Category Archives: Ropný zlom (Peak Oil)

Dva kurzy kosení – Kostelní Mysová 29.-31.7.2011 a Bouzov-Podolí 23.-25.2011

Letošní rok máte možnost prodělat dva kurzy kosení, mě známé. Jeden již příští víkend v Kostelní Myslové na Vysočině. Druhý v září, na otavu, kdy vás budu učit kosení a všemu s tím souvisejícímu společně se Štěpánem Hejzlarem a druhým tématem víkendu na PermaLotu bude tzv. hnutí přechodu (transition movement), což je společenská iniciativa kladoucí si za cíl připravit se na dopady ropného zlomu, klimatických změn, pokračující ekonomické krize a dalších strastí, lapálií, překážek, zádrhelů a svízelí. Tu představíme společně s Markem Kvapilem. Níže plakátek s pozvánkou do Kostelní Mysové. O našich společných sekáčských, kosáckých a ženečských výpravách se Štěpánem podávám a i nadále budu podávat průběžně zprávy zde, na příštipkáři. Sledujte bedlivě.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, kosení, Ropný zlom (Peak Oil)

Energetika, ekonomika a životní způsob

Nabízí se několik velmi pádných důvodů, proč by měla být diskuse o energetice jednou z celospolečensky klíčových debat. Nebyla-li ještě do nedávné doby zjevná úzká provázanost energetiky a ekonomiky, pak s rostoucími cenami energií je čím dál více nabíledni, že i budoucnost hospodářství od nich bude čím dál více odvislá.

Čeká nás zlatá éra fosilních paliv, nebo ne? Tuto otázku si měl položit každý, kdo si přečetl vpravdě provokativní článek Michaela Linda. Čtenáři amerického magazínu Salon, kde článek v původním znění vyšel, nenechali na Lindovi nit suchou. Obdobně Linda nikterak nešetřil ani člen redakce Salonu Andrew Leonard. Avšak Michael Lind nezůstal nikomu nic dlužen. Z vyhrocených tezí jeho původního článku, nedotažené logiky, dvojího metru a dalších indicií bylo lze tušit jakous záludnost a potměšilost. A taky že ano. Záměrem každé cílené a dobře míněné provokace je v prvém sledu vzbudit emoce, jež v druhém sledu rozpoutají vášnivou diskusi. Lind upřesnil, že nenapsal obhajobu, nýbrž rozbor, analýzu situace, což bylo patrné už z otázky, jíž je jeho text uvozen: „Co když…“ Lind rozhodně není popírač antropogenních klimatických změn, nedomnívá se však, že je politicky průchodné zamezit těžbě fosilních, neobnovitelných zdrojů. Jinými slovy, opakuje totéž, co už pár týdnů před ním napsal George Monbiot, novinář deníku The Guardian a ještě do nedávna tmavě zelená ikona.

Celý článek zde.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil)

Václav Cílek: „Čeká nás krize, která bude trvat 30-40 let a během které dojde k velké přestavbě světa“

Lidi, jak já často přednáším na venkově nebo na malých městech, do dneška hodně cítí s půdou. Já myslím, že takový ten vztah, který vzniká tím, že když se něčeho dotýkáte, třeba dřeva nebo právě té hlíny, když se toho dotýkáte dvacet let, tak to prostě potom už máte rádi. Pak se to stane součástí vašeho života a ožije ve vás to, jak třeba na venkově před 2. světovou válkou se půda neprodávala. Kdo prodal půdu, to už byl ten nejhorší vyděděnec. To už byl ztracenec, který nezvládl svůj vlastní život, protože půda bylo to, co dávalo obživu.

A tahlecta doba, i když to teďka vypadá nepravděpodobně, se hrozně rychle může vrátit, protože počet lidí roste, počet zemědělské půdy neroste, spíše ubývá. Stačí poměrně malá klimatická změna, několikaleté sucho nebo trošku jiný chod počasí po dobu několika let a budou ohroženy dodávky potravin pro část lidstva. Zejména takový zranitelný je jihovýchodní monzun, který zásobuje vláhou a tím pádem potravinami Čínu, Indii a značnou část světa. Ten, když nepřijde, protože je v jeho zvyku, přirozeném cyklu teda, čas od času nechodit, tak relativně bohatí Číňani vlastně vykoupí u nás potraviny a my jim je rádi prodáme, protože na tom hrozně vyděláme, a pak v té druhé fázi dojde k rozkolísání cen a my sami třeba ty potraviny mít nebudeme. Takže já se doopravdy a zcela vážně bojím toho, čeho se dneska nebojí prakticky nikdo, tzn. potravinové krize. A část té potravinové krize může být velmi jednoduše vázána na jev, kterému se říká ropný zlom nebo ropný vrchol. To je období, kdy dochází k největší těžbě, tzn. k vrcholu těžby ropy. A od toho zlomu nebo od toho maximálního bodu ta těžba už jenom klesá.

My dneska do toho zemědělství dáváme zhruba tak desetkrát tolik energie, než získáváme, zatímco dříve to zemědělství naopak tu energii produkovalo. Tzn. je tady úzká vazba mezi cenami vložené energie na osiva, na hnojiva, na herbicidy, na pesticidy a ziskem potravin. Tak já nevím teda, co čeká možná ještě nás, možná příští generaci, ale rozhodně problémy s ropou jednou nastat musí, protože i podle těch docela optimistických zpráv ropy máme zhruba na šedesát nebo sedmdesát let, při současné úrovni spotřeby, ale ta spotřeba trošku roste. Rozhodně ten život neproběhne tak, jakože budeme těžit ropu furt, co to dá, a pak se probudíme a druhý den nebude. Dávno předtím, já si myslím, že už do 3-5 let nás můžou čekat velké fluktuace právě cen ropy, které mohou rozkolísat svět, jaký jsme znali.

Vlastně tím od té krajiny já se dostávám hodně k povaze tohohlectoho světa. Já když řeknu pár věcí, které jsou teď samozřejmé, tak to bude mnohem jasnější. Před dvěma lety bylo Irsko náš největší vzor. Ekonomika rostla jako ďábel. To byl prostě keltský tygr. Před několika měsíci se začalo mluvit o tom, jak se Irové dostali do ekonomických problémů, ale jsou hrdí, že si pomůžou. Před třemi nedělemi Irové odmítli jakoukoliv pomoc, před dvěma nedělemiji prostě přijali, ale prohlásili, že nesáhnou na daně. Před týdnem ty daně prostě zvýšili. Včera jim byl snížený rating asi o tři stupně dolů, vypadá to, že země prostě spěje ke krachu. A to jsou chytří lidi, nám podobní, pracovití a během období dvou let prodělali cestu v podstatě od vrcholu světové ekonomiky až v podstatě po odpad světové ekonomiky.

Další věc, která mě hrozně zaujala a vlastně znervóznila, je maďarská vláda, která se najednou rozhodla převést penzijní fondy pod svá křídla a de facto je rozpustit v dluzích. Maďaři od roku 98 si museli šetřit na penzi. Tehdy z nějakých důvodů – tušíme, že byly korupční – si nesměli šetřit pro – jim to nenabídnul stát ale privátní fondy, tam jako bylo zajištěno. Teďka najednou přišla maďarská vláda s tím, že kdo neodezvdá peníze státu, tak ztratí nebo ze 70% ztratí možnost podílet se na penzijním systému. Jinými slovy je to něco jako měňová reforma z roku 1953, jenom je to trošku odlišné takovou tou sémantikou. Vypadá to tak, že maďarská vláda tyhlety peníze utratí během dalších 3-4 let, akorát jí budou stačit na tři roční vlastně dluhy penzijní reformy, a co bude za deset let, nikdo neví. A to je pravicová vláda, která není zase tak mentálně příliš vzdálená od nás. A já najednou vidím, že žijeme ve světě, kdy něco, co by bylo rozhořčeně odmítnuto vládou jako neskutečné a tak dál třeba před půl rokem, se hrozně rychle stává realitou.

Z tohohlectoho všeho já mám pocit velkého zneklidnění světa. Jako kdyby ze všech stran na mě útočily vlny strachu a obav. Nebo dokonce vlny takové, že už ten nový svět je už tady, nějaký, že jsme jsme si toho vlastně nevšimli. Jednak z toho mám starost o děti, o sebe, o vlastní penzi pochopitelně. Já myslím, že tady o těchto věcech je nutné mluvit, aby lidi za deset, za dvacet let věděli, čím jsme žili, protože už ta emoce, která byla před pěti nebo deseti rokama, je dneska už nedosažitelná. Takže vnímám ty vlny velké nejistoty maskované chladnou tváří, jak se šíří celou společností jako někdy v roce třeba 1935 nebo něco takového. Tím nechci říct, že nás čeká válka. Já si myslím, že nás čeká krize, která bude trvat jako většina podobných krizí 30-40 let, a že během této krize dojde k velké přestavbě světa.

Pro mě to představuje velké dilema, např. co učit. Protože když ten svět bude jinaží, nebo když už ten svět je jinačí, co máme učit. Dost se mi to vrací, aby děti měli zkušenost světa, památek, krajiny, zvířat. Aby byly propojeny, protože to doopravdy dodává nějaký klid, s tou tradicí, s tím, co bylo dřív a jak to bylo dřív. Hrozně moc mě pomáhá studium… Ne studium. To není studium. To je četba. Antické literatury; právě jsem dočetl těch, já nevím, šest svazků Tita Livia Dějiny od založení města, tedy města Říma. Přišlo mi to být hrozně podobné jako Hledání ztraceného času, protože jsem se postupně dostával na těch několika tisíci stránkách vlastně do takových zdánlivě zacyklených, opakujících se obrazů, bitev, revolucí, různých vzpour, a do toho jsou vždycky velké občanské ctnosti, vynikající císařové, skvělí vojevůdci, pak to zase pokazí prostě ten lid. A takhle se to celé prolívá. A řadu poznámek, které jsou obsažené v tomto textu, je možné vztáhnout k přítomnosti.

Já jsem hodně spekuloval nad takovými často projevovanými obavami, jak píší někdy v tom 2. století, že už ten Řím není, co býval, protože je v něm tak velké množství cizinců, že se ztrácí to původní vědomí toho Říma. Teďka my to bereme tak jako politicky korektně, že se jedná holt o ty cizince, že jsou horší, že bychom jim neměli dovolit, aby se tady usídlili. Ne. Ono se jedná o ty hodnoty. Ono se jedná o to, jestli ti cizinci přebírají hodnoty, které to město nebo ten stát vytvořily, takže to město nebo ten stát může dál pokračovat a vyvíjet se. Anebo jestli vnáší své hodnoty, které buďto jsou kompatibilní, to je třeba naše kultura a vietnamská může existovat myslím si velmi dobře jedna vedle druhé, protože Vietnamci jsou relativně loajální, nechtějí se sice moc mísit s tím českým světem, ale zároveň tvrdě pracují a rozvíjejí. To je příklad jiné kultury, ale kompatibilní. No, ale když si vezmeme lidi z Francie nebo Anglie s lidmi z Maroka nebo ze západní Afriky, tak jasně vnímáme, že to je kontrakultura. Že tito lidé mají jiné hodnoty, neříkám, jestli horší nebo lepší, prostě jiné, a že to oslabuje celek.

Pojďme z tohohlectoho vyprávění o povaze světa, který je znejistěný ekonomicky, který je znejistěný hodnotami, který v něčem připomíná možná Řím 2. nebo 3. století našeho letopočtu, se vlastně vrátit k nám. Výhled je poměrně optimistický, protože nějaké to jídlo bylo i za 1. i 2. světové války. To znamenená, nemyslím si, že nám půjde o život v téhle té transformaci, ale půjde o peníze a o nervy. Druhá věc, že nám vlastně zůstává hrozně moc krásných věcí. Co nám zůstává, je teda pro mě zejména zase ta krajina a knížky.

Částečný přepis pátého dílu pořadu Českého rozhlasu Osudy Václava Cílka, jehož zvuková stopa je k poslechu dostupná zde a všech pět dílů je dostupných zde (24.-29.4.2011).

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Ropný zlom (Peak Oil), Všehršel

Richard Heinberg – Zhasněte světla: Blížící se konec jednoho dějinného období

Pozn. Následující text je začátek 3. kapitoly z knihy Richarda Heinberga The Party’s Over – Oil, War and the Fate of Inudstrial Societies (Večírek skončil – Ropa, válka a osud průmyslových společností). Překlad Úvodu této knihy jsme zveřejnili nedávno. Kniha původně vyšla v roce 2003.

Zatímco Panglos se těší obdivu, Kasandrou pohrdají a ignorují ji. Ale Kasandra, jak se měli Trójané ke svému zármutku dozvědět, měla pravdu, a kdyby jí byli bývali věnovali pozornost, dřina vynaložená na náležité přípravy na přicházející neštěstí by byla v porovnání s ničením, které následovalo po krátkém období blaženého a neobeznámeného optimismu, zanedbatelná …
Dnes je Kasandra držitelkou vysokých akademických titulů v biologii, ekologii, klimatologii a dalších teoretických a aplikovaných environmentálních vědách. V rozsáhlé knihovně publikovaných knih a studií vědci varují před tím, že pokud se lidstvo bude i nadále ubírat titímž směrem, čeká nás či naše přímé potomky nevýslovná devastace …
S tím, jak znepokojená veřejnost a jí volení političtí zástupci budou vykřikovat: „Povězte, že tomu tak není!“, nebude nouze o optimisty, kteří nás budou opětovně ujišťovat slovy: „Buďte v pohodě, nemějte obavy.“ („Don’t worry, be happy.“)
Upřímně doufám v to, že těmto optimistům budeme moci věřit. Ale krutá vědecká fakta a slabost panglosianských argumentů mi v tom brání.
Ernst Partridge (2000)
… na začátku dvacátého prvního století se éra čerpání „černého zlata“ ze země, které pohání průmyslové společnosti, přiblíží ke svému konci.
Paul Ehrlich (1974)
Vstoupili jsme na počátek posledních dní ropného věku.
Mike Bowlin, předseda a generální ředitel společnosti ARCO (1999)
Můj otec jezdil na velbloudu. Já jezdím autem. Můj syn létá letadlem. Jeho syn bude jezdit na velbloudu.
saudské přísloví
Krutosti 11. září ovládly světová zpravodajství, politiky, vojenské záležitosti a ekonomiku natolik, až obecná diskuse brzy rozdělila veškerou historii poslední doby do dvou kategorií: „před 11. zářím“ a „po 11. září“. Pro většinu Američanů nebyly tyto události pouze děsivé, ale i zcela neočekávané. Mnoho lidí se domnívalo, že vzhledem k tomu, že únosci letadel údajně pocházeli z Blízkého východu, do toho byla nějakým způsobem zapletena ropa.Ze samotných únosců bylo patnáct z celkových devatenácti označeno za Saudské Araby. Americké úřady jako vůdčí osobnost útoků určily Usamu bin Ládina, potomka jedné z nejbohatších saudsko-arabských rodin, která má dlouhodobé finanční vazby na rodinů Bushů (bin Ládinové pomáhali v roce 1979 skrze prostředníka financovat první obchodní podnik George W. Bushe, energetickou společnost Arbusto). Podle svých vlastních zveřejněných prohlášení považoval Usáma americké vojenské základny umístěné v Saudské Arábii za urážku islámu.

Saudské království coby největší světový producent ropy zůstalo loajálním zákazníkem Spojených států po desetiletí, avšak vyrůstající mladé obyvatelstvo a klesající příjmy z ropy začaly v národě vyvolávat všeobecný nepokoj. Saudská královská rodina se snažila zneškodnit každou možnou islamistickou opozici tím, že oficiálně podporovala ultrakonzervativní wahhábistickou sektu a že dovolila, aby na financování radikálních – někteří by řekli teroristických – islamistických skupin, působících jak na území Suadské Arábie tak za jejími hranicemi, putovaly značné petrodolarové sumy. Tehdejší americká státní správa na oplátku za pokračující saudskou spolupráci při zachování stabilních cen ropy přimhouřila nad druhou ze zmíněných snah oko.

Co se toho týče, tak američtí vůdcové radikální islamistická hnutí manipulovali po desetiletí. Spojené státy v 80. letech v Afgánistánu a v 90. letech na Balkáně a v Čečně tajně vyzbrojovaly a financovaly islamistické teroristické sítě za účelem destabilizace neposlušných států. Díky této taktice ve sporu se Sovětským svazem, jehož ničivé vojenské snahy o udržení nadvlády nad sousedním Afgánistánem daly základ jednomu ze základních činitelů, které přivodily pád sovětského impéria, dosáhly Spojené státy ohromných úspěchů. I přesto však radikální islamisté, byť byli ochotni přijmout zbraně a dolary, nechovali vůči zájmům Američanů žádnou přirozenou náklonost.

Americká výzvědná služba využívala počínaje polovinou 90. let poněkud důmyslně neukázněnosti islamistů ve svůj prospěch. Činila tak, že mávala hrozbou radikálního muslimského „terorismu“ (1) před zraky domácího obecenstva, což měl být prostředek, jak si získat podporu pro zvýšené vojenské a bezpečnostní rozpočty a jak nabýt ještě většího oprávnění k sledováním, mimosoudním zadržením a jiným omezením občanských svobod.

Usáma bin Ládin byl klíčovou postavou militantního islamistického hnutí, které Američani v průběhu 80. let podporovali. Kdy přesně přestali Američani nepřímo sponzorovat jeho aktivity, není jasné. První země, která požádala o zatčení bin Ládina, byla Libye. Bylo to v roce 1994. Po dvou teroristických útocích vedených na konci 90. let proti zájmům USA, po nichž tehdejší prezident Clinton vypsal odměnu za bin Ládinovo dopadení, tento přemístil svou základnu do Afgánistánu, kde na tajných základnách – z nichž mnoho během 80. let navrhla či postavila CIA – cvičil své agenty Al Kajdy.

Bushova vláda na útoky z 11. září odpověděla bombardováním Afgánistánu, s cílem zbavit režim pod nadvládou Talibanu moci a na jeho místo dosadit prozatimní servilní, závislou vládu.

Někteří komentátoři poukázali na to, že Afgánistán se nachází poblíž strategicky významných zásob ropy a zemního plynu u Kaspického moře, spekulujíce o tom, že válka mohla být snahou vynutit si výstavbu plynovodu vedoucího přes Afgánistán do teplovodních přístavů v Pakistánu. Dva francouzští ingestigativní novináři, Jean-Charles Brisard a Guillaume Dasquie, dokonce prohlásili, že akce Spojených států v Afgánistánu byla zvažována – ne-li naplánována – několik měsíců před útoky z 11. září, nač poukazovalo údajné vyhrožování talibánským zástupcům v průběhu vyjednávání o plynovodu. Podle Brisarda a Dasquie, řekl na setkání v Islamabádu v srpnu 2001 Christian Rocca, mající ve vládě Spojených států na starost záležitosti střední Asie, talibánskému velvyslanci v Pakistánu, že „buď přijmete naši nabídku karátu zlata, anebo přijmete svůj pohřeb v místě dopadu bomb z našeho kobercového bombardování“.(2)

Jiní, včetně některých znalců ropného průmyslu, myšlenku, že by se tato válka zásadně týkala ropy a zemního plynu, popřeli a poukázali přitom na to, že pro ovládnutí zdrojů energie z této oblasti není Afgánistán podstatný a že ekonomický význam navrhovaného plynovodu není pro Spojené Státy tolik důležitý. Čili jak domnělými tak skutečnými motivy Spojených Států zkrátka musí být pronásledování bin Ládina a jeho organizace.

Měli bychom, přestože většina lidí považuje argumenty uvedené v předchozím odstavci za přesvědčivé, zdůraznit několik důležitých bodů: nebýt ropy, měly by Spojené Státy na blízkém Východě jen malý zájem. Nebýt zapojení Spojených států na Blízkém východě (obzvláště v Saudské Arábii), nebyl by Usáma bin Ládin nikdy dohnán k ničení symbolů Americké ekonomiky a vojenské síly. V tomto ohledu, byť se násilí odehrávalo v Afgánistánu, New Yorku a Washingtonu, měly skutečné strategické cíle v obou případech co do činění se Saudskou Arábií. Kromě toho se ukázalo, že vyšetřování, která FBI vedla proti Al Kajdě před 11. zářím, byla systematicky obstruována příkazy z nejvyšších míst vlády Spojených států, asi proto aby se tak odvedla pozornost od jistých členů saudské královské rodiny a rodiny bin Ládinových, kteří po leta finančně podporovali Usamu bin Ládina.(3)

Energetické zdroje tedy v každém případě leží v jádru celého konfliktu. Kromě toho však měla válka v Afgánistánu za následek výstavbu trvalých vojenských základen ve Střední Asii – které by, pokud by se vůdci Spojených států opravdu rozhodli ovládnout budoucí těžbu kaspických zdrojů ropy a zemního plynu, při této snaze výrazně pomohly.

Bushova vláda valem prohlásila, že vojenské tažení v Afgánistánu bylo pouhým začátkem jí vedené „války proti terorismu“ a její úředníci rozšířili seznamy dalších možných cílů, které čítaly od tří do téměř padesáti národů. Kritici Bushovy politiky tvrdí, že vláda vlastně vyhlásila válku většině zbytku světa. Většina z národů uvedených na seznamech vlastní důležité zdroje ropy, přičemž mnohé z nich – včetně Iráku a Íránu, uvedených na předních místech seznamu – mají vazby na bin Ládina či Al Kajdu jen nepatrné či vůbec žádné. Americká vláda s „terorismem“ coby svým údajným ovšem nepolapitelným nepřítelem se, jak se zdálo, pustila do grandiózního plánu využít své vojenské moci k tomu, aby získala oporu ve strategických regionech po celém světě, a možná i k tomu, aby převzala přímou kontrolu nad světovými zdrojy ropy.

Poznámky:
(1) Slovo terorismus se v této knize objevuje v uvozovkách, protože chci upozornit na skutečnost, že je to vysoce politizovaný termín bez jednotné definice. Zatímco určitý čin – jako například atentát či bombardování civilistů – je tehdy, když jej spáchá určitá organizovaná skupina, označen vládou Spojených států oficiálně za „teroristický“, tak obdobný čin, který spáchá jiná skupina, je označen za „protiteroristický“ či „sebeobranný“. Vzhledem k tomu, že toto slovo si natolik opanovalo veřejný diskurs, je možné se jeho užití vystříhat jen vzácně; skrytá ironie uvozovek je prostou připomínkou toho, že tento pojem vždy v sobě nese nevyřčený politický program a úhel pohledu.(2) Jean-Charles Brisard a Guillaume Dasquie, Forbidden Trut; U.S. – Taliban Secret Oil Diplomacy, Saudi Arabia, and the Failed Search for bin Laden (Thunder’s Mouth, 2002).

(3) Tamtéž, viz též: Greg Palast, The Best Democracy Money Can Buy: An Investigative Reporter Exposes the Truth about Globalization, Corporate Cons, and High Finance Fraudsters (Pluto, 2002).

Pokračování příště.

Napsat komentář

Filed under Ropný zlom (Peak Oil)

Večírek skončil – Ropa, válka a osud průmyslových společností

Pozn. Následující text je úvodní kapitolou jedné ze stěžejních knih, pojednávajících o ropném zlomu, The Party’s Over – Oil, War and the Fate of Inudstrial Societies, jejímž autorem je Richard Heinberg. Kniha vyšla v roce 2003. F/M

Osvětlené siluety měst za noci bez života, klimatizace ochlazující místnosti prázdných hotelů v poušti a umělé osvětlení svítící uprostřed dne, na tom všem je cosi šíleného i obdivuhodného: bezmyšlenkovitý luxus bohaté civilizace, civilizace, která se i přesto obává spatřit, jak světla zhasínají, podobně jako se kdysi obával noci primitivní lovec.

Jean Baudrillard (1989)

Je zjevné, že osud světové lidské populace za všech okolností neoddělitelně souvisí s užíváním energetických zdrojů.

M. King Hubbert (1969)

Energii nelze nahradit. Celá stavba moderní společnosti stojí na energii. Energie není pouze „jedno z dalších zboží“, nýbrž podmínka každého zboží, základní faktor rovnocenný vzduchu, vodě a zemi.

E. F. Schumacher

Svět se přímo před našimi zraky mění – dramaticky, nevratně a nevyhnutelně. Změna, kterou spatřujeme, zasahuje větší měrou více lidí než všechny jiné změny, jakých kdy byli lidé svědky. Nenarážím tím na válku či případy terorismu, krach na burze či globální oteplování, nýbrž na daleko základnější skutečnosti, které terorismus, války, ekonomické výkyvy, globální oteplování a další řídí: na objev a vyčerpání fosilních energetických zdrojů.
Klíčové sdělení této knihy je, že industriální civilizace stojí na spotřebě energetických zdrojů, které jsou neodmyslitelně omezené co do množství, a že se tyto zdroje stanou vzácnými. Až se tak stane, zápolení o ty zbývající rozpoutá dramatické ekonomické a politické události, na jejichž konci nebude žádný z národů s to udržet industrialismus v takové podobě, v jaké jsme ho znali během 20. století.

Celý příspěvek

1 komentář

Filed under Ropný zlom (Peak Oil)

Co zbylo z demokracie aneb Společně v jednom světě

Čirou náhodou spíše než po nějaké zásluze jsem se octl na ceremoniélním večeru, při němž byly slavnostně vyhlášeny za účasti prezidenta Václava Havla, ministra kultury a jiných bezesporu důležitých persón výsledky soutěžní části festivalu o tzv. lidských právech Jeden svět. Ačkoliv jsem z celého festivalu shlédl toliko jeden film, a to ještě až po vyhlášení ten večer, mohu s čistým svědomím prohlásit, že tento film byl jako vítězný celého festivalu vyhlášen zcela po zásluze. Film kambodžského investigativního novináře Thet Sambatha a britského režiséra Roba Lemkina Enemies of the People (Nepřátelé národa)  představuje desetileté odevzdané úsilí a práci, během níž se Thet Sambath pokoušel nalézt odpovědi na otázku, proč se udály ony hrůzné činy, během nichž zemřely tisíce bezbranných lidí, mezi nimi i Sambathovy rodiče a jeho bratr.  Za roky svého úsilí si Sambath se svým postojem prostým odplaty a pomstychtivosti, resentimentu a naopak plným touhy nalézt odpověď postupně získá důvěru i přátelství lidí, kteří se přímo na masovém vraždění podíleli (v rámci různých úrovní bývalé armádní hierarchie), jakož i důvěru člověka, který měl vedle Pol Pota podíl na rozhodnutí o masakrech největší: Nuon Chea, Bratra Číslo Dvě, druhého nejvýše postaveného politika kambodžského státu za vlády Rudých Khmerů, pravé ruky Pol Potovy. Svým přínosem jsou Nepřátelé národa srovnatelní s devět a půl hodinovým filmem (označení „dokument“ se jeho režisér vyhýbá) Clauda Lanzmanna Šoa. V čem je však Thet Sambathův film nepřekonatelný, je v právě v jeho až křesťanskou čistotou prodchnutém odpuštění, jež Sambatha provází na jeho pátravých cestách.

Sambath a Nua
Thet Sambath a Nuon Chea

Vedle upozornění na tento pozoruhodný film si však neodpustím dvě poznámky. Ředitelka jedné nejmenované vysoké školy, která byla generálním sponzorem festivalu, se nechala slyšet, že právo na vzdělání je základním lidským právem. Že všichni jeden vedle druhého máme mít právo na vzdělání, na titul, na akademickou a jinak zářnou kariéru. A zcela nepochybně pak všichni lidi na planetě někde od peruánských amazonských indiánů po Laponce, Evenky a jiné eskymáky. Tento mezi dobrosdríčkáři do značné míry rozšířený názor zasluhuje daleko důkladnějšího pohledu než skýtá pouhá poznámka. Zatím však pouze vznesu otázku: Kam takové přesvědčení může ve svém důsledku vést? Patrně proto i vznikla vysoká škola, jejíž ředitelka na festivalu hovořila, patrně proto, že 70 jich je na Českou republiku málo. Při přebírání ceny z rukou Václava Havla se režisérka tibetského filmu Slunce za mraky Ritu Sarin  v záplavě svých pochvalných slov na hlavu pana prezidenta nechala slyšet, že nás přivedl ke svobodě a k výjimečné demokracii. Snad možná i prezident Havel si musel postesknout, jak ironicky – byť nezamýšleně – vyzněla slova paní režisérky. Snad se jí pak někdo v zákulisí zeptal, jakže to s tou demokracií vlastně myslela? Že tím zcela jistě nenarážela na skutečnosti, že bývalý ministr financí je podle jisté nevládní organizace jedním z nejzkorumpovanějších politiků v zemi. A vedle něj bývalý ministr vnitra v podsvětí jistě jen naprostou náhodou přezdívaný familiérně Íčko. Stačí mít oči jen trochu otevřené, uši nastražené, nebýt v pozici Henryho Fondy ve filmu 12 rozhněvaných mužů a nepídit se tak po náznaku sebemenší pochybnosti, která je vlastní soudním vyšetřováním. Korupce a tunelovací metody jsou běžné téměř všude, jak jsem se měl možnost za poslední čas přesvědčit (relata refero s odkazem na mě osoby přímo blízké, které se – pro upozornění – korupce sami nedopouštěli), a to i v tak zdánlivě nekorupčních a jak jinak než všeobecným dobrem a bohulibostí prostoupených prostředích jako jsou sociální služby. Stačí číst s pravidelností například noviny Václava Umlaufa a v obraze o korupci v státě českém zůstaneme poměrně věrném. Ostatně Karel Dolejší patrně ne nadarmo dlouhodobě píše o ČEZku, v němž navzdory oficiálně proklamovanému panuje daleko spíše režim odpovídající definici korporátního olygarchismu. Co nám tedy zbylo z té slavné demokracie?
Zdá se, že mnoho. Zdá se, že v neutuchajícím zápolení o čest jejího jména, o její neposkvrněnou pověst, demokracie stále vítězí! V zámořských Státech už i nejvyšší soud potvrdil, že korporace jsou vlastně taky subjekty z masa a kostí, ostatně tak jak už to tam bylo zakotveno v zákoně odedávna, pročež subjekty těšící se výsadnímu právu svobody slova. Výtečné rozhodnutí, ctěný soude, demográcie Vám osobně poděkovává, oživla podobně jako mobilní operátoři, ostatně dal jste jí k tomu bezmála ouřední štympl. Že se takto otevírá prostor ještě většímu zbytňování institutucí, jejichž váha přesahuje váhu svědomí mnohých, kdo kdy stanuli v čelech těchto společností, krátkozrace zavilým vykladačům demokracie zjevně nevadí. Natož pak Vám, ctěný soude. Je zvláštní, jak některé z takto velkých firem, které mají máslo na hlavě, projevují své svědomí.  A lichva pučí dál. 1 2
Uvedu zde citaci z autora, kterého jsem se nikdy nenadál citovat. „Místo starých potřeb, ukojovaných výrobky vlastní země, vznikají potřeby nové, k jejichž ukojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a klimatických pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná vzájemná závislost národů. To platí stejnou měrou o materiální jako duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným statkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur vzchází literatura světová.“ Dále autor tohoto slavného textu (kdo nepoznal, je to citace z Komunistického manifestu) pokračuje o kumulaci mezinárodního kapitálu, o vykořisťování tzv. dělnické třídy a o bloudu nutnosti se takovému vývoji postavit i za cenu násilí. Ke kumulaci světového kapitálu skutečně dochází, viz nedávná přednáška MUDr. Františka Koukolíka. Co nám tedy zbývá z oné slavné demográcie? A co z ní vlastně kdy vůbec bylo?
A co nám z ní zbude, až se dají do pohybu jiné radostné události a trendy, na něž již drahný čas upozorňuje poměrně velká a stále se rozrůstající skupina bývalých ropných geologů ale i stávajících šéfů velkých těžařských společností a vedle nich pochopitelně výzkumníků a aktivistů přináležejících ke komunitě ropného zlomu? Zatímco u nás se tato upozornění, jak se mi alespoň jeví, stále ještě nejeví odpovídajícímu zájmu, Lord Hunt, britský ministr pro energetiku, se kvůli této podružnosti rozhodl uspořádat dokonce i mezinárodní sumit, na nějž zve světové industriály. K ropnému zlomu a možným predikcím jeho průběhu se v nedávné době vrátil i z poměrně široké perspektivy Richard Heinberg, ve stručném nástinu shrnul vývoj za poslední roky a podobně tak i v užším měřítku Tom Whipple. Whipple svůj článek končí následovně: „Tento řetězec myšlenek nás vede k závěru, že někdy kolem roku 2014 začne světová produkce ropy, která se od roku 2005 drží na plató, klesat a možná rychle.
Existuje celá řada působících faktorů, které by mohly přerušit tento dosti úhledný rozvrh „dalších čtyř tučných let a potom potopa“. Věřte či nevěřte, v dohledné době může přijít jediná dobrá zpráva z Iráku, který je patrně posledním zbývajícím místem na zemi, kde je stále ještě dostupné značné množství levné a snadno produkovatelné ropy. Iráčané nedávno uzavřeli kontrakty na zvýšení své ropné produkce o 7 či 8 milionů b/d za účelem obsazení příčky největšího a nejbohatšího producenta ropy na světě. Nicméně každý, kdo je obeznámen s iráckými dějinami posledního století má důvod k pochybnostem, zda mohou Iráčené i přes pomoc bezmála všech hlavních světových ropných společností zachránit svět tím, že dlouhodobě zastaví pokles ropné produkce.
Ve hře je rovněž množství faktorů, které by mohly v nadcházejících třech letech vyhnat ceny ropy do výše, která by byla zničující pro ekonomiku, nebo by mohly uvrhnout svět do vůbec největší deprese. Patří sem nepřátelské vojenské akce na Blízkém východě, prasknutí čínské ekonomické bubliny, bankrot významného státu, kolaps státní měny. Některé z těchto vývojových trendů by mohly vyhnat ropu k netušeným cenám, zatímco jiné by mohly natolik snížit poptávku po ropě, že o její cenu a dostupnost by přestal být velký zájem. Příští roky budou hrát v moderních dějinách nejspíš klíčovou roli.
“ Otázkou po výhledově možných zbytcích demográcie však nepoukazuji pouze na úvahy Kurta Cobba na téma, zda bude možná demokracie po propuknuvších dopadech ropného zlomu, čili zda bude možná demokracie v éře nedostatkových fosilních paliv.

Držitel Pulitzerovy ceny a reportér New York Times Chris Hedges v časopise Adbusters, jenž nese podtitul Journal of the mental environment, svým jedinečným stylem zachytil „systémové“ výhledy do budoucna (pozn. k definici systému odkazuji např. na knihu Ulricha Becka Riziková společnost). Bez zbytečných oklik a vypisovačských excesů: Hedgesova stať je kam až moje paměť sahá tím nejtrefnějším a nejpřiléhavějším textem, jaký jsem za poslední měsíce či roky četl. Pro ujištění, nic moc pěkného se v ní nedočteme, ostatně nazvána je příznačně Bod nula systémového kolapsu, a ocitovat z ní kousek tomuto bloku jen prospěje:

Demokracie, která je systémem ideálně uzpůsobeným k napadnutí statu quo, byla zkorumpována a ponížena tak, aby mu otrocky sloužila. Jak napsal John Ralston Saul, prodělali jsme státní převrat ve zpomaleném záběru. A tento převrat je nyní dovršen. Vyhráli. My jsme poraženi. Ubohé selhání aktivistů při snaze přimět korporátní průmyslové státy k vážně míněné environmentální reformě, k opuštění vojenského avanturismu nebo k humánní politice vůči masám světové chudiny vyrůstá z neschopnosti uznat nové skutečnosti v oblasti rozložení moci. Paradigma moci se nenávratně změnilo, a stejně tak se musí proměnit i paradigma odporu.

Příliš mnoho nejrůznějších hnutí odporu nadále bere vážně fasádu volební politiky, ústavy, listiny práv, lobbyingu a zdání racionální ekonomiky. Páky moci se staly natolik kontaminovanými, že potřeby a hlasy občanů jsou nadále irelevantní. Zvolení Baracka Obamy představuje jen další triumf propagandy nad podstatou, dovednou manipulaci a oklamání veřejnosti masmédii. Spletli jsme si styl a etnicitu – a reklamní taktiku vyzkoušenou United Colors of Benetton a Calvinem Kleinem – s progresívní politikou a opravdovou změnou. Spletli jsme si vyvolané pocity s poznáním. Ale cílem, jako u všech značek, bylo dosáhnout toho, aby pasívní konzument zaměnil značku za zkušenost. Obama, jenž je nyní globální celebritou, je značka. Kromě dvou let v Senátu neměl za sebou takřka žádnou zkušenost, chybí mu jakékoliv morální jádro a byl nabízen coby všechno pro všechny. Obamova kampaň získala od společnosti Advertising Age ocenění marketér roku 2008 a předběhla přitom Apple a Zappos.com. Nakupujte u odborníků. Značka Obama je marketérovým snem. Prezident Obama dělá jedno a Značka Obama vás přiměje uvěřit v druhé. To je základem úspěšné reklamy. Kupujete nebo děláte to, co si reklamní agenti přejí, protože ve vás dovedou vyvolat určitý pocit.

Žijeme v kultuře, která se vyznačuje tím, co Benjamin DeMott nazval „politikou kýče“ (junk politics). Politika kýče nepožaduje spravedlnost nebo narovnání práv. Tato politika téma vždy personalizuje, místo aby ho vysvětlovala. Zaměňuje skutečnou debatu za výrobu skandálů, drby o celebritách a spektákly. Roztrubuje věčný optimismus, bez přestání chválí naši morální sílu a charakter, a komunikuje v soucitném jazyce. Výsledkem politiky kýče je, že se nic nemění, „neznamená to žádné přerušení procesů a praktik posilujících existující, vzájemně provázané systémy socioekonomických zvýhodnění“.

Když si tu a tam pročítám, co píší publicisté z lepších, jakými jsou kupříkladu prominentní filosofující ekonom Tomáš Sedláček či respektovaný Jan Macháček, na mysl se mi přitom vždy vkrádá dotěrná ovšem nevyhnutelná otázka, zdalipak to s oním opětovným na nebe vzýváním ekonomického růstu myslí tito pánové opravdu vážně či zda takto vystupují v roušce přetvářky pouze navenek, to aby nevzbuzovali přílišnou paniku. Pakliže jsou skutečně věrni prvému, neutuchajícímu čekání na růst (který se pravděpodobně v nějaké menší míře dostaví, ale bude jen dočasný a pak se zase pojede opět a opět z kopce a zase k nějakému menšímu růstu), pak mi nezbývá než doporučit jim a jim podobným shlédnout kratinkou pohádku o jednom morčeti. Názorná je snad dosti.  Pochopitelně že studenti ekonomických škol i ti vybavenci již v tomto směru hotoví by se pozastavovali, kdyby vůbec měli se zapotřebí pozastavovat, jsouce strženi proudem věrojatnosti a přesvědčivosti svého grafového důkazního materiálu, nad tím, že ekonomika není podobna morčeti. A sklidili by za to ode mě pochvalu, neb není možno učinit z ekonomiky morče a potřeba je podobným pokusům učinit přítrž. Leč o morčeti, této chatrné logice a jiném až jindy.
Nakonec tedy k otázce, kterou je tento příspěvek uvozen a provázen. Co zbylo z demográcie? Zatím tedyještě mnoho, otázkou je, kolik z ní vlastně kdy vzniklo. Připomenu zde výměr demokracie vlastní K. R. Popperovi. „Hlavní problém dosavadní politické filosofie byl formulován otázkou: Kdo má vládnout? A tuto otázku jsem nahradil otázkou jinou, aniž by to byl kdo valně postřehl. Moje otázka zní: Jak lze jistou vládu do jisté míry držet pod tlakem, aby nenapáchala příliš mnoho škod? A zde je má odpověď: Tím, že ji lze sesadit. To podstatné na demokracii je, že vláda může být bez krveprolévání sesazena.
Otázku „Kdo má vládnout?“ považuji za zcela pochybnou, neboť nelze zkoumat ledví lidí, kteří přijdou do vlády, předvídat, zda je lze nechat vládnout. Co je ale podstatné, je, že je zde možnost jejich sesazení, které jim hrozí, nedbají-li všeobecného mínění. Otázka „Kdo má vládnout?“, (několik moudrých jedinců, nebo množství hlupáků?), byla problémem politiky, jak jej viděl Platón a po něm skoro všichni političtí filosofové včetně Karla Marxe, který se rovněž ptal: „Kdo má vládnout?“ (kapitalisté nebo dělníci?). A naše současná odpověď, která zní: „demokracie“, je myšlena jako odpověď na tutéž otázku: neboť „demokracie“ znamená „vláda lidu“, a odpovídá tudíž na otázku: „Kdo má vládnout?“ slovem „lid“. Ale lid ve skutečnosti nevládne nikde a naše demokratické ústavy lze interpretovat jako odpovědi na mnohem rozumnější otázku, na zcela jiný problém, totiž na už zmíněný problém, jak lze nejlépe předejít velkému neštěstí, (i když ovšem i zde chybí záruka úspěchu).
Tato změna základního východiska vycházela z použití filosofického objevu, který byl namířen především proti německé filosofii, objevu, že se nemáme ptát po bytnosti (Wesen). Wesensschau (nazírání bytnosti) a Wesenphilosophie se mi zdají být naprosto nesprávnými, a měly také osudné následky.
Když se ptáme: „Co je podstatou demokracie“, pak zní odpověď přirozeně: „Vláda lidu.“ Ale ta neexistuje, to je přece jen pojem. Kdepak jsme už zažili, že by vládl lid? Ani ve Francouzské revoluci nevládl: to přece nebyl lid, kdo uvedl do pohybu gilotinu. Otázka po podstatě demokracie tudíž vede k nesprávné teorii: Vládnout má lid. Lid ale nevládne, vládne vláda. A jde tedy o to, co moci tuto vládu nějak ovlivňovat, a to je možné jen tehdy, lze-li ji sesadit.“

Jak tedy obstojí  dnešní situace pod zorným úhlem Popperova vymezení demokracie? Z výše předestřeného se zdá, že ne příliš. Že výlučnost tzv. demokratického světa tkví v tom, že mocní nedbají příliš slabých, že je nechávají ve své blažené domnělosti, že svým svobodně artikulovaným a spouštěným hlasem mohou co změnit. 1 Že situace v Tibetu se liší od té u nás tím, že tamější mocnáři ještě dbají váhy slova a odporu vyjadřovaného nespokojenými a tudíž mu nedávají průchodu, zatímco v euroamerickém výhledu, v němž platí demokracie za bernou minci, však mocní nechávají ne-mocné v tetelivém sebeuspokojení, že tito mají možnost co ze spod svými když už se alespoň trochu vzmoženými hlasy – neboť pochopitelně že u veřejnosti převládá pravdivost dikta: panem et circenses – alespoň cosi napravit. Jen si křičte a snažte se, k nám stejně nedospějete. Nás nikdo nesesadí. A tak s cynickým úsměvem na rtech sami v blažené potutelnosti zůstávají na svých seslích. Naštěstí však tato možnost skutečně někdy platí a jsou případy, kdy se podaří alespoň cosi odvrátit a dovolat se změny a jisté spravedlnosti. Pochopitelně též, že na východ od nás někde Ukrajinou počínaje a Indií či Čínou je korupce takřka nedílnou součástí tamějších politických správ, tam se však na rozdíl od našich krajů nechvástají tím, že demográcie je výdobytkem z nejlepších.
Navzdory citaci z Marxe, kritice korporátní olygarchie a jiným jinak tradičním výbavám levicových rozumářů jsem dalek sdílet socialistické stanovisko vlastní některým našim předním intelektuálům, jakkoliv osvěživé mohou někdy jejich texty být, typu Jana Kellera, Václava Bělohradského či Martina Škabrahy. Proměna statu quo je možná povlovnou proměnou, v malém měřítku na místní úrovni. Ostatně i k tomuto dospívají iniciativy přechodu, i k tomuto dospěli určití katolicky založení myslitelé, i k tomuto dospěl Chris Hedge ve svém eseji. V oblasti finančnictví mohou být jistým řešením iniciativy typu Move Your Money či etické banky, které naopak s dopady finanční krize doznaly velkého rozkvětu. Popřípadě lokální měny mohou být též změnou, byť z hlediska národní ekonomiky představují ve větším měřítku nebezpečí. Podrobnosti viz kniha předního představitele alternativní ekonomie Bernarda Lietaera Budoucnost peněz.  V jiném ohledu je inspirací polské město Sopot.
A pravděpodobně bude záhodno při těchto snahách uvážit, co filosof a historik hermetických věd René Alleau vyjádřil ve své přednášce následovně: „Právě tak argumenty, které proti sobě zdánlivě staví politické skupiny, jsou určeny jen k vnější spotřebě a pro mínění, neschopné posoudit jejich skutečný obsah. Naši augurové, ať už jsou ve státním chrámu napravo nebo nalevo, vědí velmi dobře, co nesmějí přiznat: totiž že uvnitř svatyně existuje jediný pohled na situaci, ten, který odpovídá skutečným problémům, jejichž možná řešení jsou velmi omezená a nemohou se za současného stavu vzájemné závislosti národních hospodářství a jejich chatrné rovnováhy v jednotlivých státech příliš lišit. Středem zájmu našich politiků není Francie, ale samotný politický život, stejně jako se průmyslníci starají jen o život průmyslu, fyzikové o pokrok fyziky a historikové o tu nebo onu oblast historického výzkumu. Ve všech oblastech se prostředky naší společnosti staly konkrétními cíli, aniž by kdy vyvstala otázka po účelnosti civilizace jako celku, tj. po pravých důvodech její existence a vytváření toho, co vytváří.“
(revue Člověk tradice, číslo 1, 2010, Praha, nakladatelství Malvern, přeložil Jan Ziebiger)

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil), Všehršel

Co je to „ropný zlom“?

Mimoděk jsem předpokládal, že každý, kdo se dopídí k mým příspěvkům o ropném zlomu, bude s touto problematikou tu více tu méně obeznámen. Takový předpoklad nemůže být, jak jsem si uvědomil, než bláhovým domněním, pročež předkládám alespoň strohý seznam základních informací a vcukuletové uvedení k ropnému zlomu (zlomu ropy, anglicky peak oil). Z kraje uvedení si pomohu slovy Aetia Romuloua, neboť ostatně byla formulována (a přeložena M. Kvapilem) nadměru pěkně. „Ale přece ropa je nevyčerpatelná, nebo si to alespoň myslíme. Ve skutečnosti tomu sice nevěříme, ale myslíme si to. Do určité míry máme pravdu. Když si děláme starosti s ropou, bojíme, se že ji vyčerpáme, k čemuž s největší pravděpodobností vůbec nedojde. Ovšem zatímco trávíme čas starostmi nad zásobami fosilních paliv, uniká nám zcela zásadní věc. Ropu nikdy nevyčerpáme, protože náklady na její vytěžení budou tak enormní, že nejspíš nebudeme mít příležitost, abychom vytěžili poslední cenný barel. Jak půjdou ceny ropy nahoru, aktuálním problémem se stanou dopady tohoto trendu na všechno ostatní. Na všechno včetně kukuřičné kaše a skleněných sněžných koulí.

Ropná komunita tomu říká „ropný zlom“. Ropný zlom představuje moment, kdy snadno dostupná a levná ropa začne docházet, přičemž zbývající zásoby budou velmi drahé. Zatímco všichni se shodnou na tom, že křivka vyčerpávání ropy je reálná (Hubbertova křivka) a že jsme velmi blízko zdolání nepatrného vrcholu Hubbertovy křikvy, vedou se spory o to, kdy začne sestupná část této pouti. Pesimisté tvrdí, že již začala, zatímco zářiví optimisté tvrdí, že než k ní dospějeme, bude to trvat ještě roky… mluví o roku 2015.“ Celý příspěvek

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil)