pevně, aby nikdo kromě nás nepoznal, že k sobě nepatří, ve skutečnosti jsou dvě, a ne jedna v tisku, podobně jako když nečtené noviny, nové knihy, čerstvé tiskoviny s víceobsažným papírem skýtají mnohé tyto příběhy, v nichž stránky stran spojení jsou k sobě tuzedružné, až se začasté zazdá, že jedna je jen jedna, jenže stejně tak to platí i pro dvě. Papír by se měl robit tlustší, jelikož hrozí, že sebevrahova touha podělit se s ostatními, pro něj s těmi, jež tu nechává opuštěné a tak jim dopřává téhož, čeho se namnoze a zejména v tento čas dopřává i jemu, anebo stejně tak i s těmi, jichž se zbavuje, protože už pro něj nelze víc, co když se stane, že svůj dopis odešle do tiskáren, aby tam byl přiveden hromadně na svět, protože už se přeci tolikrát stalo, že ten jeden jediný rukou psaný, někdo ukradl a zničil z mrzkých důvodů, že se v něm mluvilo o něm, a to asi patrně nehezky, a proto je třeba jej množit a vydávat ve velkém, pro následující den jako naléhavou zprávu, a kdyby to byl dopis dlouhý, což se stává, protože sebevrah má kolikrát i co říct, zvlášť pak ti, co jim nikdo nenaslouchá, a ten, kdo nic neříká, si říká pro sebe samotného, je čas to skončit, skoncovat mlčení, tak tedy dlouhý dopis od toho, kdo toho má hodně na srdci, ani ne na jazyku, jako spíš v peru a v ruce, což když i jeho poselství jako zpráva pozůstalým zůstane slepena?, že jeho četná část zůstane nevyslyšena a celé snažení sebevrahovo, i přestože mu to už může být putna, jestli jedna nebo dvě, tak přijde vniveč a nazmar? Tento obraz představ, jak jistě uznáte, se nezdá být příliš vábný. A proto je k němu třeba přistoupit zodpovědně.
Podobné nespravedlnosti se dostává sebevražedníkům i v oblasti nájemného sebevraždění. Jde o to, že na rozdíl od cizích osob, si oni nemohou nikoho najmout, nejen, že musí celý skutek provést sami, to snad už přísluší k věci, ale nemohou si za to ani sami zaplatit! Protože platí se až poté, alespoň tedy druhá polovina odměny, co byl skutek vykonán. Jak by tedy mrtvý mohl platit mrtvému, a zde vyvstává ještě další svízel, že nájemný vražedník v takovémto výjimečném případě, sám při výkonu služby padá a přichází o život, čili nejenže si neužije své zasloužené odměny ale ještě při tom zdechá!
Jak vidno stávající rozpoložení není nikterak utěšivé, proto je třeba v tomto směru mnohé podniknout a je třeba s tím započít už teď. Proto budou vysláni průkopníci a pokusní zajíčci, aby se pokusili hledat odpovědi.
Jak domluvil, bylo slyšet doznívající ozvěnu jeho hlasu, která se nesla nad krajinou. Vládce stál po jeho boku, a se zájmem pozoroval pozvolna se proměňující obzor, měnily se přístupové cesty, lomily se kolmice budov, opodál pomalu rostla skála, zde zase nové stromy, odštípl se velký kus ostrohu a zahučel do propasti. „Panečku, jsi trefný, ten hrot mě vytáčel již drahnou dobu, a nikdo ho nebyl schopen sesout,“ vyštěkl král. „Konec hulákání, mládenečku. Máš odbyto. Teď se to tu bude mlít kdovíjak dlouho, než zas přijde podobný otrava, jako si ty. Jsi spokojen? Čajík ti lahodil? Budeš chtít metál za chrabrost? Můžeš jít. Už mě nudíš. Stráže, vyveďte ho. Dejte pročistit trubky. Co kdyby na nich ulpělo něco z jeho prsků!
Byl vypuštěn. Vyvržen zpět do nehostinosti. Teď mohl jen z povzdálí pozorovat jaké pohyby jeho slova vyvolají, jakých posunů způsobí, protože si již začala žít vlastním životem, sama sobě nejvíc rozumějíc. A pak se docela vytratil, po stopách ani vidu ani slechu.

* * *

Když jsem přicházel už z dálky bylo vidět velký dav zevlounů. Skoro cele zaplněné tribuny okolních nároží. Nebylo mi však jasné, co je předmětem tak velkého pozdvižení; co na podnosu vystaveného se těší tak velkému zájmu. Zvědavost mi nedala, přemohla mne stejně jako ostatní lapené, zamířil jsem tedy k těm, kteří se měli na chvíli stát mými spoluvězni.
Protlačit se k cíli mezi tolika zvědavci nebylo vůbec snadné, má zvědavost však byla větší, uzřel jsem tak utopence. Byl vystaven poněkud leklý, smočený jedinec. Stál na boku, opřený o kandelábr, všechen tenhle shon z povzdálí pozoroval, nohu lehce pokrčenou, ruce ponořené v kapsy, klobouk vražený do tváře, kouř z lulky kolem něj ještě nekroužil, prozatím se jím neposedla žádná z kolemjdoucích much, teprve se ji chystal zapálit. Byl zahalen stínem vrhaným, vskutku, nad ním svítící lampou, a přestože byl den a lampa svítila, nikdo se nad ní nepozastavoval, neboť těsně opodál se stala událost mnohem pozoruhodnější. To už jsem na sobě necítil tíhu tohoto shluku.
Zatímco se chystal vzplanout si své cigareto, náramně se bavil celým tím pozdvižením, jež se před ním rýsovalo. Musel krotit svůj smích, protože se vymykal jeho záměru kouřit. Tvář se mu tak pro tu chvíli propůjčila v pouhý potutelný úsměv, jenž mu nebránil vychutnávat si doušky tabákového kouře. Když vracel zápalky zpět do kapsy svého frakovitého obleku, znamenitě si přitom poklepal na jeho klopu, jakoby si tím sám sobě naznačoval, že kapsa skrývá jakési trumfy.
V shluklém davu se po chvilce zvedla vlna nepokoje, bylo to záhy poté, co se nikdo neměl k tomu, aby se utonulého ujal a pokusil se o jeho záchranu. Vzduchem se nesly první výtky a spílání těm, co se k němu nacházeli nejblíže, a měli tak možnost na něj dosáhnout, ti ovšem měli starosti s tím, aby udrželi rovnováhu, aby tlačeni do zad dychtivostí nepadli na utopeného a nezpůsobili mu tak ještě větší příkoří, než jakého se mu doposud dostalo. Bylo to od jedněch i od druhých známkou nadmírné šlechetnosti, protože se tak navzájem udržovali v rovnovážné poloze čili náramně prospívali druhým. Ti, co se prodrali až dopředu, byli totiž neschopní, nikdo z nich nebyl s to zmáčenému poskytnout první pomoc, jelikož nikdo z nich nepodstoupil onen příslušný kurz a netroufal si riskovat život svůj ani život ležícího svým neumětelným zákrokem, stejně tak jako ti, co se tísnili vzadu, a teď se hlasitě ozývali, se dopředních pozic nedrali právě z toho důvodu, že byli spíše zvědavi a byli natěšeni na to, až se zachraňování chopí někdo zdatný, k čemuž teď tak horečně vyzývali ve víru neklidu svými hlasy přední voj. Nechtěli si rovněž jen kvůli utonulému špinit kalhoty, stejně jako smáčet ruce. Pro prvé řady platilo totéž. Podobně se všichni proměnili v ono moře.

* * *

Oči se otevřely. Modř připomínající oblohu se naskytla pohledu. Byla to skutečně obloha. Když jsem neležel v trávě, nechtělo se mi vstávat. Přistoupil ke mě docela cizí člověk. Žena. Věnovala mi pár pohledů. Na chvíli mi zaclonila výhled, což mě namíchlo. Ale nevstal jsem, abych se proti ní ohradil. Takový zvláštní výraz měla. Její tvář ztratila přirozené jméno. Pak mi však zmizela z dohledu. Netrvalo moc dlouho a spatřil jsem ženu znovu. Tentokrát však nebyla sama. Spolu s ní se nade mnou tyčil muž. Vůbec mě to nepřekvapilo. Oči měli strašně vytřeštěné. Vedli nějakou vážnou debatu. Nic jsem jim však nerozuměl. Pokyvovali a kroutili při tom všelijak hlavami, až jsem nabyl dojmu, že jim musí upadnout. Ostatně byli mi vedlejší, byl jsem tu od toho, abych vyjádřil svůj odpor, nesouhlas a vzdor.
V kapse mám schováno znění. Složeninu vět, na jejichž protestu jsem dlouze pracoval. Dopis zeje v hloubce davu. Neznámí! Příteli. Už tě nikdy nespatřím. Topím se a ty se topíš jinde. Bezedné chřtány lapají po dechu a spolu s nimi mizí nekonečna drobků ze světa. V pohledu uleháš, nehrozí ti nic. Pracoval jsi dlouho na svém bezpečí.
Zas dolezli a je jich čím dál víc. Hledí, jak kdybych byl hruška a spad z višně. Melou od věci. Nedají pokoje. Jsem tady teď pěkně na suchu, louže se mi rozutekla do mezidlažebních škvír. Ty tlačí do zad. Musím se kvůli nim kroutit a hrbit. Sám se do nich nevlezu, jsem příliš rozlehlý. Snad přijde brzy.
Á, támhle jde, ještě že tak. Tihle ti by mě byli schopni umačkat k smrti.

* * *

Naštěstí se jejich nepokoji chystal učinit konec někým obezřetným přivolaný lékař, úspěšně se prodírající na místo svého budoucího zákroku, aby se tak pokusil o vzkříšení svého nastávajícího, dá-li se to takto říci, pacienta. Ve stejný okamžik, kdy se stupňovalo zoufalství nakupenců, ve stejnou chvíli, kdy se lékař chystal ke svému veřejně odbornému zákroku, jsem pozoroval, jak onen chlapík, bez nejmenších obtíží prostoupil shromážděnými, z kapsy vytáhl stříbrný příbor, který si před tím, bez mého poznamenání, poněkud okázale čistil svým běloskvoucím kapesníkem, sehnul se k oběti, zakrojil do ní nůž, který ji rázem proměnil ve dvě utonulé poloviny, z nichž jedna hned nato zmizela v jeho ústech. Davem zavládlo zděšení. Při tom jak přežvykoval, jeho svačinku doprovázely ječené výkřiky a vřískotky k smrti vyděšených dam. Záchranná láhev láku, s níž přispěchal doktor v podpaží, se i s jejím nelákovým, cibulově mrkvovým obsahem vylila vinou neopatrnosti a stoupajícího nepokoje masy na provoněné letní oblečky zúčastněných. Jedlík se však ani pod tíhou okolnosti rozlité náložní tekutiny nezbavil onoho svého lehce nenápadného úsměvu, jenž stále nesl známky šibalství a který jsem mu v onu chvíli, čehož jsem se později zalekl, silně záviděl. Zda-li pak na jeho rtech neutkvěla pachuť lulkových par? pomyslel jsem si, v ten mžik, kdy oko mi mrklo.

A když mu v puse zmizelo poslední sousto a mé oči domrkaly, kdy přední řady se již plnou vahou opíraly o své zádové podpěry, kdy doktůrské snahy zůstaly utopeny v houfu, kdy už naplno propukla vřava v úprk o překot, zatímco ukládal svůj příbor zpět do kapsy svého obleku, tehdy na mne pokradmu zato významně pohlédl, a tehdy mi svitlo, že jsem byl jako jediný z přítomných svědkem toho, jak tento sebevražedník pozřel sebe sama. Předtím než mi zmizel z očí, mi na rozloučenou stihl vnuknout pocit, že mrtví se po svém odchodu nachází v plné kráse, což mě naplnilo klidem, poněvadž jsem toužil být jako mrtev krásný. Pak se sebral a odešel. Já jsem jej chvíli po té podoben mu v jeho zalíbení následoval, a věděl jsem, že ta má cizí slova došla naplnění.

* * *

Zpráva jeho královskému majestátu: „Prosím je, pan táty králíky, jediný způsob, jak veřejně spáchat vlastní nájemnou sebevraždu, je stát se utopencem, kterého vyloví a pohodí na ulici. Běda tomu, kdo by se pokoušel o jinak vylomené skotačiny, protože dopadne vždy buď nenájemně, neveřejně anebo nesebevražedně. Což bych mu teda vůbec nepřál. Zanést do královských análů.“ Vladař si posteskl: „Oj, ty velkodušný buchare lidské tuposti, dal bych tě zmrskat do zlatova, kdybych jen věděl, že bych se u toho nudil. Pakáži! Připravte trouby! Budeme péct vyhlášky, aby se nám tu někteří zbytečně nepokoušeli i o jiná řešení. Věru, ten luštil mi učaroval. Dobře, že je už po něm.

Eugen Friedrich Maló

(obrazový doprovod: I. a II. Alfred Kubin, III. Zdislaw Beksinski)

Reklamy

Napsat komentář

Filed under Literé

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s