Kde život jeho byl na konci se svou poutí

Josek Jedlička (1927-1990)

Patrně jen málokdo z té hrstky z vás, kdož namátkou čtete tyto ne více než poznámky a marginálie, zná dle mého soudu jednoho z (vedle L. Klímy, J. Haška, J. Wericha, E. Hostovského, L. Fukse, V. Linhartové a deníkových P. Juráčka, I. Diviše, J. Zábrany, básník a nová tvář ať stojí raději stranou) nejpozoruhodnějších českých literátů Josefa Jedličku. K pozdvižení jeho jména dopomohlo alespoň dílem několik v posledních letech vyšlých knih sestavených z povětšinou Jedličkových publicistických textů (Ornament; Rozptýleno v prostoru a čase; Milý pane Wilde). Jeho deníky zatím zůstávají před očima lačného čtenáře skryty v literárním muze ve Starých Hradech u Libáně.  Snad se jednou dočkáme jejich knižního vydání, beze všech pochybností by to byl v české literatuře nadměru velký úkaz. Jedličkova beletristická prvotina, rozkošná novela Kde život náš je v půli se svou poutí, zachycující litvínovská padesátá léta, však vyšla už dokonce dvakrát (a zasluhovala by dotisk), prvně k dnešnímu značnému překvapení v roce 1966, a poté v roce 1994 v necenzurované verzi. Zde tedy několik málo ukázek, které snad dají pocítit alespoň letmo tuhé atmosféře knihy, jejich syrově nadhérné obraznosti, siroba let mladých na maloměstě socialismu, jakož též fragmentárnosti tvaru. Něco o Josefu Jedličkovi se můžete dočíst zde či zde či zde.

Dobrá zpráva je, že Jedličkova, z těchž, co prozatím doznaly světlo veřejného světa, dle četných kompetentů nejpřínosnější studie České typy a jiné eseje aneb Poptávka po českém hrdinovi se vbrzku dočká dalšího nákladu.

V síti jsou též k mánivému stažení dva Jedličkovy texty, první nese název Dodatek k nenapsaným dějinám české literatury a je to fragment jeho zamýšleného, ale nikdy nedokončeného rozsáhlého a širokozáběrového díla. Druhý text s názvem O spisovateli v politice pochází ze stejného zdroje. Tak snad – když vůbec jaké – podnětné čtení.

(Pozn. … tři tečky značí skoky přes mnoho stran – není to soustavný text, nýbrž kompilát krátkách úryvků)

„Petr Zenkl odjížděl v tu chvíli s povýšeným úsměvem hlupáka ke svým přátelům na vepřové hody, můj přítel, dnes už dávno ztracený v žíravém popelu let, listoval se svou první láskou v albu rodinných fotografií, to dítě, které zanechalo otisky svých bosých nožek v betonu uprostřed litvínovské staré osady, blouznilo v horečce, Gottwald projížděl v pancéřové limuzíně pražskými ulicemi a divoký králík v rohu mého rozestavěného pokoje se chvěl zimou…Z neohraničeného prostoru noci se pomalu vynořuje altový ženský hlas, anonymní jak hlas anděla po pravici, jenž spolkl knihu se sedmi pečetěmi…Tak bývala nade dveřmi prvních křesťanů narýsována ryba, tak byly v egyptských časech pomazány veřeje krví beránka. Tak si všichni předplácejí Rudé právo, aby anděl Zhoubce, procházeje při svítání podél poštovních schránek, nezhubil prvorozené…Šel jsem pomalu za ním, protože se čím dál méně hodí být spatřen v hloučku za knězem v pluviálu a není daleko doba, kdy umíráček zrezaví a provaz bude dobrý právě tak ještě k tomu, aby se na něm pověsil poslední šílený zvoník. Jinak se většinou zabíjejí pomocí svítiplynu a mrtvé odvážejí do mosteckého krematoria…Už jedou nacpanými trolejbusy, už se tlačí do železničních vagónů, už našlapují pětistovku, už pochodují v sevřených řadách s puškami a ocelovými přilbami, už ukládají děti do kočárků, už si chlípně před zrcadlem oblékají silonové prádlo, už natahují dráty od domu k domu — už uzavírají neprostupný kruh obklíčení…Děti „se násilím cpou kaloricky hodnotnou stravou, aby snad jejich vpadlé hrudníčky neuvedly v pochybnost jejich uvědomělost a loajálnost“…„Bílé povlaky peřin, silonové prádlo a o sobotách čalouněná křesla… NEBOŤ TOTO BEZČASÍ NEMŮŽE trvat věčně. Zatloukám další hřebíky do stěn tohoto typového domku a okraje schodů se drolí jemnými tříštičkami, jak po nich chodíme nahoru a dolů. Včera jsem tě uhodil přes ústa, Jakube, miláčku můj, abys ctil otce svého i matku svou a dobře ti bylo na zemi. Jemný popílek z komínů elektrárny usedá na ořízky knih a skřípe mezi zuby, lidé umírají před našima očima a my chodíme na pohřby. Porazili jsme strom pod okny. A naše tvář se stále víc blíží té podobě, kterou jednou bude mít naše posmrtná maska.“

Reklamy

Napsat komentář

Filed under Literé

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s