Category Archives: Přejato

Horňácké kosení v Malé Vrbce’11 v obrazech a zvuku

Zbytek fotografií zde a zde.

Mnoho dalších videjí naleznete tomtéž kanále jako výše odkazované.

malavrbka.cz

Reklamy

Napsat komentář

Filed under kosení, Přejato

Tradiční kosení v Buchlovicích ’10 a ’11 v obrazech

Napsat komentář

Filed under kosení, Přejato

Dluhová krize teprve začíná

Přejatý článek z blogu Saši Ače.
     Vysvětlení toho, proč zejména neoklasičtí ekonomové neviděli současnou recesi a přicházející depresi, je poměrně jednoduché. Ve svých ekonomických modelech ignorovali roli dluhu a jeho vliv na celkovou poptávku (a následně ceny), a tedy i roli bank, kterou hrají při vytváření dluhu.
     Dosavadní pohled mnoha ekonomů je (nebo byl?) ten, že dluh nemá vliv na makroekonomiku, protože „půjčky jednoho jsou úsporami druhého“. Jinak řečeno, půjčit si je možné POUZE to, co někdo jiný uspořil a banky jsou POUZE zprostředkovateli této transakce, proto je možné jejich úlohu v makroekonomice zcela ignorovat. Ještě jinak řečeno, kupní síla věřitele klesá a spotřební síla dlužníka narůstá o přesně stejné množství, tedy celková změna kupní síly (a cen) je nulová. Skutečnost je však zcela jiná. Když přijde žadatel o úvěr do banky, banka vytvoří půjčku a zároveň vytváří depozit (zálohu). Takže:
Ve skutečném světě, banky rozšiřují kredit, vytvářejí v tomto procesu vklady, a rezervy hledají později.“ – Alan Holmes, bývalý vice-prezident Fed-u v New Yorku, 1969.
     Nové půjčky tak vytvářejí dodatečnou kupní sílu v oběhu a zvyšují celkovou (agregovanou) poptávku (a HDP!). A to je i hlavní důvod, proč probíhající hypoteční boom dramaticky zvyšuje průměrné ceny nemovitostí, bez ohledu na další faktory. Tam, kde probíhá zpětný proces, probíhá i ekonomická recese.
     A teď se dostaneme k zodpovězení otázky, zda už finanční krize (aka deflace) opravdu skončila:
Nezbytná cesta dolů je ještě dlouhá, mnohem delší, než cesta dolů během Velké Deprese, která předcházela 2. světové válce. Čerpané z prezentace Stevena Keen
     Zároveň vám bude také jasné, proč se různí ekonomičtí a bankovní „experti“ a „analytici“ mýlí, když tvrdí, že ceny nemovitostí už nebudou klesat.
     Ještě je dobré připomenout, že dnešní vlády dělají „pouze“ to, že převzaly na sebe zadlužování, které již nebylo možné v soukromém sektoru, a nyní toto neudržitelné zadlužování mohou řešit pouze snižováním výdajů nebo zvyšováním daní, čímž zachraňují banky, respektive ty, kteří si od bank půjčili a nemohli dluh splatit.
(Dluhová) krize teprve začala. Přemýšlejte o tom, dříve než si vezmete hypotéku. Související články:
P.S.: Zatímco se reálná ekonomika potápí a ještě dlouho budezisky bank narůstají:
  • J & T Banka na Slovensku dosáhla za 1. pololetí 2011 provozní zisk 6,7 milionu eur. (FinWeb)
  • Slovenská spořitelna dosáhla ve druhém čtvrtletí čistý zisk 100,2 milionu eur. Oproti stejnému období loňského roku tak jde o nárůst o 67,6 procent.
  • Společnost UniCredit Bank Czech Republic v 1. pololetí 2011 více než zdvojnásobila čistý zisk. Ten dosáhl 13,2 milionu eur, což představuje oproti prvním 6 měsícům loňského roku nárůst o 208,7%.
  • Skupina VÚB dosáhla za 1. pololetí 2011 čistý zisk 89,1 milionu eur. Oproti stejnému období loni tak šlo o 32,8 -% nárůst.“ (FinWeb)
A mezitím se nezaměstnaná mládež a lenoši ze Španělska vybrali na pochod z Madridu do Bruselu …

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Resilience

Stanislav Komárek – Černý domeček

„Každé běsnění je primárně běsněním ducha, to, co nazýváme hmotou, je tiché, mírné a trpělivé – slovo materia darmo nepochází od latinského mater. Kameny v zásadě hluboce spí a svět by se otřásl, kdyby procitly.“ S. 61-62.

Napsat komentář

Filed under Přejato, Všehršel

Genealogie fanatismu aneb Příspěvek k norskému masakru

V souvislosti se žalostnými a politováníhodnými událostmi v Norsku, jsem si vzpomněl na část eseje filosofa Émila Ciorana. Zejména coby na reakci na najednou se všude vyrojivší vědatársko experty, kteří se jeden před druhým předbíhají, kdo přinese dokonalejší vysvětlení důvodů proč fanatik Breivik konal tak, jak konal. Můj názor v tomto ohledu plně vystihl Tomáš Sedláček.

Émil Michel Cioran –Genealogie fanatismu

     Jakákoliv idea sama o sobě je neutrální nebo by taková měla být. Ale oživuji ji člověk, promítá do ní svůj žár a svá šílenství, nečistá, transformovaná ve víru, vtiskuje se do času, bere na sebe podobu stálosti: přechod logiky v epilepsii je stravitelný…

      Tak se rodí ideologie, doktríny a krvavé frašky.

     Objekty svých snů obracíme do nemožnosti jako zbožňované instinkty. Historie je přehlídkou falešného absolutna, úspěšností chrámů vztyčených na předsudcích, zneuctěním ducha před Nepravděpodobností. Nakolik se člověk vzdaluje od náboženství, tak přebývá v atematické ideologii. Vyčerpává se kováním napodobenin bohů, posléze je horečně přejímá. Jeho potřeba fikce a mytologie vítězí nad zřetelností a směšností.

     Za všechny tyto zločiny je zodpovědná jeho vůle ke zbožňování.

     Ten, kdo miluje boha nepatřičně, nutí ostatní k témuž a očekává, že je bude moci vyhubit, když odmítnou. Nikoliv intolerance, ideologická nesmiřitelnost či proselytismus, zvěrstvo je vyvoláváno entuziasmem.

     Když člověk ztrácí oprávněnost netečnosti, státá se virtuálním vrahem, když přetvoří svoji ideu v boha, pak jsou následky nevypočitatelné. Zabíjí se pouze ve jménu boha nebo jeho padělků: výstřelky živené bohyní Rozumu, Národa, Třídy nebo Rasy jsou příbuzné výstřelkům Inkvizice nebo Reformace. Období horlivosti vynikají krvelačnými výdobytky. Svatá Tereza nemohla nebýt současnicí autodafé a Luther současníkem masakrování venkovanů. V mystických krizích jsou nářky obětí paralelní s výkřiky extatiků… Šibenice, žaláře, galeje vzkvétají ve stínu víry – té potřeby věřit, která ducha zpustošila navždy. Ďábel bledne vedle toho, kdo vlastní pravdu, svoji pravdu. Jsme nespravedliví k nařízením Neronů a Tiberiů, oni koncept kacířství nevynalezli, oni byli jen degenerovaní snílci, rozptylující se masakry. Skuteční zločinci jsou ti, kdož zavedli pravou víru ať už do plánu náboženského nebo politického, ti, kteří rozlišují mezi věrností a odpadlictvím.

     Pokud odmítáme připustit, že charakter idejí je vzájemně obměnitelný, krev teče dál… Pod uzavřenými rozhodnutími se zdvihá dýka, roznícení oči jsou předzvěstí vraždy. Duch váhající, zasažený hamletismem, nebyl nikdy zhoubný. Princip zla přetrvává v napětí vůle, v nezpůsobilosti ke kvietismu, v prométheovské megalomanii jedné rasy, která zachází na ideál, která se tříští v přesvědčeních a která, aby byla naplněna, tupí pochyby a lenost – neřesti vznešenější nad všechny ctnosti – a tato rasa se vydala na cestu zatracení v historii, v té hanebné směsi banality a apokalypsy. Jistoty to potvrzují: zamlčte je, odstraňte jejich následky a znovu vystavíte ráj. Co je Pád, když ne pokračování jedné pravdy a ujištění, že už byla nalezena? – vášeň k dogmatu.

     Fanatismus ve výslednici – hlavní dědičný hřích, který dodává člověku příchuť užitečnosti, proroctví, teroru – lyrickou lepru, kterou jsou kontaminovány duše, podrobovány, zkalovány nebo exaltovány… Vyhnou se tomu jen skeptikové (nebo budižkničemové nebo estéti), neboť ti nic nepředpokládají, protože jako opravdoví mecenáši humanity – rozbíjejí angažovanost a analyzují delírium. Cítím se spíše v bezpečí poblíž Pyrrhóna než nějakého svatého Pavla, a to z toho důvodu, že rozmarná moudrost je jemnější než svatost utržená z řetězu. Ve vášnivém duchu se znovu objevuje vlk v rouše beránčím, bestie tvářící se jako oběť – neubráníme se gryfonům prorokovým… Ten když pozdvihne hlas, dělá to ve jménu nebes, města nebo jiné záminky – vzdalte se od něho, satyr vaší samoty vám nepromine život mimo jeho pravdy a výnosy, jeho hysterie, jeho dobro. Chce se s vámi rozdělit, uložit vám to a přetvořit vás. Bytost posedlá vírou, jež se nesnaží dorozumět s ostatními, to je na zemi cizí fenomén a jeho posedlost spásou dělá život nedýchatelným. Rozhlédněte se kolem sebe: všude larvy, které kážou, každá instituce přináší poselství, radnice mají svá absolutna stejně jako chrámy, – administrativa se svými směrnicemi, metafyzika jako návod k použití pro opice…

     Všichni se tuží, aby zprostředkovali život všem, zvláště žebráci a nevyléčitelně nemocní jsou vhodnými adepty. Chodníky světa a nemocnice přetékají reformátory. Posedlost stát se zdrojem hnutí se týká každého jako myšlenkový chaos nebo záměrné proklínání. Společnost – peklo spasitelů! Koho to hledal Diogenés s lucernou, to musel být nějaký indiferent…

      Stačí, když slyším někoho upřímně mluvit o ideálu, o budoucnosti, o filozofii, když slyším „my“ s obratem v ujištění vzývat ty druhé, a už ho považuji za svého nepřítele. Vidím v něm pochybného tyrana, pravděpodobného katana, stejně odporného v nenávisti jako tyranové, kati z vyšších tříd. To je ono, co vždycky execíruje nějakou formu teroru, stejně hrůznou jako ti „čistí“, jejichž jsou to ostatně agenti. Nedůvěřujeme chytrákům, šibalům, taškářům, přece jim nebudeme připisovat žádný z velkých historických záchvěvů. Když ničemu nevěří, nerýpají se v našich srdcích ani v podvědomí, opouštějí nás podle naší pohodlnosti, podle naší beznaděje nebo nezbytí, lidství jim musí být tou známou troškou momentů prosperity, právě oni zachraňují lidstvo, ruinované idealisty a mučené fanatiky. Mají jen své rozmary a zájmy, přizpůsobivé neřesti bez doktrinářství, což je tisíckrát snesitelnější než pustošení, vyvolaná principiálním despotismem, neboť všechno životní zlo pochází z konceptuálnosti života. Skutečný politik by měl prohloubit pradávné sofisty a brát hodiny zpěvu – a úplatkářství. Fanatik sám je neúplatný a jestliže zabíjí pro ideu, stejně dobře se pro ni nechá zabít. V obou případech, jako tyran či mučedník, je zrůdou. Nejnebezpečnější bytosti jsou ty, které trpí pro přesvědčení. Největší pronásledovatelé se rekrutují z mučedníků, jimž nebyla sťata hlava. Aniž by umenšovalo vůli k moci, utrpení ji vydražďuje. Duch se cítí daleko pohodlněji ve společnosti mučedníka, a nic ho neodpuzuje tolik jako spektákl se smrtí pro ideu… Unaven vznešeností a krveprolitím, sní duch o provinciální nudě vesmírného žebříku, o Historii, jejíž stagnace by byla taková, že by se o ní dalo mluvit jako o běhu dějin s pochybností a o naději jako pohromě…“

Nástin úpadku, str. 9-11. Olomouc: Votobia, 1993. Přeložila Alena Dvořáčková.

Vysvětlivky k článku:

proselytismus – http://cs.wikipedia.org/wiki/Proselytismus
autodafé – http://cs.wikipedia.org/wiki/Autodafé
Pyrrhón – http://cs.wikipedia.org/wiki/Pyrrhón_z_Élidy
kvietismus – http://leccos.com/index.php/clanky/kvietismus
hamletismus – viz „Být, či nebýt?“ – tzn. radikální, hluboká pochyb(ovač)nost

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Kosení Huť-Zásada (Jizerské hory – hřeben Černé Studnice) červenec 2011 a Bílé Karpaty – PR Bíle Potoky, PR Javorůvky a PR Dobšená

Zde v jemných záchytech Hanky Buddues nejprve letošní rok na Huti. A také článek Petry Pospěchové z Hospodářských novin o letošním kosení s Kosenkou, doprovozený věru povedenými fotografiemi Lukáše Bíby.

Zde

Zde

Vstavač

Vstavač
Vstavač

Vstavač

Rosnatka

Rosnatka

S vodou ze studánky

S vodou ze studánky

Takto to dopadá

Takto to dopadá

Ondřej v zapojení

Ondřej v zapojení

Štěpán a moje okabátovaná maličkost

 BÍLÉ POTOKY – VALAŠSKÉ KLOBOUKY – BÍLÉ KARPATY – ČERVENEC 2011

Slávek

Slávek v rozmachu

Lenka

Lenka

Mirek Janík

Mirek Janík

Lukáš mořeplavec

Lukáš mořeplavec

Mirek a Lenka se slivovicú

Mirek a Lenka se slivovicú

1 komentář

Filed under kosení, Přejato, Silva, Výtvar zračení

Karel Kosík – Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler (1993)

[…]

Nietzsche vyslovil hlubokou myšlenku, že hlavní postavou moderní doby a „konce dějin“ se stal „der Schauspieler“ (Fröhl. Wiss., §356). Bylo by omylem a nedorozuměním překládat tento termín ekvivalentem: herec. Češtině chybí odpovídající substantivum pro onen význam, ale má naprosto přiléhavé sloveso, odpovídající německému výrazu, když říká: producírovat se, předvádět se.

Šaušpíler je ten, kdo se předvádí publiku, kdo se producíruje před obecenstvem. Šaušpíler potřebuje diváky a všechno, co koná, je určeno publiku a veřejnosti. Šaušpíler je veřejný činitel, který svým předváděním udržuje obecenstvo v napětí, on sám je středem této pozornosti, je osobou, která žije tak, že je veřejnosti stále na očích a dožaduje se znovu jejího pohledu a uznání. Je to člověk okamžiku a mistr přítomné chvíle. Všechno, co podniká, dělá pro tuto chvíli, žije tím, co je právě teď, přechází od jednoho teď k druhému a dalším, protože každé teď zaniká s jeho právě provedeným vystoupením. Jeho doménou je chvilkovost. Je natolik závislý na veřejnosti a jejím mínění, že se jeho osudy určují její chvilkovou naladěností. Je pánem veřejnosti, pokud je středem pozornosti a obecenstvo mu věnuje svoji přízeň, ale je také otrokem veřejnosti, neboť je naprosto závislý na jejím mínění. Protože se veřejné mínění mění a není nad ně nic proměnlivějšího, klesá či stoupá důležitost a popularita šaušpílera podle měnících se nálad veřejnosti.

Nietzschův šaušpíler je vnitřně spřízněn se „sofistou“, kterého Hegel považoval za charakteristickou figuru moderní epochy. Moderní doba má mnoho společných rysů s úpadkovým obdobím starého Říma a v postavě „sofisty“ se její pokleslost a vyprázdněnost koncentruje. („Die Zeit der römischen Kaiser hat viel Ähnlichkeit mit der unsrigen.“) Tam i zde je člověk redukován na abstrakci, na osobu, která sleduje prozaické záměry a je hnána holými interesy. Není obětí poměrů, ale jako součást poměrů převrácených obětuje své egoitě, své honbě za komfortem a poživačností: přírodu, kulturu, ideje, čest, morálku, myšlení. Mírou všech věcí je člověk, ale člověk redukovaný na omezenost svého chtění a partikulární účelovosti. Kde vládne „sofista“, tam není místa pro vznešenost („Alles Höhere ist ausgezogen“).

Skutečnou podstatu a roli šaušpílera však pochopíme teprve tehdy, jestliže si uvědomíme, že jeho proti pólem je architekt (Baumeister). Na rozdíl od šaušpílera, který ztělesňuje chvilkovost a prchavost okamžiků, vyznačuje stavitelovu práci trvalost a posláním jeho díla je přetrvat právě přítomnou chvíli, trvat po generace. Slova vyjadřující rozmanitost stavitelovy tvorby – dům, tvrz, stavení, usedlost, mlýn – označují cosi pevného a solidního, co se brání chvilkovosti a provizoriu. Stavitel nepracuje pro obecenstvo a jeho dílo není určeno veřejnému mínění. Architekt, který postavil chrám, nezamýšlel, aby kolem stavby a v ní postávali nebo se promenovali zvědaví diváci, prohlíželi si kuriozity a jeho dílo „esteticky konzumovali“. Chrám není budován pro obecenstvo, ale pro Obec. Obecenstvo je pokleslá obec, obec v rozkladu. Chrám je jedním z míst, kde se obec shromažďuje a slaví svoji pospolitost. Architekt proto nemá nic společného s veřejným míněním, s jeho vrtkavostí a proměnlivostí. Protějškem a doplňkem šaušpílera je náladové obecenstvo, veřejnost se svým míněním, skandující davy, provolávající hned slávu a vzápětí hanbu, kdežto stavitel-architekt má spoluhráče jediného: Obec a její trvalost.

V moderní době šaušpíler vytlačil stavitele na vedlejší kolej, stal se hlavní osobou, miláčkem obecenstva, a tato proměna signalizuje, že se Obec (POLIS, la communauté) rozpadla a na její místo nastoupila veřejnost. Lidé se již nesdružují v Obci, ale rozptýlili se do efemérní a náladové veřejnosti. Tam, kde je stavitel vytlačen do podřadného postavení a vedoucí místo nahoře získává šaušpíler, dochází k převrácenosti, a všechno včetně soukromí, včetně politiky, včetně kulturního provozu se mění v prostor pro předvádivost šaušpílera jako všudypřítomné osoby. Protože se stal šaušpíler rozhodujícím pánem, inscenuje se skutečnost jako nepřetržitý sled obrazů, lidi žijí skutečnost na obrazovce, rozdíl mezi skutečností a promítaným obrazem mizí.

Obraz vystupuje jako skutečnost sama a skutečnost je pouze tehdy reálná, jestliže je promítána jako obraz a předestřena divákům jako podívaná. Tam, kde je stavitel zatlačen do pozadí a jeho místo okupuje šaušpíler, musí se stát zdánlivost hlavní kategorií doby. Pouze ten, kdo se předvádí a denně se ukazuje na veřejnosti, jest, je důležitý, je uznáván jako činitel: jakmile se neukazuje, zmizel a již není. Není důležitý sám člověk, rozhodující je jeho obraz ve veřejnosti nebo – jak se dnes říká – jeho imidž (image). Člověk je imidž a imidž dělá člověka. Veřejnost je kolbiště, kde šaušpíleři všech zabarvení a věků konkurují o svůj imidž. Život se žije jako nepřetržitý zápas, jako úsilí bez oddychu a odpočinku udělat si imidž, vylepšit si imidž, zdokonalit jej, být trvale v soutěži popularity na předním místě. Všichni šaušpíleři, ať jde o zpěváky, boxery, tenistky nebo politiky, denně bojují o přízeň veřejnosti a žárlivě střeží své umístění v pořadí oblíbenosti. Kdo se nejdéle udržuje na předním místě žebříčku a zůstává na horním místě, nahoře, je důležitý a považuje se za vrchol. Kdo jsou na špici popularity, veřejného mínění, anket, těm patří obdiv, uznávají se jako hrdinové, prokazují se jim pocty jako hvězdám současnosti a – kultury.“

[…]

Co se stalo s disidenty, když se po listopadu 1989 ujali vládních funkcí? Co udělali s mocí, co udělala moc s nimi? Obě otázky jsou součástí dávného a dosud nevyřešeného problému: jaká změna se děje s opozicí, když se chopí moci a má uskutečňovat své sliby, prokázat oprávněnost své kritiky dřívějšího režimu, komu a čemu otvírá svým jednáním prostor, jakým silám připravuje půdu, jaké vášně, činy, interesy vyvolává?

Stojí za to znovu se zamyslet nad smyslem známého výroku Jana Patočky o „solidaritě otřesených“.

[…]

Vytvořili a ztělesňovali „solidaritu otřesených“ čeští disidenti? A jestliže ano, proč se jejich pospolitost zanedlouho po vítězství „sametové revoluce“ rozpadla a zbyly z ní jen vzpomínky a trosky?

Osvobozující otřes je něco jiného než dočasné vychýlení, po němž dříve nebo později následuje návrat do dřívějších obvyklostí, ani není totožný s pocitem zneuznání, vyloučením ze hry, pronásledováním nebo pádem. Ve všech domnělých, povrchních a dočasných otřesech číhá nebezpečí, že se postižení vzpamatují z pádu, exkomunikace, zneuznání ve chvíli, kdy se sami ujmou moci a dostane se jim veřejných poct. Z bývalých kritiků, kteří štěrbinou svého dočasného vyřazení a pronásledování postřehli mnoho podstatného a prokázali občanskou statečnost, vyrůstají potom, po nástupu do vládních a veřejných funkcí, do sebe zahledění držitelé moci a nositelé zásluh, jejich obzor se zužuje, soudnost vypovídá službu, kritický duch usíná. Kritici dřívějších poměrů se mění v apologety přítomnosti, kterou považují za svůj výtvor a obhajují ji jako přirozený řád lidstva a nejlepší ze všech možných světů.

[…]

Esej v plném znění je možné přečíst zde.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel