Tag Archives: tradice

Horňácké kosení v Malé Vrbce’11 v obrazech a zvuku

Zbytek fotografií zde a zde.

Mnoho dalších videjí naleznete tomtéž kanále jako výše odkazované.

malavrbka.cz

Reklamy

Napsat komentář

Filed under kosení, Přejato

Tradiční kosení v Buchlovicích ’10 a ’11 v obrazech

Napsat komentář

Filed under kosení, Přejato

Co zbylo z demokracie aneb Společně v jednom světě

Čirou náhodou spíše než po nějaké zásluze jsem se octl na ceremoniélním večeru, při němž byly slavnostně vyhlášeny za účasti prezidenta Václava Havla, ministra kultury a jiných bezesporu důležitých persón výsledky soutěžní části festivalu o tzv. lidských právech Jeden svět. Ačkoliv jsem z celého festivalu shlédl toliko jeden film, a to ještě až po vyhlášení ten večer, mohu s čistým svědomím prohlásit, že tento film byl jako vítězný celého festivalu vyhlášen zcela po zásluze. Film kambodžského investigativního novináře Thet Sambatha a britského režiséra Roba Lemkina Enemies of the People (Nepřátelé národa)  představuje desetileté odevzdané úsilí a práci, během níž se Thet Sambath pokoušel nalézt odpovědi na otázku, proč se udály ony hrůzné činy, během nichž zemřely tisíce bezbranných lidí, mezi nimi i Sambathovy rodiče a jeho bratr.  Za roky svého úsilí si Sambath se svým postojem prostým odplaty a pomstychtivosti, resentimentu a naopak plným touhy nalézt odpověď postupně získá důvěru i přátelství lidí, kteří se přímo na masovém vraždění podíleli (v rámci různých úrovní bývalé armádní hierarchie), jakož i důvěru člověka, který měl vedle Pol Pota podíl na rozhodnutí o masakrech největší: Nuon Chea, Bratra Číslo Dvě, druhého nejvýše postaveného politika kambodžského státu za vlády Rudých Khmerů, pravé ruky Pol Potovy. Svým přínosem jsou Nepřátelé národa srovnatelní s devět a půl hodinovým filmem (označení „dokument“ se jeho režisér vyhýbá) Clauda Lanzmanna Šoa. V čem je však Thet Sambathův film nepřekonatelný, je v právě v jeho až křesťanskou čistotou prodchnutém odpuštění, jež Sambatha provází na jeho pátravých cestách.

Sambath a Nua
Thet Sambath a Nuon Chea

Vedle upozornění na tento pozoruhodný film si však neodpustím dvě poznámky. Ředitelka jedné nejmenované vysoké školy, která byla generálním sponzorem festivalu, se nechala slyšet, že právo na vzdělání je základním lidským právem. Že všichni jeden vedle druhého máme mít právo na vzdělání, na titul, na akademickou a jinak zářnou kariéru. A zcela nepochybně pak všichni lidi na planetě někde od peruánských amazonských indiánů po Laponce, Evenky a jiné eskymáky. Tento mezi dobrosdríčkáři do značné míry rozšířený názor zasluhuje daleko důkladnějšího pohledu než skýtá pouhá poznámka. Zatím však pouze vznesu otázku: Kam takové přesvědčení může ve svém důsledku vést? Patrně proto i vznikla vysoká škola, jejíž ředitelka na festivalu hovořila, patrně proto, že 70 jich je na Českou republiku málo. Při přebírání ceny z rukou Václava Havla se režisérka tibetského filmu Slunce za mraky Ritu Sarin  v záplavě svých pochvalných slov na hlavu pana prezidenta nechala slyšet, že nás přivedl ke svobodě a k výjimečné demokracii. Snad možná i prezident Havel si musel postesknout, jak ironicky – byť nezamýšleně – vyzněla slova paní režisérky. Snad se jí pak někdo v zákulisí zeptal, jakže to s tou demokracií vlastně myslela? Že tím zcela jistě nenarážela na skutečnosti, že bývalý ministr financí je podle jisté nevládní organizace jedním z nejzkorumpovanějších politiků v zemi. A vedle něj bývalý ministr vnitra v podsvětí jistě jen naprostou náhodou přezdívaný familiérně Íčko. Stačí mít oči jen trochu otevřené, uši nastražené, nebýt v pozici Henryho Fondy ve filmu 12 rozhněvaných mužů a nepídit se tak po náznaku sebemenší pochybnosti, která je vlastní soudním vyšetřováním. Korupce a tunelovací metody jsou běžné téměř všude, jak jsem se měl možnost za poslední čas přesvědčit (relata refero s odkazem na mě osoby přímo blízké, které se – pro upozornění – korupce sami nedopouštěli), a to i v tak zdánlivě nekorupčních a jak jinak než všeobecným dobrem a bohulibostí prostoupených prostředích jako jsou sociální služby. Stačí číst s pravidelností například noviny Václava Umlaufa a v obraze o korupci v státě českém zůstaneme poměrně věrném. Ostatně Karel Dolejší patrně ne nadarmo dlouhodobě píše o ČEZku, v němž navzdory oficiálně proklamovanému panuje daleko spíše režim odpovídající definici korporátního olygarchismu. Co nám tedy zbylo z té slavné demokracie?
Zdá se, že mnoho. Zdá se, že v neutuchajícím zápolení o čest jejího jména, o její neposkvrněnou pověst, demokracie stále vítězí! V zámořských Státech už i nejvyšší soud potvrdil, že korporace jsou vlastně taky subjekty z masa a kostí, ostatně tak jak už to tam bylo zakotveno v zákoně odedávna, pročež subjekty těšící se výsadnímu právu svobody slova. Výtečné rozhodnutí, ctěný soude, demográcie Vám osobně poděkovává, oživla podobně jako mobilní operátoři, ostatně dal jste jí k tomu bezmála ouřední štympl. Že se takto otevírá prostor ještě většímu zbytňování institutucí, jejichž váha přesahuje váhu svědomí mnohých, kdo kdy stanuli v čelech těchto společností, krátkozrace zavilým vykladačům demokracie zjevně nevadí. Natož pak Vám, ctěný soude. Je zvláštní, jak některé z takto velkých firem, které mají máslo na hlavě, projevují své svědomí.  A lichva pučí dál. 1 2
Uvedu zde citaci z autora, kterého jsem se nikdy nenadál citovat. „Místo starých potřeb, ukojovaných výrobky vlastní země, vznikají potřeby nové, k jejichž ukojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a klimatických pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná vzájemná závislost národů. To platí stejnou měrou o materiální jako duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným statkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur vzchází literatura světová.“ Dále autor tohoto slavného textu (kdo nepoznal, je to citace z Komunistického manifestu) pokračuje o kumulaci mezinárodního kapitálu, o vykořisťování tzv. dělnické třídy a o bloudu nutnosti se takovému vývoji postavit i za cenu násilí. Ke kumulaci světového kapitálu skutečně dochází, viz nedávná přednáška MUDr. Františka Koukolíka. Co nám tedy zbývá z oné slavné demográcie? A co z ní vlastně kdy vůbec bylo?
A co nám z ní zbude, až se dají do pohybu jiné radostné události a trendy, na něž již drahný čas upozorňuje poměrně velká a stále se rozrůstající skupina bývalých ropných geologů ale i stávajících šéfů velkých těžařských společností a vedle nich pochopitelně výzkumníků a aktivistů přináležejících ke komunitě ropného zlomu? Zatímco u nás se tato upozornění, jak se mi alespoň jeví, stále ještě nejeví odpovídajícímu zájmu, Lord Hunt, britský ministr pro energetiku, se kvůli této podružnosti rozhodl uspořádat dokonce i mezinárodní sumit, na nějž zve světové industriály. K ropnému zlomu a možným predikcím jeho průběhu se v nedávné době vrátil i z poměrně široké perspektivy Richard Heinberg, ve stručném nástinu shrnul vývoj za poslední roky a podobně tak i v užším měřítku Tom Whipple. Whipple svůj článek končí následovně: „Tento řetězec myšlenek nás vede k závěru, že někdy kolem roku 2014 začne světová produkce ropy, která se od roku 2005 drží na plató, klesat a možná rychle.
Existuje celá řada působících faktorů, které by mohly přerušit tento dosti úhledný rozvrh „dalších čtyř tučných let a potom potopa“. Věřte či nevěřte, v dohledné době může přijít jediná dobrá zpráva z Iráku, který je patrně posledním zbývajícím místem na zemi, kde je stále ještě dostupné značné množství levné a snadno produkovatelné ropy. Iráčané nedávno uzavřeli kontrakty na zvýšení své ropné produkce o 7 či 8 milionů b/d za účelem obsazení příčky největšího a nejbohatšího producenta ropy na světě. Nicméně každý, kdo je obeznámen s iráckými dějinami posledního století má důvod k pochybnostem, zda mohou Iráčené i přes pomoc bezmála všech hlavních světových ropných společností zachránit svět tím, že dlouhodobě zastaví pokles ropné produkce.
Ve hře je rovněž množství faktorů, které by mohly v nadcházejících třech letech vyhnat ceny ropy do výše, která by byla zničující pro ekonomiku, nebo by mohly uvrhnout svět do vůbec největší deprese. Patří sem nepřátelské vojenské akce na Blízkém východě, prasknutí čínské ekonomické bubliny, bankrot významného státu, kolaps státní měny. Některé z těchto vývojových trendů by mohly vyhnat ropu k netušeným cenám, zatímco jiné by mohly natolik snížit poptávku po ropě, že o její cenu a dostupnost by přestal být velký zájem. Příští roky budou hrát v moderních dějinách nejspíš klíčovou roli.
“ Otázkou po výhledově možných zbytcích demográcie však nepoukazuji pouze na úvahy Kurta Cobba na téma, zda bude možná demokracie po propuknuvších dopadech ropného zlomu, čili zda bude možná demokracie v éře nedostatkových fosilních paliv.

Držitel Pulitzerovy ceny a reportér New York Times Chris Hedges v časopise Adbusters, jenž nese podtitul Journal of the mental environment, svým jedinečným stylem zachytil „systémové“ výhledy do budoucna (pozn. k definici systému odkazuji např. na knihu Ulricha Becka Riziková společnost). Bez zbytečných oklik a vypisovačských excesů: Hedgesova stať je kam až moje paměť sahá tím nejtrefnějším a nejpřiléhavějším textem, jaký jsem za poslední měsíce či roky četl. Pro ujištění, nic moc pěkného se v ní nedočteme, ostatně nazvána je příznačně Bod nula systémového kolapsu, a ocitovat z ní kousek tomuto bloku jen prospěje:

Demokracie, která je systémem ideálně uzpůsobeným k napadnutí statu quo, byla zkorumpována a ponížena tak, aby mu otrocky sloužila. Jak napsal John Ralston Saul, prodělali jsme státní převrat ve zpomaleném záběru. A tento převrat je nyní dovršen. Vyhráli. My jsme poraženi. Ubohé selhání aktivistů při snaze přimět korporátní průmyslové státy k vážně míněné environmentální reformě, k opuštění vojenského avanturismu nebo k humánní politice vůči masám světové chudiny vyrůstá z neschopnosti uznat nové skutečnosti v oblasti rozložení moci. Paradigma moci se nenávratně změnilo, a stejně tak se musí proměnit i paradigma odporu.

Příliš mnoho nejrůznějších hnutí odporu nadále bere vážně fasádu volební politiky, ústavy, listiny práv, lobbyingu a zdání racionální ekonomiky. Páky moci se staly natolik kontaminovanými, že potřeby a hlasy občanů jsou nadále irelevantní. Zvolení Baracka Obamy představuje jen další triumf propagandy nad podstatou, dovednou manipulaci a oklamání veřejnosti masmédii. Spletli jsme si styl a etnicitu – a reklamní taktiku vyzkoušenou United Colors of Benetton a Calvinem Kleinem – s progresívní politikou a opravdovou změnou. Spletli jsme si vyvolané pocity s poznáním. Ale cílem, jako u všech značek, bylo dosáhnout toho, aby pasívní konzument zaměnil značku za zkušenost. Obama, jenž je nyní globální celebritou, je značka. Kromě dvou let v Senátu neměl za sebou takřka žádnou zkušenost, chybí mu jakékoliv morální jádro a byl nabízen coby všechno pro všechny. Obamova kampaň získala od společnosti Advertising Age ocenění marketér roku 2008 a předběhla přitom Apple a Zappos.com. Nakupujte u odborníků. Značka Obama je marketérovým snem. Prezident Obama dělá jedno a Značka Obama vás přiměje uvěřit v druhé. To je základem úspěšné reklamy. Kupujete nebo děláte to, co si reklamní agenti přejí, protože ve vás dovedou vyvolat určitý pocit.

Žijeme v kultuře, která se vyznačuje tím, co Benjamin DeMott nazval „politikou kýče“ (junk politics). Politika kýče nepožaduje spravedlnost nebo narovnání práv. Tato politika téma vždy personalizuje, místo aby ho vysvětlovala. Zaměňuje skutečnou debatu za výrobu skandálů, drby o celebritách a spektákly. Roztrubuje věčný optimismus, bez přestání chválí naši morální sílu a charakter, a komunikuje v soucitném jazyce. Výsledkem politiky kýče je, že se nic nemění, „neznamená to žádné přerušení procesů a praktik posilujících existující, vzájemně provázané systémy socioekonomických zvýhodnění“.

Když si tu a tam pročítám, co píší publicisté z lepších, jakými jsou kupříkladu prominentní filosofující ekonom Tomáš Sedláček či respektovaný Jan Macháček, na mysl se mi přitom vždy vkrádá dotěrná ovšem nevyhnutelná otázka, zdalipak to s oním opětovným na nebe vzýváním ekonomického růstu myslí tito pánové opravdu vážně či zda takto vystupují v roušce přetvářky pouze navenek, to aby nevzbuzovali přílišnou paniku. Pakliže jsou skutečně věrni prvému, neutuchajícímu čekání na růst (který se pravděpodobně v nějaké menší míře dostaví, ale bude jen dočasný a pak se zase pojede opět a opět z kopce a zase k nějakému menšímu růstu), pak mi nezbývá než doporučit jim a jim podobným shlédnout kratinkou pohádku o jednom morčeti. Názorná je snad dosti.  Pochopitelně že studenti ekonomických škol i ti vybavenci již v tomto směru hotoví by se pozastavovali, kdyby vůbec měli se zapotřebí pozastavovat, jsouce strženi proudem věrojatnosti a přesvědčivosti svého grafového důkazního materiálu, nad tím, že ekonomika není podobna morčeti. A sklidili by za to ode mě pochvalu, neb není možno učinit z ekonomiky morče a potřeba je podobným pokusům učinit přítrž. Leč o morčeti, této chatrné logice a jiném až jindy.
Nakonec tedy k otázce, kterou je tento příspěvek uvozen a provázen. Co zbylo z demográcie? Zatím tedyještě mnoho, otázkou je, kolik z ní vlastně kdy vzniklo. Připomenu zde výměr demokracie vlastní K. R. Popperovi. „Hlavní problém dosavadní politické filosofie byl formulován otázkou: Kdo má vládnout? A tuto otázku jsem nahradil otázkou jinou, aniž by to byl kdo valně postřehl. Moje otázka zní: Jak lze jistou vládu do jisté míry držet pod tlakem, aby nenapáchala příliš mnoho škod? A zde je má odpověď: Tím, že ji lze sesadit. To podstatné na demokracii je, že vláda může být bez krveprolévání sesazena.
Otázku „Kdo má vládnout?“ považuji za zcela pochybnou, neboť nelze zkoumat ledví lidí, kteří přijdou do vlády, předvídat, zda je lze nechat vládnout. Co je ale podstatné, je, že je zde možnost jejich sesazení, které jim hrozí, nedbají-li všeobecného mínění. Otázka „Kdo má vládnout?“, (několik moudrých jedinců, nebo množství hlupáků?), byla problémem politiky, jak jej viděl Platón a po něm skoro všichni političtí filosofové včetně Karla Marxe, který se rovněž ptal: „Kdo má vládnout?“ (kapitalisté nebo dělníci?). A naše současná odpověď, která zní: „demokracie“, je myšlena jako odpověď na tutéž otázku: neboť „demokracie“ znamená „vláda lidu“, a odpovídá tudíž na otázku: „Kdo má vládnout?“ slovem „lid“. Ale lid ve skutečnosti nevládne nikde a naše demokratické ústavy lze interpretovat jako odpovědi na mnohem rozumnější otázku, na zcela jiný problém, totiž na už zmíněný problém, jak lze nejlépe předejít velkému neštěstí, (i když ovšem i zde chybí záruka úspěchu).
Tato změna základního východiska vycházela z použití filosofického objevu, který byl namířen především proti německé filosofii, objevu, že se nemáme ptát po bytnosti (Wesen). Wesensschau (nazírání bytnosti) a Wesenphilosophie se mi zdají být naprosto nesprávnými, a měly také osudné následky.
Když se ptáme: „Co je podstatou demokracie“, pak zní odpověď přirozeně: „Vláda lidu.“ Ale ta neexistuje, to je přece jen pojem. Kdepak jsme už zažili, že by vládl lid? Ani ve Francouzské revoluci nevládl: to přece nebyl lid, kdo uvedl do pohybu gilotinu. Otázka po podstatě demokracie tudíž vede k nesprávné teorii: Vládnout má lid. Lid ale nevládne, vládne vláda. A jde tedy o to, co moci tuto vládu nějak ovlivňovat, a to je možné jen tehdy, lze-li ji sesadit.“

Jak tedy obstojí  dnešní situace pod zorným úhlem Popperova vymezení demokracie? Z výše předestřeného se zdá, že ne příliš. Že výlučnost tzv. demokratického světa tkví v tom, že mocní nedbají příliš slabých, že je nechávají ve své blažené domnělosti, že svým svobodně artikulovaným a spouštěným hlasem mohou co změnit. 1 Že situace v Tibetu se liší od té u nás tím, že tamější mocnáři ještě dbají váhy slova a odporu vyjadřovaného nespokojenými a tudíž mu nedávají průchodu, zatímco v euroamerickém výhledu, v němž platí demokracie za bernou minci, však mocní nechávají ne-mocné v tetelivém sebeuspokojení, že tito mají možnost co ze spod svými když už se alespoň trochu vzmoženými hlasy – neboť pochopitelně že u veřejnosti převládá pravdivost dikta: panem et circenses – alespoň cosi napravit. Jen si křičte a snažte se, k nám stejně nedospějete. Nás nikdo nesesadí. A tak s cynickým úsměvem na rtech sami v blažené potutelnosti zůstávají na svých seslích. Naštěstí však tato možnost skutečně někdy platí a jsou případy, kdy se podaří alespoň cosi odvrátit a dovolat se změny a jisté spravedlnosti. Pochopitelně též, že na východ od nás někde Ukrajinou počínaje a Indií či Čínou je korupce takřka nedílnou součástí tamějších politických správ, tam se však na rozdíl od našich krajů nechvástají tím, že demográcie je výdobytkem z nejlepších.
Navzdory citaci z Marxe, kritice korporátní olygarchie a jiným jinak tradičním výbavám levicových rozumářů jsem dalek sdílet socialistické stanovisko vlastní některým našim předním intelektuálům, jakkoliv osvěživé mohou někdy jejich texty být, typu Jana Kellera, Václava Bělohradského či Martina Škabrahy. Proměna statu quo je možná povlovnou proměnou, v malém měřítku na místní úrovni. Ostatně i k tomuto dospívají iniciativy přechodu, i k tomuto dospěli určití katolicky založení myslitelé, i k tomuto dospěl Chris Hedge ve svém eseji. V oblasti finančnictví mohou být jistým řešením iniciativy typu Move Your Money či etické banky, které naopak s dopady finanční krize doznaly velkého rozkvětu. Popřípadě lokální měny mohou být též změnou, byť z hlediska národní ekonomiky představují ve větším měřítku nebezpečí. Podrobnosti viz kniha předního představitele alternativní ekonomie Bernarda Lietaera Budoucnost peněz.  V jiném ohledu je inspirací polské město Sopot.
A pravděpodobně bude záhodno při těchto snahách uvážit, co filosof a historik hermetických věd René Alleau vyjádřil ve své přednášce následovně: „Právě tak argumenty, které proti sobě zdánlivě staví politické skupiny, jsou určeny jen k vnější spotřebě a pro mínění, neschopné posoudit jejich skutečný obsah. Naši augurové, ať už jsou ve státním chrámu napravo nebo nalevo, vědí velmi dobře, co nesmějí přiznat: totiž že uvnitř svatyně existuje jediný pohled na situaci, ten, který odpovídá skutečným problémům, jejichž možná řešení jsou velmi omezená a nemohou se za současného stavu vzájemné závislosti národních hospodářství a jejich chatrné rovnováhy v jednotlivých státech příliš lišit. Středem zájmu našich politiků není Francie, ale samotný politický život, stejně jako se průmyslníci starají jen o život průmyslu, fyzikové o pokrok fyziky a historikové o tu nebo onu oblast historického výzkumu. Ve všech oblastech se prostředky naší společnosti staly konkrétními cíli, aniž by kdy vyvstala otázka po účelnosti civilizace jako celku, tj. po pravých důvodech její existence a vytváření toho, co vytváří.“
(revue Člověk tradice, číslo 1, 2010, Praha, nakladatelství Malvern, přeložil Jan Ziebiger)

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil), Všehršel