Vysokotatranské doliny Tichá a Koprová v opětovném ohrožení

V květnu roku 2007 jsem se zúčastnil, jak se později ukázalo, posledních dvou dní blokády těžby v lesácko-těžařském slovníku tzv. kalamitního dřeva nacházejícího se ve vysokotatranských národních přírodních rezervacích Tichá a Koprová dolina. Těžba, která počala 11. května a od 18. května byla poměrně účinně blokována aktivisty, byla dne 26. května vlivem nařízení Slovenské inšpekcie životného prostredia zastavena; a zákaz trvá až dosud. Své postřehy a dojmy z blokády jsem tehdy shrnul v článku Pravidla blokády, který vyšel v Literárních novinách, a ještě donedávna byl přístupný v archivu LtN. Vzhledem k tomu, že již přístupný není, jej přikládám na konci článku. Daleko důležitější a trudnější zpráva je však ta, že jakkoliv se to zdá absurdní a naprosto na hlavu postavené, dosavadní zákaz dozná dost možná změny… Jinak řečeno slovenské Ministerstvo životného prostredia chystá udělit Štátným lesom TANAPu  opětovnou výjimku k těžbě v Tichej a Koprovej. Že případnou těžbou bude velmi pravděpodobně porušena evropská legislativa (obě národní přírodní rezervace jsou též součástí evropské sítě významných ptačích území NATURA 2000) zjevně ani slovenské MŽP ani Štátné lesy TANAP nezajímá. Kde jinde šlo průkazně o kšeft, než v případě dřeva za sta tisíce eur, které v Tiché a Koprové prozatím pozvolna i v tichu tleje? Bajky a pohádky o zlém, ale  zato jaksepatří zlatém brouku kůrovci na svém bloku rozebíral největší slovenský odborník na tohoto brouka dr. R. Jakuš (viz odkaz ve sloupci vpravo) do posledního kouska, dostatečně výmluvně a opakovaně. Ostatně veškeré odborné podklady a studie dokládající zjevnou pomýlenost, dutost a prázdnost navenek bohulibých  slov, do jejichž hávu jsou haleny zájmy těžařů, najdete na stránkách o Tiché a Koprové dolině. Pro další přejímám text ze stránek slovenského Lesoochranarského zoskupenia VLK a na konci slíbený článek staršího data vracející se k jistým květnovým událostem roku 2007.

„Ministerstvo životného prostredia SR v zastúpení Mgr. Jozefom Vojtekom a RNDr. Ladislavom Ambróšom plánuje povoliť ťažbu v cenných biotopoch národných prírodných rezervácií Tichej a Kôprovej doliny. Výnimku na ťažbu stromov, a s tým spojené poškodzovanie vegetačného a pôdneho krytu, v biotopoch chránených druhov živočíchov a rastlín, a v území s najprísnejším stupňom ochrany, požadujú Štátne lesy TANAPu bez limitovania objemu ťažby a v trvaní do konca roku 2016!

Podrobnosti o ústretovosti MŽP SR k požiadavke ŠL TANAP a ignorovania základných ekologických princípov vývoja lesných ekosystémov, či ekologických nárokov lesných druhov, nájdete v dokumentoch, ktoré vám v plnom rozsahu sprístupňujeme.“

Pravidla blokády

V následujících odstavcích si nečiním nárok na prezentování názoru skrze pozice mlžných a návodných kategorií „veřejnosti“, „odborníků“ či „vědecké komunity“; snažím se pouze a tolik ze svého pohledu zachytit dění několika dní blokády těžby tzv. kalamitního dřeva v tatranských dolinách Tichej a Koprovej, tedy o pohled zúčastněného tzv. ekologického aktivisty. Jakkoliv usiluji o jistou míru objektivnosti, nezaujatosti a vyváženosti, stále se domnívám, že vzhledem k mému ideovému založení či zatížení – ve smyslu uznávaného a více či méně uceleného souhrnu myšlenek a přesvědčení – se jedná o vesměs subjektivní – v novinářském slova smyslu – a namnoze výpravný náhled. Na závěr se dopouštím drobné interpretace, v níž se pokouším přesáhnout rámec této konkrétní situace a jít pro širší pochopení jaksi za ni. Jména většiny osob jsem z rozličných důvodů zaměnil či vůbec vynechal, jmenuji pouze osoby veřejně, v příslušných státních orgánech činné, jež mají co do činění s probíranými událostmi a nesoucími za ně takto i tzv. odpovědnost.

Co se, ve stručnosti, Tatrách událo? Proč tolik humbuku kolem kousků „lesa“ ,navíc „nepůvodního“ a ještě k tomu popadaného a vyvráceného? Navzdory tomu předcházejícím četným protestům a upozorněním ze stran většiny slovenských nevládních ekologických organizací, ale i jisté části nejen slovenské vědecké komunity a příslušných orgánů EK, došlo v Tatrách k zásahu do polomů, jež vznikly během vichřici r. 2004. Zásahem zde myslím klasické vytěžení popadaného tzv. dřeva, nebo-li zpracování a odstranění všech popadaných smrkových kmenů v příslušných částech obou dolin. Minulý rok na Slovensku nová vláda, posty ministra zemědělství a ministra životního prostředí v novém Ficově kabinetu získávají politici HZDS a SNS, Jureňa a Izák. Izák nedlouho na to ze dne na den odvolává ředitele všech slovenských národních parků a chráněných krajinných oblastí. Na jejich místa dosazuje „svoje lidi“, o kterých ví, že mu budou poplatni. Štátné lesy TANAP-u mají dveře do Tiché a Koprové doliny otevřené, po dvou a půl letech po vichřici zde začínají těžit. První týden těžby nejen slovenské ekologické organizace protestují, bez výsledku, proto přichází na řadu „hra na blokádu“.

Proč opět po čase banda ztřeštěnců, pomatených a fanatických ekoteroristů vytáhla paty z domu a přitáhla do Tater bránit v práci poctivě a tvrdě pracujícím lesníkům? Proč by právě v Tiché a Koprové dolině měly zůstat popadané stromy stroji netknuty? Proč zase nějací pomatenci placení nejspíše imperialisty ze západu zatoužili hrát tuto hru? Popadané dřevo nechť se třeba jinde těží, to není předmětem sporu, běží zde o to, kde ho těžit a kde již nikoliv, a to je stále třeba mít pro tento spor na zřeteli, toto třeba dobře a neustále rozlišovat. Tyto dvě doliny jsou největšími národními přírodními rezervacemi (NPR), o celkovém rozměru cca 90 km2, jež jsou součástí Tatranského národního parku (TANAPu). Na ten samotný se pak vztahuje ještě jiná škála přísnosti ochrany (tzv. zonace), na pětistupňové škále spadají obě území do 4. a 5. zóny, tedy do dvou nepřísněji chráněných zón, přičemž inkriminovaný zásah probíhal jen v zóně 4. Zároveň tato území nesou statut tzv. území evropského významu – obě doliny jsou totiž součástmi evropské sítě tzv. NATURA 2000, což krom jiného znamená, že se na ně vztahuje evropská legislativa ochrany přírody. Laicky řečeno horko těžko byste hledali území, které by stran svého institucionálního statusu mělo být z hlediska přírodního více chráněno. Tento legislativou podchycený stupeň ochrany zajisté není jen pouhou hrátkou či omylem všemožných úředníků. V těchto územích se tedy Štátným lesom TANAP-u zachtělo provozovat svojí práci. Dokázaly přitom ošálit slovenskou legislativu jednou obvodní vyhláškou, o totéž se pokusily i v případě té evropské. Patrně již ale tolik nepochodily … Jak se dnes dovídám, čeká Slovensko za tento její tatranský počin soudní přelíčení, žalobcem je Evropská komise.

Podle platné evropské legislativy je třeba před každým zásahem do území evropského významu vypracovat studii vlivu na životní prostředí (EIA). Na Slovensku toto pro tento případ odbyli ad hoc vypracovanou studií, jež se spíše než na biotopy zaměřovala na kůrovce, tedy na hmyz, který je „škůdcem“ pouze a ryze z hlediska lesnického, tedy hospodářsko-ekonomického, a který tudíž s ochranou biotopů v národních parcích, NPR či v území evropského významu má asi tolik společného, kolik mandelinka bramborová požírající planě a volně rostoucí bramboru, čili rostlinu, kterou žádný zemědělec nikdy v plánu sklízet neměl a ani nemá. Mandelinka stejně jako kůrovec nejsou ničím jiným než součástmi přírody, která žádné škůdce nezná. Nehledě na to, že boj proti kůrovci byl v tomto případě velmi pravděpodobně spíše než dobrým důvodem pouhou rouškou a záminkou pro důvody jiné, spíše rázu komerčního. Tolik pro uvedení do souvislostí.

K mojí osobní motivaci, k důvodům, které mě vedly k tomu, abych se zúčastnil blokády. Byly porušeny zákony (zejména evropské legislativy, která sama nedisponuje prostředky, které by jí umožňovaly v podobných případech proti potencionálnímu porušování zákona zasáhnout), které považuji za dobré z důvodu toho, že dbají a usilují o zachování stávající biodiverzity, zejména vzácných druhů ptáků a savců, kteří nerozlišují mezi spadeným a nespadeným stromem, kteří neznají rozlišení na 4. a 5. zónu. Zachování biodiverzity v Tiché a Koprové považuji za žádoucí, respektive vlivem těžby její ohrožení za nežádoucí, z toho důvodu, že se jedná o jedinečný stav či podobu, jíž zde příroda nabývá, vzdor nepůvodnosti zdejších stromů, poněvadž tuto její výlučnost shledávám v daleko jiném bohatství než v po válce uměle a monokulturně vysázených, před časem popadaných alpských smrcích. Biotop, anebo chcete-li les v nelesnickém slova smyslu je přeci jen něčím mnohem víc než jen pouhým polem na dřevo, je nesmírně komplikovaným a komplexním systémem, který krom stromů zahrnuje a bere v potaz veškeré další živé organismy, stejně tak jako i to neživé. Komplex, z nějž člověk bude vždy a jen v rámci svých vědeckých teorií uždibovat pouhé kousky, což neberte jako hlas proti vědě, právě naopak. Domnívám se, že vlivem zásahu do těchto území bychom přišli o části dvou z několika malá cenných pozůstávajících míst, které nám již nyní ale i do budoucna umožňují právě vědecké srovnání s těmi územími, v nichž člověk obhospodařuje, opečovává, pěstuje a vychová tzv. lesní porosty – tj. s územími, které naprosto dominují. A abych nezapomněl, druhým neméně důležitým důvodem je, že se mi tato území v takovémto stavu líbí, že je mému oku, uchu i nosu libé, procházím-li mezi stromy, které žijí a rostou na rozvalinách svých předchůdců, a nejen oni …

* * *

K sledu v průběhu blokády zažitých událostí . Nočním vlakem přijíždíme spolem s K. do Liptovského Mikuláše, odtud přes mírné zmatky v slovenské dopravě nakonec dojíždíme do Podbánského, zast. Hotel Permon. Zde kontaktujeme příslušné osoby, které nás navigují, přechází po lávce přes průzračný horskou bystřinu Belou, na horizontu skalistý zasněžený hřeben. Na druhém břehu už na nás čekají dvě aktivistky a novinář. Po asfaltce, která, jak později zjišťuji, se táhne oběma dolinami, vede po nich i turistická značka, stoupáme vzhůru. Máme naspěch, je po nás nahoře poptávka, zatím netuším proč. Po cestě se objevují první známky vichřice, která se tudy proletěla před dvěma a půl lety a srazila k zemi množství uměle vysázených, monokulturních smrčin. Valná část (93%) těchto vývratů nacházející se mimo území NPR Tichej a Koprovej doliny je již zpracovaná a vytěžena. Dnes po nich, jak později uvidím, zbyly jen pařezy, holiny a pustina. Tyto špalkové krajiny na mne působí neútěšně, ale jsou již osázeny javory, jedlemi a smrky – alespoň náznak zlepšení, monokulturou však stejně zůstanou, třeba věkovou. Po několika set metrech přicházíme na rozcestí, zamíříme do leva, kde nás za asistence SBS (Súkromná bezpečtnostná služba) zastavuje lesní stráž, veřejně činný orgán, žádá si kartičku nám vlastní, která dokazuje, že nejsme bez domova, že jakýs stát se o nás stará. Kartička, tolik v těchto dnech žádaný předmět. Zároveň se nám od příslušníka dostává varování, respektive otázky, zda dobrovolně vstupujeme na území, na němž platí kvůli tzv. asanační práci zákaz vstupu, a že se tím tudíž dopouštíme přestupku (alespoň podle výkladu lesní stráže). Jelikož jsem přesvědčen, že se zde děje bezpráví a že zde dochází k porušování zákona, který přímo ukládá v takovémto případě zakročit, stejně jako provozní řád Národního parku návštěvníkům ukládá bránit ničení přírody, tak se neobávám dle interpretace lesní stráže přestupku dopustit, konejšen a jištěn, možná naivní, vírou, že „spravedlnost nakonec přeci jen vítězí“.

Přicházím k mostku před ním a na němž je shromážděno množství lidí, někteří z nich ve výrazných žlutých kombinézách, aktivisté Greenpeace, zbytek jsou novináři, lesníci. Před nimi stojí na silnici též harvestor, velký stroj určený k těžbě dřeva. Greenpeace je organizace, jejíž přímé akce jsou velmi úzce spjaty s mediálním ohlasem. Využívá značně pragmaticky a účelově toho, na čem stojí současné na masových médiích stavěné společnosti. Je-li kde více či méně závažný environmentální problém, o kterém se doposud z různých důvodů nehovoří, neví, mlčí, pak se většinou zjeví aktivisté Greenpeace, vylezou na komín továrny, vyvěsí veliký transparent s velikými písmeny, a hle z rázu je problém na světě, na stole a na přetřes. Obdobně v Tiché a Koprové, zde ovšem i oni se přidávají a hrají hru na čas, oblečeni do fosforových kombinéz malují velkými písmy na vytěžené kmeny nápisy „Ekozločin“ či „Stop ťažbe“. Podomácku vyrobené trubkové spojovače, jež umožní vytvořit řetěz z lidských těl rozdělitelný pouze za pomocí frézy, nakonec vydrží bránit průjezdu harvestoru na místo těžby několik hodin, vydržel by i víc, nebýt slabých stránek, totiž železných řetězů, jimiž byly k mostu přicvaknuty krajní články lidského řetězu. Pro přestřižení řetězu a policejním odstranění aktivistů z cesty čekají v lese další tři aktivisté, kteří se tentokrát již vlastními těly přicvakávají velkými zámky přímo k harvestoru, ani ty ovšem neodolají velkým kleštím. Spolem s K. se po tiskové konferenci a po příjezdu policejního sboru k aktivistům Greenpeace přidáváme, tak trochu jako obětní beránci se necháváme sbalit a odvézt policií SR na stanici, zaměstnáváme policii, jiní tak mají prostor v lese na blokaci. Na policejní stanici nás odváží dodávka, která patří muži, jenž ji zároveň řídí, který je jaksi další den ukáže jedna ruka s lesníky. Pobyt na stanici příjemný, bezpečný (!), za sebe mohu konstatovat úplnou férovost ze strany policie SR, i když myslím ne toliko ostatní. Některé výslechy spadají vskutku pod kolonku bizarní. Z policejní stanice ve Starém Smokovci se vzhledem k velkému počtu zadržených dostávám až kolem páté, již se neblokuje.

Dalšího dne vstáváme za rozbřesku. Soustředíme se tentokrát na harvestor, jelikož ten pracuje přibližně desetkrát rychleji než lakatoš, traktor a pilčíci. Po rozdělení do třech skupin neukrýváme v porostu. Začínáme hrát hru s prvky schovávané, někteří jí říkají partyzánčina. Pravidla jsou asi tato: cílem hry je prostřednictvím zastavení těžebních strojů ušetřit Štátným lesom TANAP-u za benzín a za pokuty od EK a zároveň tak zamezit poškození biotopů v čtvrtých zónách národního parku TANAP-u. Činí se tak jednoduše: schováte se ve skupince do lesa, čekáte na příjezd velkého stroje (harvestoru), když stroj dojede a začne zvedat a odvětvovat popadané kmeny v ten moment se po domluvě s ostatními, kdo jde na řadu, dva až tři z vás zvedají a jdou mu s radostí v ústrety. Stroj má bezpečnostní zónu 70 metrů, čili není těžké se k němu dostat a zastavit jej. Poslední den blokády však řidič tuto zónu vůbec nerespektuje, zcela ji ignoruje a to i v případě, kdy stojíte 1 metr od chapadla harvestoru – proto nezbývá než se mu zavěsit na kmen, který právě mašina zpracovává, samozřejmě k velké nelibosti a rozčílení řidiče – pravidla přitvrzují.

Následuje další fáze – stroj stojí, což značí úspěch, protože je to hra na čas. Čeká se na příjezd různých příslušníků, buď SBS či lesní stráže, případně policie. Během čekání někdy dorazí robotníci a pustí se do vás. Jelikož cílem hry je, opakuji, aby byl harvestor co nejdéle v klidu vžijete se do role Sama Hawkinse, nevinného a bezbranného motýlkáře, kterého známe z Vinetoua. Handrkování, výhrůžky, sprostá slov a nadávky, sem tam kopanec ze strany pilčíků vás nikterak nerozhází. Vy jste se tu octli omylem, jen „lovíte vzácné motýly“. Když přichází někdo kompetentnější, pak se začíná hrát hra ve hře, vsunutá hra, jejíž pravidla jsou asi tato: v kapse máte kartičku, která prokazuje, že vlastně jste člověkem se jménem. Příslušníci po vás kartičku žádají, prý kvůli tomu, že jste se dopustil přestupku. Jelikož však je vašim cílem „hrát o čas“, vymlouváte se kupříkladu, že ji u sebe nemáte, anebo, že podle zákona nemá příslušný příslušník oprávnění po vás průkaz vyžadovat. On se ohradí, že má, jelikož je veřejným činitelem, vy mu opáčíte, že to není pravda, že se přestupku nedopouštíte, že jen dodržujete pravidla chování v národním parku (na informační tabuli před vstupem do dolin), že jen přiměřenými prostředky bráníte páchání trestného činu a že vyzýváte tohoto příslušníka, aby sám zakročil a zabránil páchání trestného činu. Že v případě, že se tímto svým počínáním přestupku dopouštíte, že si rádi počkáte na příjezd policie a že si s nimi o tom rádi pohovoříte. Buď ticho po pěšině, anebo se to celé opakuje, až do aleluja, až do vysvobození, do příjezdu silného a mocného, který vás vyprovodí z příjemného posezení na kládě. Naloží vás do auta a vy víte, že na vaše místo dorazí brzy někdo další a bude se hrát tatáž hra, až do úmoru. Příslušníci SBS mě vyvážejí za hranice obou území na parkoviště, před tím však se jeden z nich asi půl hodiny pozdržel, když se pokoušel v polomu chytat, bezúspěšně K. Jak se později dovídám, ten tam vydržel ještě další hodinu a půl, umně se vklíníc pod kola harvestoru, prý třináct mužů ho muselo z pod něj tahat. Po těchto dvou hodinách úřadování harvestor odjíždí. Ne snad kvůli bezradnosti, to jen Státní inspekce životního prostředí vydala pokyn k zastavení těžby, do doby než sama prošetří, zda těžbou dřeva došlo k poškození biotopu či nikoliv. Radostni se ve skupině scházíme v dolině a sledujeme odjezd těžebních strojů, malý velký triumf nás mnohé rozradostnil. Naše hra ovšem nekončí, to nejlepší má teprve přijít.

Dostáváme pokyn blokovat kamiony, které nepřestaly vyvážet dřevo. U tohoto nejsem přítomen, jelikož spolu s několika dalšími hlídáme i jiné možné výjezdy z dolin. Blokace kamionů je opět rozprášena policií, aktivisti odvezeni k výslechu na stanici, není divu, státní orgán poplatný státnímu orgánu, marná trestní oznámení, jež podali ochranáři, vyšší moc má přednost. Po zadržení většiny aktivistů se stahujeme k hlavni silnici vedoucí z Tichej a Koprovej, tentokrát již nemáme blokovat, nýbrž jen monitorovat a fotograficky dokumentovat veškerý pohyb aut a osob. Zastavujeme tak i za asistence médii tři kamiony, fotíme jejich SPZ, tváře řidičů a kvalitu dřeva. Kolem sedmé nás střídají tři čerstvě přícestovavší čeští aktivisté, ve třech se vydáváme na poněkud strastiplnou plíživou sledovací výpravu hlouběji a blížeji „neutuchajícím pracím“. Již téměř za soumraku fotíme z dálky sesterský přístroj harvestoru tzv. forwarder, jak stále pracuje na svahu a stahuje dřevo, docela poblíž bezpečnostního pásma vytyčeného 300 metrů kolem hnízda orla skalního. Pro lepší fotky se však musíme přiblížit ještě mnohem blíž, proto musíme též přes vývraty, potichu, opatrně a nepozorovaně. Pořizujeme fotky a videa, načež se vracíme značně vyčerpaní zpět do tábora.

Po ohlášení, co jsme in situ zjistili a nafotili, se zhruba desítka ostatních rozhoduje vydat blokovat forwarder. Po náročném dni již nemám ani trochu sil, ač bych rád, abych šel s nimi. Budím se až nad ránem, kdy se vrací K., jenž má ustláno vedle mne, v polospánku se jej ptám na průběh celé akce. Říká, že šlo hodně do tuhého, dva z našich byli napadeni neznámým mužem, jeden z nich málem skončil v potoce a s jistotou s krvácejícím rtem. Na místě prý bylo množství neznámých osobních aut, stejně tak mnoho neznámých lidí, lesní stráž odmítala být označována za lesní stráž, to vše proto, že se nakládalo a odváželo neocejchované dřevo, jinými slovy, že se dřevo kradlo. Byla přivolána policie, ale mnohem dříve než ta (po více jak 1 hodině), dorazila zpravodajská televize TA3, která přímo natočila, jak na kapotě lesní pracovník pracně klády docejchovával, před příjezdem policie to ještě stihl. Po probuzení se dovídám, že nad ránem tři členy Greenpeace jedoucí autem na svou základnu předjelo jiné auto, zastavilo, vystoupilo z něj několik mužů, členům GP se podařilo je objet, ale pak následovala stíhací jízda, jejich automobil dokázal jet rychlosti max. 140 km/h, stíhající auto se jim podařilo setřást až při odbočovacím manévru na Liptovský Mikuláš, kde v plné rychlosti zatočili a jen díky dobrým řidičským schopnostem řidiče neskončili ve svodidlech či ve škarpě …

Spor o Tichou a Koprovou – spor symbolického významu a daleko širšího rámce

Proč tolik zájmu o 80 hektarů popadaných smrčin? Je zřejmé, že zde běží o mnohem víc než o pouhé dřevo. Ve hře je lukrativní lovecký revír, v Tiché a Koprové prý žijí jedni z nejmajestátnějších jelenů na Slovensku, spolu s nimi 40 medvědů, tři vlčí smečky, hnízdí zde orel skalní. Ale ve hře je mnohem víc. Nová vláda, nová strana ve vládě, nové firmy, nové developerské zájmy. Nové potenciální hotely a lanovky, nové potenciální kosmické zisky, nové penízky do kasiček, nové namaštěné kapsy, noví bývalí chudí, noví boháči. Toto je přibližně ve hře pro tyt, kdo mají zájem těžit. Takto asi nějak se podle některých tváří fungovat slovenská demokracie. Ryze mocensko-ekonomické zájmy teď však nechám stranou, protože zde jde ještě o zájmy jiné.

Střetávají se zde dva naprosto odlišné postoje. Jedná se tak i o střet paradigmatický, střet o tu správnou vědu, jsme jakoby svědky toho, co známe analogicky odjinud z dějin, střetu dvou protistojných a zdá se nesmiřitelných přesvědčením a názorovým založením neslučitelných táborů či skupin (obdoba např. střetu heliocentristů s ezastánci názoru o aristotelské kosmologie, v níž je středem vesmíru Země). Sú to lesy umelo založené po druhej svetovej vojne a lesnícky obhospodarované, ktoré vyžadujú starostlivosť hospodára rovnako ako iné neprírodné lesy.“ Toto přesvědčení plně vlastní a poplatné valné většině slovenské, ale nechoďmě daleko, i české lesnické komunitě napoví hodně o tom, oč vlastně ve sporu o Tichou a Koprovou dolinu jde. Podle náčelníka slovenského lesoochranárského zoskupenia VLK Juro Lukáče jde ve sporu o Tichou a Koprovou o střet náboženství (lesníci) a vědy (ochranáři). S touto interpretací nemohu souhlasit.

Pro její rozkrytí je třeba si položit několik základních otázek. Co je to věda a jak ji pojímat? Věda zachycuje mnoho z přírody (fysis), ale zároveň je též potkanem nataženým na skřipci, hadem naloženým v lihu, vycpanou lišku se skelnýma očima, pitvaným holubem, tedy čímsi umrtvujícím, a proto vždy z přírody mnohé opomíjejícím. I ve vědě, jakkoliv se nám to nepozdává, se setkáváme s vírou, přesvědčením či krédem. To jsou ony nedokazované, mnohdy nezpochybňované a údajně samozřejmé výchozí body, postuláty a axiomy. I přírodní věda je multiparadigmatická, navzdory tomu, co nás učili ve škole. Americký antropolog, lingvista a teoretik vědy Gregory Bateson pojímal vědu jako religio, tj. jako náboženství („ … věda je náboženstvím ducha – spiritualitou mysli. Duchovní vědění je přesné a jisté ne proto, že je racionální – logické, nýbrž proto, že je konstruující – tautologické. Vědecké teorie představují různé způsoby mapování. Tzv. vědecké obraz světa jsou mapy sestávající ne z podob a dějů, ale ze zjištěných údajů a jejich vzájemných formálních vztahů určených podle teoretických pravidel projekce, zanášení, mapování.“ Zd. Neubauer) Žádnou z těchto tezí však ale nelze vnímat jako cosi hanlivého, pejorativního či nežádoucího, resp. ne-vědeckého, čili z ateisticko-osvícensky-modernistického pohledu pojímaného náboženství jako cosi tmářského, cosi lživého a nepravdivého, čili opačného vědě, tak jak jsme si to pod vlivem osvícenství, stále vládnoucí teorie moderny a minulorežimní socialistické výplachovky navykli a osvojili. Takový přístup by totiž představoval právě hledisko ryze novověké, osvícenské tradici poplatné, tedy právě na piedestal vědu stavící. Bylo by to hledisko narcistní, byl by to pohled vědy na vědu. Věda však není schopna vypovídat nic sama o sobě! To je pouze v kompetencích filosofie vědy, epistemologie respektive svého druhu religio-nistiky. Přírodní věda (scientia – science) tímto není dehonestována, nýbrž jí je takto jen jakoby stržen „hřebínek“ troufalosti, je takto pojata jen jedním z možných způsobů uchopování přírody či přirozenosti (fysis), a to dlužno podotknout velmi schopným uchopovatelem. Ale zdaleka její uchopovací nástroje a výsledky tohoto uchopování nelze mít za pravdu samu, za absolutní či objektivní poznání přírody. Proto střet o Tichou a Koprovou interpretuji coby střet dvou náboženských přístupů či škol.

Na jednom břehu stojí ti, kteří touží vychovávat les „flintou a sekerou“. Lesníci a většina lesnických univerzitních profesorů. Tedy ti, kdo jsou veskrze poplatni svojí tradici, tradicionalisté a konzervativci, jimž není tolik vlastní skepse, kritický rozum a sebezpochybnění. Je to škola s výrazně rigidními, strnulými, mnohdy zavile na starém lpícími prvky. Má svoji mytologii. Mýty o člověku leso a přírodonápravci, o správci a řediteli přírody, o lese coby poli na dřevo. Má svůj mýtus o velkém zlu, velkém škůdci, o „zlatým brouku“, který je přehnaně řečeno „zbraní“ třídního nepřítele. Na informační tabuli před vstupem do dolin si lze přečíst velmi krásné, notně demagogické poučení o lýkožroutovi. Podle této skupiny prý představuje hrozbu pro celé Tatry, dozvídáme se.

Na druhém břehu stojí ochranáři, aktivisti, většina nelesnické kompetentní vědecké obce, české i slovenské, která vidí, že lidské aktivity v TANAP-u nepřináší o nic útěšnější pohled než „řádění“ vichřice, přináší totiž planinu plnou kořenů. A kdovíco a neznámo co z dlouhodobého hlediska. Tito zastánci „divočiny“, či lépe řečeno ponechání dolin na pospas přirozeným procesům, či ještě jinak bezzásahovému režimu velmi dobře ví, že mrtvé kmeny dají život novým stromům, že na vývratech již roste nový život, nová generace, že „příroda“ si umí poradit sama za sebe, tak jako to dokázala dávno před tím, než byl na světě první jedinec odkojený zvolenskou lesnickou kojnou. Tato skupina, jež je zároveň nositelkou jiné mytologie rozpoznává, že druhá skupina vlastní obsesi přisuzuje jim. Klasická projekce, strašák lýkožrout, strašák suchých lesů, je prý populární díky ochranářům. Nebýt nich, vůbec by se o něm nemluvilo, nikdo by o něm nevěděl, ani návštěvníci Tater by si o něm nemuseli číst informační tabule. Lýkožrouta si asi příroda nevymyslela, vichřici asi také ne, příroda je už zmatená, už neví sama, co dělá, ví to jen česko-slovenský lesník suchdolsko-mendelovsko-zvolenského typu, ten jí bude napravovat do původního stádia. Tato jiná skupina se svojí jinou mytologií představují se svojí jinou koncepcí, se svojí myšlenkou „samovývoje“ pro tradicionalisty hrozbu, jelikož podkopává samozvaně velkou erudici těchto lesnických pracovníků a vědců. Řečeno termínem francouzského sociologa Sierra Bourdieu tato skupina se svým odlišným přístupem ohrožuje sociální kapitál, jehož jsou držiteli lesničtí pracovníci, čili jejich společenský kredit, jejich celoživotní úsilí. Zvítězila-li by koncepce ochranářská, pak by to znamenalo potencionální nabourání a oslabení systému věrouk, přesvědčení a tradice, na kterou se lesníci odvolávají a z níž vycházejí.

Proto nemohu souhlasit s názorem náčelníka lesoochranárského zoskupenia VLK Juro Lukáče, že ve sporu o Tichou a Koprovou jde o spor mezi náboženstvím a vědou, nebo-li o to, zda platí evoluční paradigma či nikoliv. Předně evoluční paragidma nerovná se tzv. vědecký postoj. Navíc platí-li evoluční paradigma, pak nepřestane platit ani v případě, že by pro Tichou a Koprovou zvítězila koncepce lesnická. Platí-li pak zvítězí vždy. To zač Juro Lukáč, ale i ostatní ochranáři horují je evoluční děj bez přímé a cílené účasti a zasahování člověka. Jde zde o střet dvou koncepcí, tedy o střet přesvědčení, že člověk je ten, který přírodě přímo určuje, co je pro ni to pravé ořechové, který daleko lépe ví, co ona potřebuje, a o střet reflektující nezměrnou složitost a komplexnost toho, co příroda jest, a který tak přírodě určuje, to čím jest, ale nepřímo. Jeden by rád pracoval, snad jsa veden pseudosakrálností práce, druhý volá po pasivitě, nicnedělání a pouhém pozorování. S určitou dávkou zjednodušení se domnívám, že se zde v neposlední řadě rovněž jedná o střet teorie moderny a teorie druhé moderny, která na rozdíl od té prvé, která na trůn dosadila vševládný, vševědoucí a všeobsahující lidský rozum, jenž je údajně s to vyřešit každý problém, bere na zřetel a na vědomí právě možná rizika lidského nezamýšleného jednání, nebezpečí jeho omylnosti.

I přes tuto myslím v mnohém nepřeklenutelnou různící se domnívám, že si lesníci střet o Tichou a Koprovou vykládají do značné míry mylně. Nikdo jim totiž pro tento případ nebrání v tom, aby si své způsoby ochrany lesa, tedy tzv. lesních porostů, v nichž jde od začátku až dokonce převážně o tzv. dřevní hmotu, prováděli na oněch velkých územích, která obhospodařují a která mají k dispozici; nikdo Štátnym lesom TANAP-u nebrání využívat mimo jiné oněch 7,383 miliónů Kč, které obdržely v rámci veřejné sbírky z ČR; nikdo jim pro tento případ nebrání stavět jejich chrámy a svatyně jinde, mimo území Tichej a Koprovej, tak jak to měly po desetiletí ve zvyku. Ve srovnání s těmito jsou Tichá a Koprová jen malou pídí země; pro tzv. ekologické aktivisty o to cennější. Nejde zde, jak již mnozí poznamenali, zdaleka jen o tento kus tatranské přírody, ať už jakkoliv nedotčené a divoké, či jakkoliv porušené a nepůvodní. Jde zde o mnohem víc, ale to bych se již vracel k tomu, co jsem výše záměrně opustil, k mocenským, ekonomickým a politickým silám …

Na závěr k úrovní vedené argumentace, nakolik jsem schopen ji „nezávisle“ posoudit, Štátné lesy TANAP-u po právu poukazují na místy nedotaženou a vábivou „argumentaci“, které se představitelé ekologického hnutí dopouštějí, kdyby jen samy na tom v tomto ohledu nebyly ještě daleko hůře. Míním tím manipulaci a demagogičnost k dané „kauze“ příslušných textů. Ostatně nechť každý čtenář posoudí sám srovnáním textů dostupných webech obou protistojných táborů, na www.ticha.sk a na www.lesytanap.sk

Reklamy

komentáře 2

Filed under Bonum communae et societae

2 responses to “Vysokotatranské doliny Tichá a Koprová v opětovném ohrožení

  1. Pavol Huďan

    všetko je len loobing a nič viac

  2. Thanks for writing this nice post

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s