Category Archives: Všehršel

Dřevíčská senoseč ’11

Po práci koláče

Po práci koláče

I buřinu je třeba pokositi

I buřinu je třeba pokositi

Š. v zápřahu

Š. v zápřahu

Takto to dopadá, když se zadaří

Takto to dopadá, když se zadaří

Filipovy ovce nejsou vybíravé... (posekáno týden předtím lištovou sekačkou)

Filipovy ovce nejsou vybíravé... (posekáno týden předtím lištovou sekačkou)

Šéf - alias Fiňák - rozděluje rady a moudra do života - jeho projev je uhrančivý

Šéf - alias Fiňák - rozděluje rady a moudra do života - jeho projev je uhrančivý

Akorát na Š. si nepřišel, ten upřednostňuje řeč stébel

Akorát na Š. si nepřišel, ten upřednostňuje řeč stébel

Toto sečko je vele vtipné, berušky rychle pryč

Toto sečko je vele vtipné, berušky rychle pryč

Vyklizeno

Vyklizeno

K.: Dá to Zelenáč? F.: Musí. Jezdí na gastroolej a je to meďour. Navíc, naposledy tudy jel 20 tunový jeřáb a dal to. K.: No jo, ale ten měl odmontovatelné patky. T.: Nohy do zaječích!

K.: Dá to Zelenáč? F.: Musí. Jezdí na gastroolej a je to meďour. Navíc, naposledy tudy jel 20 tunový jeřáb a dal to. K.: No jo, ale ten měl odmontovatelné patky. T.: Nohy do zaječích!

Pomáhají zde i malé Japonečky

Pomáhají zde i malé Japonečky

Děvčata, hlavně ať vám nepodjede noha

Děvčata, hlavně ať vám nepodjede noha

Tož takovýto napalm zde byl původně

Tož takovýto napalm zde byl původně

A bylo to pro výhled do krajiny

A bylo to pro výhled do krajiny

Cesta zarůstá a tak se posouvá

Cesta zarůstá a tak se posouvá

Občerstvovací zátiší

Občerstvovací zátiší

V průběhu, předěl je zjevný

V průběhu, předěl je zjevný

K obědu dnes podáváme: verky, vercajky, nářadí, nástroje, přístroje, pomůcky, ...

K obědu dnes podáváme: verky, vercajky, nářadí, nástroje, přístroje, pomůcky, ...

Poklad

Poklad

Mistři kováři diskutují s kosířským učedníkem o tajemství naklepávání kosy

Mistři kováři diskutují s kosířským učedníkem o tajemství naklepávání kosy

Došlo i na pověstný guláš (základ je dobrá čabajka, hodně papriky, cibule, rajčata, ...)

Došlo i na pověstný guláš (základ je dobrá čabajka, hodně papriky, cibule, rajčata, ...)

Reklamy

1 komentář

Filed under kosení, Všehršel

Stanislav Komárek – Černý domeček

„Každé běsnění je primárně běsněním ducha, to, co nazýváme hmotou, je tiché, mírné a trpělivé – slovo materia darmo nepochází od latinského mater. Kameny v zásadě hluboce spí a svět by se otřásl, kdyby procitly.“ S. 61-62.

Napsat komentář

Filed under Přejato, Všehršel

Genealogie fanatismu aneb Příspěvek k norskému masakru

V souvislosti se žalostnými a politováníhodnými událostmi v Norsku, jsem si vzpomněl na část eseje filosofa Émila Ciorana. Zejména coby na reakci na najednou se všude vyrojivší vědatársko experty, kteří se jeden před druhým předbíhají, kdo přinese dokonalejší vysvětlení důvodů proč fanatik Breivik konal tak, jak konal. Můj názor v tomto ohledu plně vystihl Tomáš Sedláček.

Émil Michel Cioran –Genealogie fanatismu

     Jakákoliv idea sama o sobě je neutrální nebo by taková měla být. Ale oživuji ji člověk, promítá do ní svůj žár a svá šílenství, nečistá, transformovaná ve víru, vtiskuje se do času, bere na sebe podobu stálosti: přechod logiky v epilepsii je stravitelný…

      Tak se rodí ideologie, doktríny a krvavé frašky.

     Objekty svých snů obracíme do nemožnosti jako zbožňované instinkty. Historie je přehlídkou falešného absolutna, úspěšností chrámů vztyčených na předsudcích, zneuctěním ducha před Nepravděpodobností. Nakolik se člověk vzdaluje od náboženství, tak přebývá v atematické ideologii. Vyčerpává se kováním napodobenin bohů, posléze je horečně přejímá. Jeho potřeba fikce a mytologie vítězí nad zřetelností a směšností.

     Za všechny tyto zločiny je zodpovědná jeho vůle ke zbožňování.

     Ten, kdo miluje boha nepatřičně, nutí ostatní k témuž a očekává, že je bude moci vyhubit, když odmítnou. Nikoliv intolerance, ideologická nesmiřitelnost či proselytismus, zvěrstvo je vyvoláváno entuziasmem.

     Když člověk ztrácí oprávněnost netečnosti, státá se virtuálním vrahem, když přetvoří svoji ideu v boha, pak jsou následky nevypočitatelné. Zabíjí se pouze ve jménu boha nebo jeho padělků: výstřelky živené bohyní Rozumu, Národa, Třídy nebo Rasy jsou příbuzné výstřelkům Inkvizice nebo Reformace. Období horlivosti vynikají krvelačnými výdobytky. Svatá Tereza nemohla nebýt současnicí autodafé a Luther současníkem masakrování venkovanů. V mystických krizích jsou nářky obětí paralelní s výkřiky extatiků… Šibenice, žaláře, galeje vzkvétají ve stínu víry – té potřeby věřit, která ducha zpustošila navždy. Ďábel bledne vedle toho, kdo vlastní pravdu, svoji pravdu. Jsme nespravedliví k nařízením Neronů a Tiberiů, oni koncept kacířství nevynalezli, oni byli jen degenerovaní snílci, rozptylující se masakry. Skuteční zločinci jsou ti, kdož zavedli pravou víru ať už do plánu náboženského nebo politického, ti, kteří rozlišují mezi věrností a odpadlictvím.

     Pokud odmítáme připustit, že charakter idejí je vzájemně obměnitelný, krev teče dál… Pod uzavřenými rozhodnutími se zdvihá dýka, roznícení oči jsou předzvěstí vraždy. Duch váhající, zasažený hamletismem, nebyl nikdy zhoubný. Princip zla přetrvává v napětí vůle, v nezpůsobilosti ke kvietismu, v prométheovské megalomanii jedné rasy, která zachází na ideál, která se tříští v přesvědčeních a která, aby byla naplněna, tupí pochyby a lenost – neřesti vznešenější nad všechny ctnosti – a tato rasa se vydala na cestu zatracení v historii, v té hanebné směsi banality a apokalypsy. Jistoty to potvrzují: zamlčte je, odstraňte jejich následky a znovu vystavíte ráj. Co je Pád, když ne pokračování jedné pravdy a ujištění, že už byla nalezena? – vášeň k dogmatu.

     Fanatismus ve výslednici – hlavní dědičný hřích, který dodává člověku příchuť užitečnosti, proroctví, teroru – lyrickou lepru, kterou jsou kontaminovány duše, podrobovány, zkalovány nebo exaltovány… Vyhnou se tomu jen skeptikové (nebo budižkničemové nebo estéti), neboť ti nic nepředpokládají, protože jako opravdoví mecenáši humanity – rozbíjejí angažovanost a analyzují delírium. Cítím se spíše v bezpečí poblíž Pyrrhóna než nějakého svatého Pavla, a to z toho důvodu, že rozmarná moudrost je jemnější než svatost utržená z řetězu. Ve vášnivém duchu se znovu objevuje vlk v rouše beránčím, bestie tvářící se jako oběť – neubráníme se gryfonům prorokovým… Ten když pozdvihne hlas, dělá to ve jménu nebes, města nebo jiné záminky – vzdalte se od něho, satyr vaší samoty vám nepromine život mimo jeho pravdy a výnosy, jeho hysterie, jeho dobro. Chce se s vámi rozdělit, uložit vám to a přetvořit vás. Bytost posedlá vírou, jež se nesnaží dorozumět s ostatními, to je na zemi cizí fenomén a jeho posedlost spásou dělá život nedýchatelným. Rozhlédněte se kolem sebe: všude larvy, které kážou, každá instituce přináší poselství, radnice mají svá absolutna stejně jako chrámy, – administrativa se svými směrnicemi, metafyzika jako návod k použití pro opice…

     Všichni se tuží, aby zprostředkovali život všem, zvláště žebráci a nevyléčitelně nemocní jsou vhodnými adepty. Chodníky světa a nemocnice přetékají reformátory. Posedlost stát se zdrojem hnutí se týká každého jako myšlenkový chaos nebo záměrné proklínání. Společnost – peklo spasitelů! Koho to hledal Diogenés s lucernou, to musel být nějaký indiferent…

      Stačí, když slyším někoho upřímně mluvit o ideálu, o budoucnosti, o filozofii, když slyším „my“ s obratem v ujištění vzývat ty druhé, a už ho považuji za svého nepřítele. Vidím v něm pochybného tyrana, pravděpodobného katana, stejně odporného v nenávisti jako tyranové, kati z vyšších tříd. To je ono, co vždycky execíruje nějakou formu teroru, stejně hrůznou jako ti „čistí“, jejichž jsou to ostatně agenti. Nedůvěřujeme chytrákům, šibalům, taškářům, přece jim nebudeme připisovat žádný z velkých historických záchvěvů. Když ničemu nevěří, nerýpají se v našich srdcích ani v podvědomí, opouštějí nás podle naší pohodlnosti, podle naší beznaděje nebo nezbytí, lidství jim musí být tou známou troškou momentů prosperity, právě oni zachraňují lidstvo, ruinované idealisty a mučené fanatiky. Mají jen své rozmary a zájmy, přizpůsobivé neřesti bez doktrinářství, což je tisíckrát snesitelnější než pustošení, vyvolaná principiálním despotismem, neboť všechno životní zlo pochází z konceptuálnosti života. Skutečný politik by měl prohloubit pradávné sofisty a brát hodiny zpěvu – a úplatkářství. Fanatik sám je neúplatný a jestliže zabíjí pro ideu, stejně dobře se pro ni nechá zabít. V obou případech, jako tyran či mučedník, je zrůdou. Nejnebezpečnější bytosti jsou ty, které trpí pro přesvědčení. Největší pronásledovatelé se rekrutují z mučedníků, jimž nebyla sťata hlava. Aniž by umenšovalo vůli k moci, utrpení ji vydražďuje. Duch se cítí daleko pohodlněji ve společnosti mučedníka, a nic ho neodpuzuje tolik jako spektákl se smrtí pro ideu… Unaven vznešeností a krveprolitím, sní duch o provinciální nudě vesmírného žebříku, o Historii, jejíž stagnace by byla taková, že by se o ní dalo mluvit jako o běhu dějin s pochybností a o naději jako pohromě…“

Nástin úpadku, str. 9-11. Olomouc: Votobia, 1993. Přeložila Alena Dvořáčková.

Vysvětlivky k článku:

proselytismus – http://cs.wikipedia.org/wiki/Proselytismus
autodafé – http://cs.wikipedia.org/wiki/Autodafé
Pyrrhón – http://cs.wikipedia.org/wiki/Pyrrhón_z_Élidy
kvietismus – http://leccos.com/index.php/clanky/kvietismus
hamletismus – viz „Být, či nebýt?“ – tzn. radikální, hluboká pochyb(ovač)nost

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Karel Kosík – Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler (1993)

[…]

Nietzsche vyslovil hlubokou myšlenku, že hlavní postavou moderní doby a „konce dějin“ se stal „der Schauspieler“ (Fröhl. Wiss., §356). Bylo by omylem a nedorozuměním překládat tento termín ekvivalentem: herec. Češtině chybí odpovídající substantivum pro onen význam, ale má naprosto přiléhavé sloveso, odpovídající německému výrazu, když říká: producírovat se, předvádět se.

Šaušpíler je ten, kdo se předvádí publiku, kdo se producíruje před obecenstvem. Šaušpíler potřebuje diváky a všechno, co koná, je určeno publiku a veřejnosti. Šaušpíler je veřejný činitel, který svým předváděním udržuje obecenstvo v napětí, on sám je středem této pozornosti, je osobou, která žije tak, že je veřejnosti stále na očích a dožaduje se znovu jejího pohledu a uznání. Je to člověk okamžiku a mistr přítomné chvíle. Všechno, co podniká, dělá pro tuto chvíli, žije tím, co je právě teď, přechází od jednoho teď k druhému a dalším, protože každé teď zaniká s jeho právě provedeným vystoupením. Jeho doménou je chvilkovost. Je natolik závislý na veřejnosti a jejím mínění, že se jeho osudy určují její chvilkovou naladěností. Je pánem veřejnosti, pokud je středem pozornosti a obecenstvo mu věnuje svoji přízeň, ale je také otrokem veřejnosti, neboť je naprosto závislý na jejím mínění. Protože se veřejné mínění mění a není nad ně nic proměnlivějšího, klesá či stoupá důležitost a popularita šaušpílera podle měnících se nálad veřejnosti.

Nietzschův šaušpíler je vnitřně spřízněn se „sofistou“, kterého Hegel považoval za charakteristickou figuru moderní epochy. Moderní doba má mnoho společných rysů s úpadkovým obdobím starého Říma a v postavě „sofisty“ se její pokleslost a vyprázdněnost koncentruje. („Die Zeit der römischen Kaiser hat viel Ähnlichkeit mit der unsrigen.“) Tam i zde je člověk redukován na abstrakci, na osobu, která sleduje prozaické záměry a je hnána holými interesy. Není obětí poměrů, ale jako součást poměrů převrácených obětuje své egoitě, své honbě za komfortem a poživačností: přírodu, kulturu, ideje, čest, morálku, myšlení. Mírou všech věcí je člověk, ale člověk redukovaný na omezenost svého chtění a partikulární účelovosti. Kde vládne „sofista“, tam není místa pro vznešenost („Alles Höhere ist ausgezogen“).

Skutečnou podstatu a roli šaušpílera však pochopíme teprve tehdy, jestliže si uvědomíme, že jeho proti pólem je architekt (Baumeister). Na rozdíl od šaušpílera, který ztělesňuje chvilkovost a prchavost okamžiků, vyznačuje stavitelovu práci trvalost a posláním jeho díla je přetrvat právě přítomnou chvíli, trvat po generace. Slova vyjadřující rozmanitost stavitelovy tvorby – dům, tvrz, stavení, usedlost, mlýn – označují cosi pevného a solidního, co se brání chvilkovosti a provizoriu. Stavitel nepracuje pro obecenstvo a jeho dílo není určeno veřejnému mínění. Architekt, který postavil chrám, nezamýšlel, aby kolem stavby a v ní postávali nebo se promenovali zvědaví diváci, prohlíželi si kuriozity a jeho dílo „esteticky konzumovali“. Chrám není budován pro obecenstvo, ale pro Obec. Obecenstvo je pokleslá obec, obec v rozkladu. Chrám je jedním z míst, kde se obec shromažďuje a slaví svoji pospolitost. Architekt proto nemá nic společného s veřejným míněním, s jeho vrtkavostí a proměnlivostí. Protějškem a doplňkem šaušpílera je náladové obecenstvo, veřejnost se svým míněním, skandující davy, provolávající hned slávu a vzápětí hanbu, kdežto stavitel-architekt má spoluhráče jediného: Obec a její trvalost.

V moderní době šaušpíler vytlačil stavitele na vedlejší kolej, stal se hlavní osobou, miláčkem obecenstva, a tato proměna signalizuje, že se Obec (POLIS, la communauté) rozpadla a na její místo nastoupila veřejnost. Lidé se již nesdružují v Obci, ale rozptýlili se do efemérní a náladové veřejnosti. Tam, kde je stavitel vytlačen do podřadného postavení a vedoucí místo nahoře získává šaušpíler, dochází k převrácenosti, a všechno včetně soukromí, včetně politiky, včetně kulturního provozu se mění v prostor pro předvádivost šaušpílera jako všudypřítomné osoby. Protože se stal šaušpíler rozhodujícím pánem, inscenuje se skutečnost jako nepřetržitý sled obrazů, lidi žijí skutečnost na obrazovce, rozdíl mezi skutečností a promítaným obrazem mizí.

Obraz vystupuje jako skutečnost sama a skutečnost je pouze tehdy reálná, jestliže je promítána jako obraz a předestřena divákům jako podívaná. Tam, kde je stavitel zatlačen do pozadí a jeho místo okupuje šaušpíler, musí se stát zdánlivost hlavní kategorií doby. Pouze ten, kdo se předvádí a denně se ukazuje na veřejnosti, jest, je důležitý, je uznáván jako činitel: jakmile se neukazuje, zmizel a již není. Není důležitý sám člověk, rozhodující je jeho obraz ve veřejnosti nebo – jak se dnes říká – jeho imidž (image). Člověk je imidž a imidž dělá člověka. Veřejnost je kolbiště, kde šaušpíleři všech zabarvení a věků konkurují o svůj imidž. Život se žije jako nepřetržitý zápas, jako úsilí bez oddychu a odpočinku udělat si imidž, vylepšit si imidž, zdokonalit jej, být trvale v soutěži popularity na předním místě. Všichni šaušpíleři, ať jde o zpěváky, boxery, tenistky nebo politiky, denně bojují o přízeň veřejnosti a žárlivě střeží své umístění v pořadí oblíbenosti. Kdo se nejdéle udržuje na předním místě žebříčku a zůstává na horním místě, nahoře, je důležitý a považuje se za vrchol. Kdo jsou na špici popularity, veřejného mínění, anket, těm patří obdiv, uznávají se jako hrdinové, prokazují se jim pocty jako hvězdám současnosti a – kultury.“

[…]

Co se stalo s disidenty, když se po listopadu 1989 ujali vládních funkcí? Co udělali s mocí, co udělala moc s nimi? Obě otázky jsou součástí dávného a dosud nevyřešeného problému: jaká změna se děje s opozicí, když se chopí moci a má uskutečňovat své sliby, prokázat oprávněnost své kritiky dřívějšího režimu, komu a čemu otvírá svým jednáním prostor, jakým silám připravuje půdu, jaké vášně, činy, interesy vyvolává?

Stojí za to znovu se zamyslet nad smyslem známého výroku Jana Patočky o „solidaritě otřesených“.

[…]

Vytvořili a ztělesňovali „solidaritu otřesených“ čeští disidenti? A jestliže ano, proč se jejich pospolitost zanedlouho po vítězství „sametové revoluce“ rozpadla a zbyly z ní jen vzpomínky a trosky?

Osvobozující otřes je něco jiného než dočasné vychýlení, po němž dříve nebo později následuje návrat do dřívějších obvyklostí, ani není totožný s pocitem zneuznání, vyloučením ze hry, pronásledováním nebo pádem. Ve všech domnělých, povrchních a dočasných otřesech číhá nebezpečí, že se postižení vzpamatují z pádu, exkomunikace, zneuznání ve chvíli, kdy se sami ujmou moci a dostane se jim veřejných poct. Z bývalých kritiků, kteří štěrbinou svého dočasného vyřazení a pronásledování postřehli mnoho podstatného a prokázali občanskou statečnost, vyrůstají potom, po nástupu do vládních a veřejných funkcí, do sebe zahledění držitelé moci a nositelé zásluh, jejich obzor se zužuje, soudnost vypovídá službu, kritický duch usíná. Kritici dřívějších poměrů se mění v apologety přítomnosti, kterou považují za svůj výtvor a obhajují ji jako přirozený řád lidstva a nejlepší ze všech možných světů.

[…]

Esej v plném znění je možné přečíst zde.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Karel Kosík – Oběti ideologie: Asiatismus a evropanství

… Představa „euroamerické kultury“ chce vrátit Čechy tam, kam vždy již patřili a odkud byli na čas vnější silou vyrváni,má však i vyšší ambice: nabízí se jako idea moderního humanismu, obdařená sjednocující a zušlechťující mocí. Nepropadá však tato představa klamu a nestává se obětí vlastní zaslepenosti, když se domnívá, že stačí vypracovat seznam základních „lidských hodnot“, jejichž dodržování by přivedlo lidstvo k věčnému míru a všeobecnému blahobytu? Předkladatelům tohoto kodexu chybí odvaha,aby své morální desatero konfrontovali s panující realitou, provedli analýzu moderní skutečnosti a porozuměli tak tomu,co se dnes vlastně děje. Krize moderní doby nespočívá v tom, že se nejvyšší hodnoty znehodnotily a nebyly ještě nahrazeny hodnotami novými. Nihilismus, subjektivismus, vyprázdnění, globální nástup antiducha sužují moderní lidstvoproto, že se všechno na hodnoty přeměnilo a skutečnost je ovládána transformací, v níž se prosazuje univerzální směnitelnost, vyměnitelnost, nahraditelnost všeho a manipulovatelnost vším. Matka se nechová ke svému dítěti jako k hodnotě a zbožní neuctívají Boha jako hodnotu nejvyšší. Univerzální panství hodnot je již produkt záměny, která jako nepravda zachvátila moderní dobu.V epoše, v níž se způsoby existence,„Daseinsformen“ nebo „existenciály“, vypařují na hodnoty, degraduje se konkrétnost slov „jsem“, „jsi“, „jsme“,„jest“ a „být“ na subjektivnost a svévoli hodnocení a hodnot. „Povýšení“ jsoucna na hodnoty, vyšší a nižší, duchovní a materiální, ohlašuje pokleslost a pád. Člověk – podmanitel, nositel hodnot, vystupuje vůči všemu, co je, v roli dvojznačného čekatele: očekává, že se jeho panství nad skutečností bude realizovat jako růst a zdokonalitelnost, ale věří také, že příroda a vesmír, dějiny a čas netrpělivě čekají na něho jako na „spasitele“, jehož posláním je univerzální vláda nade vším. Všechno, co je, je kvůli člověku, má mu být po vůli, podrobuje se jeho zvůli.

Uvádí se, že nedávný projev matky Terezy o potřebě lásky, o lásce jako nejvyšší hodnotě, byl často přerušován potleskem. Kdo by netleskal? Tleskají všichni, také zbrojaři, šéfové mafií, i vědci a výzkumní pracovníci připravující v laboratořích nové chemické a bakteriologické zbraně. Potlesk na všech stranách, ale lásky, která by překlenula propastný rozdíl mezi přesycenou menšinou a hladovějící většinou, nepřibývá. Hladovost (nenasytnost) bohatých je diametrálně odlišná od hladu chudých.

Pokud je láska ponížena na nejvyšší hodnotu, a slušnost, čest, tolerance se odsunují do nadoblačné výše morálního desatera, jimž se lidé mají řídit, zatímco jejich reálný život je určován bankovnictvím, finančními transakcemi, bezohlednou honbou za výnosnými místy a hromaděním majetku, potud je vztah k hodnotám proklet dvojznačností: je ohrožen pokrytectvím na straně jedné, jalovým kazatelstvím na straně druhé.

K „západní kultuře“ patří parlament, úcta k osobnosti, svoboda tisku a projevu, ale kam zařadit burzu, zbrojní průmysl, naftu? Jsou také součástí těchto hodnot? V jakém vztahu jsou veřejně proklamované a doporučované hodnoty k hodnotám, nehodnotám či antihodnotám zamlčovaným, ale za každých okolností platným a vždy tak vysoko ceněným (národní, státní, imperiální zájmy, sféry vlivu), že k jejich obraně či prosazení žádná vláda neváhá poslat do cizích zemí tanky nebo válečné lodi? …

Životopis (přejatý z Faustova světa ticha):

Karel Kosík byl český, původně marxistický filosof. V průběhu druhé světové války studoval na gymnasiu, kde se zapojil do odboje v levicově orientované skupině Předvoj. Dne 17. listopadu 1944 byl zatčen gestapem a později vězněn v Terezíně, kde jako heftlink pracoval na výstavbě podzemní továrny Richard pod Radobýlem. Roku 1945 maturoval na gymnasiu v Praze, poté studoval na filosofické fakultě UK, do roku 1947, pak studoval do roku 1949 na leningradské a moskevské universitě.

Od roku 1953 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu ČSAV, roku 1968 se stal profesorem na filosofické fakultě UK, kterým byl až do roku 1970. V letech 1968–1969 byl členem ÚV KSČ. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ a až do roku 1989 byl nezaměstnaný, jeho publikace vycházely pouze v zahraničí. Roku 1990 se vrátil na universitu a přednášel zde do roku 1992. Poté přešel do Filosofického ústavu.

Jeho manželkou byla známá literární teoretička Růžena Grebeníčková. Jejich děti jsou matematik Antonín Kosík, varhanice a skladatelka Irena Kosíková a redaktor Štěpán Kosík.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Kosení – Huť a Hlohova klička

Dvojí doklad o letošním dění na loukách a kol nich. Časem připojím další.

Kosení Huť 2011 © Hana Buddeus

Hlohova klička na kosu

Hlohova klička na kosu

Zhotovil Ignác Hloh, nožíř a kovář.

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Všehršel

Klaustrofobia

Rekonstrukce snu jednoho novináře. Zdálo se mu, že udělal rozhovor s Václavek Klausem a jeho alter egem. Zdálo se mu, že byli v letadle a zároveň na tenisovém kurtu. Zdálo se mu, že se stalo neštěstí. Zdálo se mu to?

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Všehršel