Paul Leppin

Strašidlo židovského města

Uprostřed Prahy, kde se dnes vysoké a vzdušné činžovní domy řadí v široké ulice, stála před deseti lety židovská čtvrť. Změť křivolakých ponurých uliček, ze kterých nedokázalo žádné počasí odvát pach zatuchliny a vlhkého zdiva, kde v létě z otevřených dveří táhl jedovatý dech. Špína a chudoba tu páchly jedna víc než druhá a z očí dětí, které zde vyrůstaly, pomrkává tupá, krutá zkaženost. Cesta tady někdy vedla nízkými klenutými průchody břichem domu, nebo najednou zabočila a náhle skončila slepou zdí. Kramáři, kteří své vetešnické zboží naskládali na kostrbatou kamennou dlažbu před svými obchůdky, volali se lstivým výrazem v tváři na kolemjdoucí. Ve vchodech do průjezdů se opíraly ženštiny s nalíčenými rty, hrubě se pochechtávaly, šeptaly mužům do uší a zvedaly sukně, aby ukázaly žluté a křiklavě zelené punčochy. Kuplířské stařeny s prameny bílých vlasů a cvakajícími čelistmi zdravily z oken, klepaly, kývaly, vrkaly horlivostí a uspokojením, když se někdo chytil do sítě a přišel blíž.
Tady byla domovem neřest a večer lákala červenými lucernami k návštěvě. Byly tu uličky, v nichž byl každý dům hanbincem, špeluňky, kde necudnost spala v jedné posteli s hladem, kde provozovaly svou ubohou živnost souchotinářské ženské s odkvetlými půvaby, tajná doupata, ve kterých šeptající a pomžourávající zločin hanobil školou povinná děvčátka a s jejich bezmocně zraněnou nevinností handloval za bídnou odměnu. Byly tu moderní a luxusně zařízené podniky, kde se chodilo po kobercích a kde se vykrucovaly syté, kypré děvky v hedvábných šatech s vlečkou.

Nedaleko synagogy, vedle zpustlých chatrčí Cikánské uličky, sídlil v dvoupatrovém domě Salón Áron. V ubohém prostředí působil dům dokonce udržovaně, přestože omítka na zdech místy opadávala a prach a déšť mazaly na tabulky zastřených oken barevné šmouhy. Za dne tady bývalo ticho, jen zřídka se nějaký host vplížil po vyšlapaných schodech do tmavé domovní chodby a za hodinu se s rozepnutým límcem kabátu, spěšně a rozpačitě, vrátil na světlo. Ale v noci tu ze skrytých zřídel stoupal halasný, jasný, rozechvělý život. Okna žhnula a smích uvnitř se třepotal jako pták uvězněný v kleci.
Byl to i Johanin smích. Vroucné, přítulné a smyslné klokotání, které se dalo přesně rozeznat od hlasů jiných a někdy se rozeznělo už v mlčenlivém dopoledni jako jásající zamilovaný skřivánek. Johanna byla veselá, protože k ní muži chodili. Byla žádanější než její družky, protože každému dala něco z teskné, mučivé, neklidné sladkosti, která ji naplňovala a která v lenivých tělech ostatních nepřebývala. Sama se tomu často divila. Řemeslo, jež se ženám, se kterými žila, jevilo jako nudná, mrzutá povinnost, jí přinášelo vznícenou touho po lásce, osten, který cítila v těle a jenž jí v očích zažehával dívčí lesk. Rty rozbolavělými a rozpukanými od polibků se přisávala k ústům mužů, stále znovu zaplavovaná rozkoší nevěst, která provázela její první objetí. V přestávkách, které jí hříšné řemeslo ponechávalo a které se jí zdály nesnesitelně dlouhé a osamělé, naslouchala krokům chodců venku před domem a když se ozval domovní zvonek, zaplanula jí tvář a vzdychla. Často bývaly dny, kdy si lásky užila až k přesycení, ale když s otupělou hlavou a bolavými údy ležela v posteli, její vzpomínky přelétaly od jednoho k druhému, vychutnávala je, tonula v nich a usmívala se do tmy. Někdy, zvlášť v létě, kdy se konečně v posledních hodinách před úsvitem dostala na lože, stupňoval se v ní neklid až k trýzni. Pal přistupovala v košili k otevřenému oknu a dívala se dolů do ghetta. Vztáhla nahé paže ven cítila na pokožce teplý déšť jako kapky krve. Tam byl její domov. Město, ve kterém blikala ospalá světélka nevěstinců, kde se ve vykřičených uličkách krčily neohrabané stíny a v dáli ještě kvílející housle nebo tvrdé vyhrávání orchestrionu zvaly k radovánkám. Blouznivá melancholie jí zalévala tvář slzami. Noční větřík se jemně dotýkal jejích ňader, zaklonila hlavu a nastavila rty k polibku.
Večer, když byl Salon slavnostně osvětlen, když vinné skleničky cinkaly na mramorových stolcích, tančila za zvuků hudby. Smyslnost, kterou trpěla, jí změkčovala a zvláčňovala údy a hnala ji s rozvířenými sukněmi do žádostivé divokosti, jež neobyčejně zkrášlovala její strnulou tvář a působila vyzývavěji a lákavěji než umění druhých žen. Tančila sama nebo s hosty. Její štíhlé tělo se ohýbalo pod rukama tanečníků, tisklo se a naléhalo, chvělo se a mrzlo; a když někdo s plavovlasou Johannou tančil, pak s ní určitě také šel do jejího pokojíku. Ústa měla lačná a horečnatá. Čím víc mužů k ní přicházelo, tím nezkrotněji je zachvacovala její láska; její rozkoš rozechvívala a omamovala, její horoucnost se podřizovala a rozněcovala v blaženost.
Pak nadešel den, kdy nemoc donutila její tělo k pokání. Vzešla ze zatuchlých zdí Židovského Města, vynořila se z necudných uliček a otrávila její polibky. Spalovalo jí krev, vysušovala a drásala žíly; dusila jí v hrdle smích a zamilované zajíkání; pošpinila jí tělo rudým skvrnami a vláčela ji kletbami oplzlých kurev do roztřeseného strachu špitálu. Tady ležela v horké posteli a ze stropu pokoje jí dopadaly na čelo myšlenky jako těžké kapky. Myslela na ženy, které teď sedí v Salonu Áron a pijí z tenkých sklenek žluté víno. Myslela na hudbu a na šarlatově rudou košili, kterou nosívala při tanci. Vzepjala ruce a tiskla hlavu do polštářů; ale nebyl tu nikdo, kdo by ji líbal. Trýznivý smutek jí vyvolal v hrdle vzlyky a uvrhl ji v zoufalství.
Týdny ubíhaly pokrytecky a zdráhavě, zbabělým, zlovolným tempem. Johanina nemoc propukla nečekanou silou. Protijed, kterým ji lékaři trápili, na ni neúčinkoval. Choroba hnízdila v tkáních, planula jí pod kůží, v ohybech a jamkách těla jí rozdírala hnisavé rány a nechtěla ustoupit. Ochromovala jí myšlenky a znečišťovala spánek chlípnými sny, ze kterých se prudce se sténáním probouzela a s nenávistí a hrůzou poznávala skutečnost. Johanna postrádala muže. Její nervózní tělo se vzpínalo žáru, každá hodina zvětšovala její útrapy. Až už to nedokázala snášet. V noci utekla z nemocnice. Oknem vyskočila na zahradu a bosa, jen s kabátem přehozeným přes košili , přelezla zeď do uličky.
Planoucí, v nadzemském, omamném očekávání, běžela městem. Rozpuštěné vlasy jí vlály kolem obličeje a oči jí zářily. Rozpuštěné vlasy jí vlály kolem obličeje a oči jí zářily. Jasná, nádherná myšlenka ji poháněla a naplňovala štěstím. Chtěla k mužům! Její nohy se jen v letu dotýkaly kamenů, svaly se jí napínaly. Stíny opozdilých hýřilů se kymácely přes cestu a pronikavé světlo nečekaných luceren ji vyděsilo; nádherná, těžká, svůdná, sladkost ji opíjela. Vynořily se před ní věže Týnského chrámu a bledé se tyčily mezi hvězdami. Tady už byla u cíle! Tady už byla ulička, kde za dveřmi zakrytými závěsy hlučně vyhrávala hudba a kde smích žen narážel křídly na červené tabule oken…
Zastavila se a oslněně se zadívala na měsíc, který přilepen k obloze šilhal a ozařoval polámané trámy a rumiště. Salon Áron zmizel. Krumpáč a lopata kus po kuse ukusovaly ze starého domu a vedle synagogy se povalovaly kameny. Mezi troskami se tyčila už jen jedna jediná zeď se zubatým okrajem a Johanna poznala stěnu svého pokoje. Oči jí zděšeně a ochromeně sklouzly dál do uličky. Barevná světla nevěstinců vyhasla a z pobouřených střech jako kouř stoupal prach. Všude se z noci plazily ruiny. Zatímco v nemocnici ve vlhké posteli bojovala s nákazu, zničili její domov…
Z hrdla se jí vydral výkřik a strašidelně se chvěl nad osamělou čtvrtí. Vlasy jí splývaly na kabát, noční vánek ho pootevřel a žádostivě jí sahal pod košili. Kolem šla skupina opilých vojáků. Vrhla se před nimi na kolena a sténala zmatená slůvka lásky. A mezi rozvalinami zbořeného bordelu se oddávala mužům, které jí přivedla do cesty náhoda. Dávala se jednomu po druhém, její ubohé, nemocí zpustošené tělo bylo neúnavné a v milostných křečích se stále hlouběji propadávalo do trosek.
Než nastalo další léto, bylo ghetto strženo. Nové domy vytěsnily temná, nezdravá zákoutí, kde po staletí strašily bída a neřest. Smilstvo, ťukajíc vysokými podpatky, prchlo až na nejzazší okraj předměstí. Na starých místech vyrůstalo město pro bohaté a vznešené. Ale nikdy v Praze neřádila syfilis tak strašně a ničivě jako v onom roce. Vtrhla do rodin a naučila mladé matky hrůze Pověsila se na milostný úsměv a učinila z něj olověný úšklebek. Chlapci dávali přednost smrti a starci proklínali život.

Přeložila Ivana Vízdalová.

PAUL LEPPIN (1878 – 1945)

Lyrik, prozaik, dramatik. Svérázný představitel pražské německé bohémy. Po maturitě začal pracovat jako úředník na ředitelství pošt a tam setrval až do předčasné penze. V prvních letech 20. století kolem sebe soustředil okruh novoromantické pražské avantgardy. Jeho dílo je spojeno se starou Prahou vnímanou jako magický labyrint. Psal dekadentní poesii inspirovanou Prahou a odvážné prózy o erotických mukách člověka, např. sbírak povídek Die Türen des Legend (1901, Dveře života). Satanský román Daniel Jesus (1909) vzbudil obecné pohoršení. Román Severins Gang in die Finsternis (1914, Severinova cesta do temnot) je úzce spjat s Prahou. Z díla: drama Der Blau Cirkus (1928, Modrý cirkus), r. Blaugaust (1984) z pozůstalosti.

Advertisements

Napsat komentář

Filed under Literé, Přejato

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s