Category Archives: Resilience

Dluhová krize teprve začíná

Přejatý článek z blogu Saši Ače.
     Vysvětlení toho, proč zejména neoklasičtí ekonomové neviděli současnou recesi a přicházející depresi, je poměrně jednoduché. Ve svých ekonomických modelech ignorovali roli dluhu a jeho vliv na celkovou poptávku (a následně ceny), a tedy i roli bank, kterou hrají při vytváření dluhu.
     Dosavadní pohled mnoha ekonomů je (nebo byl?) ten, že dluh nemá vliv na makroekonomiku, protože „půjčky jednoho jsou úsporami druhého“. Jinak řečeno, půjčit si je možné POUZE to, co někdo jiný uspořil a banky jsou POUZE zprostředkovateli této transakce, proto je možné jejich úlohu v makroekonomice zcela ignorovat. Ještě jinak řečeno, kupní síla věřitele klesá a spotřební síla dlužníka narůstá o přesně stejné množství, tedy celková změna kupní síly (a cen) je nulová. Skutečnost je však zcela jiná. Když přijde žadatel o úvěr do banky, banka vytvoří půjčku a zároveň vytváří depozit (zálohu). Takže:
Ve skutečném světě, banky rozšiřují kredit, vytvářejí v tomto procesu vklady, a rezervy hledají později.“ – Alan Holmes, bývalý vice-prezident Fed-u v New Yorku, 1969.
     Nové půjčky tak vytvářejí dodatečnou kupní sílu v oběhu a zvyšují celkovou (agregovanou) poptávku (a HDP!). A to je i hlavní důvod, proč probíhající hypoteční boom dramaticky zvyšuje průměrné ceny nemovitostí, bez ohledu na další faktory. Tam, kde probíhá zpětný proces, probíhá i ekonomická recese.
     A teď se dostaneme k zodpovězení otázky, zda už finanční krize (aka deflace) opravdu skončila:
Nezbytná cesta dolů je ještě dlouhá, mnohem delší, než cesta dolů během Velké Deprese, která předcházela 2. světové válce. Čerpané z prezentace Stevena Keen
     Zároveň vám bude také jasné, proč se různí ekonomičtí a bankovní „experti“ a „analytici“ mýlí, když tvrdí, že ceny nemovitostí už nebudou klesat.
     Ještě je dobré připomenout, že dnešní vlády dělají „pouze“ to, že převzaly na sebe zadlužování, které již nebylo možné v soukromém sektoru, a nyní toto neudržitelné zadlužování mohou řešit pouze snižováním výdajů nebo zvyšováním daní, čímž zachraňují banky, respektive ty, kteří si od bank půjčili a nemohli dluh splatit.
(Dluhová) krize teprve začala. Přemýšlejte o tom, dříve než si vezmete hypotéku. Související články:
P.S.: Zatímco se reálná ekonomika potápí a ještě dlouho budezisky bank narůstají:
  • J & T Banka na Slovensku dosáhla za 1. pololetí 2011 provozní zisk 6,7 milionu eur. (FinWeb)
  • Slovenská spořitelna dosáhla ve druhém čtvrtletí čistý zisk 100,2 milionu eur. Oproti stejnému období loňského roku tak jde o nárůst o 67,6 procent.
  • Společnost UniCredit Bank Czech Republic v 1. pololetí 2011 více než zdvojnásobila čistý zisk. Ten dosáhl 13,2 milionu eur, což představuje oproti prvním 6 měsícům loňského roku nárůst o 208,7%.
  • Skupina VÚB dosáhla za 1. pololetí 2011 čistý zisk 89,1 milionu eur. Oproti stejnému období loni tak šlo o 32,8 -% nárůst.“ (FinWeb)
A mezitím se nezaměstnaná mládež a lenoši ze Španělska vybrali na pochod z Madridu do Bruselu …
Reklamy

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Resilience

Kosení – Huť a Hlohova klička

Dvojí doklad o letošním dění na loukách a kol nich. Časem připojím další.

Kosení Huť 2011 © Hana Buddeus

Hlohova klička na kosu

Hlohova klička na kosu

Zhotovil Ignác Hloh, nožíř a kovář.

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Všehršel

Václav Cílek: „Čeká nás krize, která bude trvat 30-40 let a během které dojde k velké přestavbě světa“

Lidi, jak já často přednáším na venkově nebo na malých městech, do dneška hodně cítí s půdou. Já myslím, že takový ten vztah, který vzniká tím, že když se něčeho dotýkáte, třeba dřeva nebo právě té hlíny, když se toho dotýkáte dvacet let, tak to prostě potom už máte rádi. Pak se to stane součástí vašeho života a ožije ve vás to, jak třeba na venkově před 2. světovou válkou se půda neprodávala. Kdo prodal půdu, to už byl ten nejhorší vyděděnec. To už byl ztracenec, který nezvládl svůj vlastní život, protože půda bylo to, co dávalo obživu.

A tahlecta doba, i když to teďka vypadá nepravděpodobně, se hrozně rychle může vrátit, protože počet lidí roste, počet zemědělské půdy neroste, spíše ubývá. Stačí poměrně malá klimatická změna, několikaleté sucho nebo trošku jiný chod počasí po dobu několika let a budou ohroženy dodávky potravin pro část lidstva. Zejména takový zranitelný je jihovýchodní monzun, který zásobuje vláhou a tím pádem potravinami Čínu, Indii a značnou část světa. Ten, když nepřijde, protože je v jeho zvyku, přirozeném cyklu teda, čas od času nechodit, tak relativně bohatí Číňani vlastně vykoupí u nás potraviny a my jim je rádi prodáme, protože na tom hrozně vyděláme, a pak v té druhé fázi dojde k rozkolísání cen a my sami třeba ty potraviny mít nebudeme. Takže já se doopravdy a zcela vážně bojím toho, čeho se dneska nebojí prakticky nikdo, tzn. potravinové krize. A část té potravinové krize může být velmi jednoduše vázána na jev, kterému se říká ropný zlom nebo ropný vrchol. To je období, kdy dochází k největší těžbě, tzn. k vrcholu těžby ropy. A od toho zlomu nebo od toho maximálního bodu ta těžba už jenom klesá.

My dneska do toho zemědělství dáváme zhruba tak desetkrát tolik energie, než získáváme, zatímco dříve to zemědělství naopak tu energii produkovalo. Tzn. je tady úzká vazba mezi cenami vložené energie na osiva, na hnojiva, na herbicidy, na pesticidy a ziskem potravin. Tak já nevím teda, co čeká možná ještě nás, možná příští generaci, ale rozhodně problémy s ropou jednou nastat musí, protože i podle těch docela optimistických zpráv ropy máme zhruba na šedesát nebo sedmdesát let, při současné úrovni spotřeby, ale ta spotřeba trošku roste. Rozhodně ten život neproběhne tak, jakože budeme těžit ropu furt, co to dá, a pak se probudíme a druhý den nebude. Dávno předtím, já si myslím, že už do 3-5 let nás můžou čekat velké fluktuace právě cen ropy, které mohou rozkolísat svět, jaký jsme znali.

Vlastně tím od té krajiny já se dostávám hodně k povaze tohohlectoho světa. Já když řeknu pár věcí, které jsou teď samozřejmé, tak to bude mnohem jasnější. Před dvěma lety bylo Irsko náš největší vzor. Ekonomika rostla jako ďábel. To byl prostě keltský tygr. Před několika měsíci se začalo mluvit o tom, jak se Irové dostali do ekonomických problémů, ale jsou hrdí, že si pomůžou. Před třemi nedělemi Irové odmítli jakoukoliv pomoc, před dvěma nedělemiji prostě přijali, ale prohlásili, že nesáhnou na daně. Před týdnem ty daně prostě zvýšili. Včera jim byl snížený rating asi o tři stupně dolů, vypadá to, že země prostě spěje ke krachu. A to jsou chytří lidi, nám podobní, pracovití a během období dvou let prodělali cestu v podstatě od vrcholu světové ekonomiky až v podstatě po odpad světové ekonomiky.

Další věc, která mě hrozně zaujala a vlastně znervóznila, je maďarská vláda, která se najednou rozhodla převést penzijní fondy pod svá křídla a de facto je rozpustit v dluzích. Maďaři od roku 98 si museli šetřit na penzi. Tehdy z nějakých důvodů – tušíme, že byly korupční – si nesměli šetřit pro – jim to nenabídnul stát ale privátní fondy, tam jako bylo zajištěno. Teďka najednou přišla maďarská vláda s tím, že kdo neodezvdá peníze státu, tak ztratí nebo ze 70% ztratí možnost podílet se na penzijním systému. Jinými slovy je to něco jako měňová reforma z roku 1953, jenom je to trošku odlišné takovou tou sémantikou. Vypadá to tak, že maďarská vláda tyhlety peníze utratí během dalších 3-4 let, akorát jí budou stačit na tři roční vlastně dluhy penzijní reformy, a co bude za deset let, nikdo neví. A to je pravicová vláda, která není zase tak mentálně příliš vzdálená od nás. A já najednou vidím, že žijeme ve světě, kdy něco, co by bylo rozhořčeně odmítnuto vládou jako neskutečné a tak dál třeba před půl rokem, se hrozně rychle stává realitou.

Z tohohlectoho všeho já mám pocit velkého zneklidnění světa. Jako kdyby ze všech stran na mě útočily vlny strachu a obav. Nebo dokonce vlny takové, že už ten nový svět je už tady, nějaký, že jsme jsme si toho vlastně nevšimli. Jednak z toho mám starost o děti, o sebe, o vlastní penzi pochopitelně. Já myslím, že tady o těchto věcech je nutné mluvit, aby lidi za deset, za dvacet let věděli, čím jsme žili, protože už ta emoce, která byla před pěti nebo deseti rokama, je dneska už nedosažitelná. Takže vnímám ty vlny velké nejistoty maskované chladnou tváří, jak se šíří celou společností jako někdy v roce třeba 1935 nebo něco takového. Tím nechci říct, že nás čeká válka. Já si myslím, že nás čeká krize, která bude trvat jako většina podobných krizí 30-40 let, a že během této krize dojde k velké přestavbě světa.

Pro mě to představuje velké dilema, např. co učit. Protože když ten svět bude jinaží, nebo když už ten svět je jinačí, co máme učit. Dost se mi to vrací, aby děti měli zkušenost světa, památek, krajiny, zvířat. Aby byly propojeny, protože to doopravdy dodává nějaký klid, s tou tradicí, s tím, co bylo dřív a jak to bylo dřív. Hrozně moc mě pomáhá studium… Ne studium. To není studium. To je četba. Antické literatury; právě jsem dočetl těch, já nevím, šest svazků Tita Livia Dějiny od založení města, tedy města Říma. Přišlo mi to být hrozně podobné jako Hledání ztraceného času, protože jsem se postupně dostával na těch několika tisíci stránkách vlastně do takových zdánlivě zacyklených, opakujících se obrazů, bitev, revolucí, různých vzpour, a do toho jsou vždycky velké občanské ctnosti, vynikající císařové, skvělí vojevůdci, pak to zase pokazí prostě ten lid. A takhle se to celé prolívá. A řadu poznámek, které jsou obsažené v tomto textu, je možné vztáhnout k přítomnosti.

Já jsem hodně spekuloval nad takovými často projevovanými obavami, jak píší někdy v tom 2. století, že už ten Řím není, co býval, protože je v něm tak velké množství cizinců, že se ztrácí to původní vědomí toho Říma. Teďka my to bereme tak jako politicky korektně, že se jedná holt o ty cizince, že jsou horší, že bychom jim neměli dovolit, aby se tady usídlili. Ne. Ono se jedná o ty hodnoty. Ono se jedná o to, jestli ti cizinci přebírají hodnoty, které to město nebo ten stát vytvořily, takže to město nebo ten stát může dál pokračovat a vyvíjet se. Anebo jestli vnáší své hodnoty, které buďto jsou kompatibilní, to je třeba naše kultura a vietnamská může existovat myslím si velmi dobře jedna vedle druhé, protože Vietnamci jsou relativně loajální, nechtějí se sice moc mísit s tím českým světem, ale zároveň tvrdě pracují a rozvíjejí. To je příklad jiné kultury, ale kompatibilní. No, ale když si vezmeme lidi z Francie nebo Anglie s lidmi z Maroka nebo ze západní Afriky, tak jasně vnímáme, že to je kontrakultura. Že tito lidé mají jiné hodnoty, neříkám, jestli horší nebo lepší, prostě jiné, a že to oslabuje celek.

Pojďme z tohohlectoho vyprávění o povaze světa, který je znejistěný ekonomicky, který je znejistěný hodnotami, který v něčem připomíná možná Řím 2. nebo 3. století našeho letopočtu, se vlastně vrátit k nám. Výhled je poměrně optimistický, protože nějaké to jídlo bylo i za 1. i 2. světové války. To znamenená, nemyslím si, že nám půjde o život v téhle té transformaci, ale půjde o peníze a o nervy. Druhá věc, že nám vlastně zůstává hrozně moc krásných věcí. Co nám zůstává, je teda pro mě zejména zase ta krajina a knížky.

Částečný přepis pátého dílu pořadu Českého rozhlasu Osudy Václava Cílka, jehož zvuková stopa je k poslechu dostupná zde a všech pět dílů je dostupných zde (24.-29.4.2011).

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Ropný zlom (Peak Oil), Všehršel

O resilienci

KOLIK NARUŠENÍ SYSTÉM VYDRŽÍTEORIE RESILIENCE MŮŽE DÍKY SVÝM KOŘENŮM V OBLASTI EKOLOGIE A VĚDY O SLOŽITOSTI PROMĚNIT KRIZI NA KATALYZÁTOR INOVACE.

V roce 1930 pověřil americký sběratel umění Albert Barnes Henri Matisse, aby pro jehosoukromou galerii v Merion poblíž Philadelphie vytvořil hlavní obraz. Matisse byl u vytržení: Pronajal si staré kino v Nice, kde v té době žil, a celý další rok strávil vytvářením díla, tanečního triptychu. S výsledkem byl spokojen. Ale poté, co dílo dorazilo do Merion, napsal Barnes Matissovi dopis, v němž mu vylíčil nešťastné nedopatření: jeho spolupracovníci špatně změřili rozměry, takže obraz na zeď galerie neseděl. Rozdíl ve velikosti byl nepatrný a Matisse mohl snadno triptych stočit tak, aby se vešel na zeď, byl to technický detail. Ale místo toho si pronajal kino na dalších 12 měsíců, aby vytvořil nový obraz o správných rozměrech. Navíc změnil významně koncepci, protože cítil, že bezduché opakování by nebylo skutečným umění, a účinně vytvořil zcela nový design. V průběhu přepracovávání díla, kdy experimentoval s formami, které by zachytily rytmické pohyby tanečníků, vymyslel i slavnou techniku „výstřižků“ (gouaches découpés), kterou později označil jako „malování nůžkami“. Matisse, ať už vědomě či nevědomě, proměnil chybu v příležitost pro vytvoření něčeho nového. Nový triptych nejen že potěšil Barnese, ale zároveň posloužil  jako stylistický výchozí bod pro ta Matissova díla, která se později stala nejobdivovanějšími.

Dokončení na blogu Resilience Now:

http://resiliencenow.wordpress.com/2011/04/22/o-resilienci/

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Výtvar zračení, Všehršel