Rozhovor se sociologem Miroslavem Petruskem

Navýsost zajímavý rozhovor s M. Petruskem, o letech minulých i stavu současném, o tom, jak se proměnily poměry a jak zůstaly stejné, tolik v obecninách.

Dalo se ale tomu přetavování svazáckých známostí a sociálních vazeb v porevoluční bohatství a moc nějak zabránit? Řekněme bez represí a krveprolití..
Asi nedalo, byli příliš vychytralí a v manipulaci s cizím majetkem příliš zběhlí. Ony všechny ty převody třebas toho minima počítačů, které tehdy byly k dispozici, se dály podle zákona, nezřídka nadto prostřednictvím bílých koňů. Ten model tunelování byl již tehdy v malém dokonale vyzkoušen.
Byl jste tehdy jako sociolog znalý historií světových revolucí odolnější proti onomu krylovskému očekávání a zklamání revolucí?
Myslím, že se mohu pochlubit jednou prioritou – byl jsem asi první, kdo argumentovaně veřejně vyložil, že to, co prožíváme na sklonku roku 1989, je revoluce v plném smyslu toho slova, nikoliv metaforicky. A nebyl to dozvuk zastydlého marxismu. Vzpomněl jsem si totiž na starého konzervativce Disraeliho, který v polovině 19. století konstatoval, že opravdová revoluce je radikální změna vlastnických vztahů – a já jsem (ve vší skromnosti) od 18. listopadu bezpečně věděl, že to nejpodstatnější, co se nás dotkne v každodenním životě, nebude jenom nadechnutí ovzduší politické svobody, ale velmi podstatná změna vlastnických vztahů. Proto se také z počátku mluvilo decentně o tržní ekonomice, o volném trhu… slovo kapitalismus se objevilo veřejně poprvé až kolem roku 1992. Tento svůj objev jsem sdělil na vystoupení v Obecním domě na „stávkovém koncertě“ České filharmonie – byl to ostatně jeden z mých největších bezprostředně polistopadových zážitků.

Měli podle Vás revolucionáři z devětaosmdesátého více připravovat společnost na to, že porevoluční období může být zmatené a provizorní?
Viděno zpětným zrcátkem – lhali jsme si do kapsy. V porevoluční euforii jsme byli ochotni si „utahovat opasky“ – ale nakonec to byla jen slova, slova, slova… Naplnilo se proroctví polského sociologa Krasnodebského, že většina lidí nečekala na svobodu (která vyžaduje oběti), ale na hypermarkety. Modelem budoucnosti nebyly ani Havlovy pronikavé úvahy nebo myšlenky amerických otců-zakladatelů, ale katalogy Quelle a Burda… Netušili jsme ovšem, že jakmile se otevřou stavidla, pak těch modelů spotřebního chování bude tolik, že se začneme dusit závistí.

V knize Společnosti pozdní doby shrnujete řadu charakteristik západní společnosti – alibismus, karnevalovost, narcismus. Jaké nejvíce pasují na českou současnost?
Po 20 letech jsme dosáhli v některých věcech maxima – například v tom, že opravdu jsme spotřební společností téměř zahlcenou zbožím, z něhož naprostou většinu k ničemu nepotřebujeme. V takové společnosti se sice příjemně, ale nikoliv beztrestně žije. Za blahobyt se platí a my jsme první generací v dějinách, jak ostatně říká Dahrendorf, která žije v blahobytu. A to, že v něm nežijeme všichni, je stejně přirozené jako to, že planety nejsou stejně velké, nebo to, že chlapečci a holčičky se budou rodit s jistou anatomickou odlišností.
Žijeme také ve společnosti dohánění a nápodoby: doháníme vyspělé demokracie (často v tom, v čem bychom zrovna nemuseli) a napodobujeme je jednak díky globalizovanému trhu (k němuž neoddělitelně patří reklama, popkultura, móda, časopisy ad.), jednak snad vinou naší bytostné národní vlastnosti příliš se nelišit a nevystrkovat hlavu. Proto jsme převzali i onen neblahý model mluvy, jemuž se říká „politická korektnost“ a který nedovoluje (aspoň občas) nazývat věci pravým jménem.

Jak si vysvětlujete tu poměrně stabilní a značnou podporu komunistů ve volbách?

Co komunistům nahrává jsou dvě věci. Za prvé – sociálně ekonomické chyby, nedořešené právní kauzy, viditelné zlodějny, světově proslulé tunelování, přílišné rozevření tzv. stratifikačních nůžek (existence někdy zpochybnitelných miliardářů spokojeně žijících na Bahamách), pochybnosti o nezávislosti „tří mocí“ (soudní, výkonné a zákonodárné), nesporná existence mafiánských vazeb, pád všeobecné etikety a slušného chování. To všechno vytváří sociální podhoubí k tomu, aby se volalo po změně – nikoliv již jen vládní garnitury, ale po změně systémové. A za druhé – naivní antikomunismus, který donekonečna opakuje totéž. K té první věci – nejde o prostou lidskou závist, ta byla, jest a bude, jde zejména o to, že děláme chyby, kterým bychom se měli na sto honů vyhýbat, jakkoliv – v tom můžeme být opravdu klidní – nám návrat ke klasickému totalitarismu nehrozí.

Povídali jsme si o řadě pozitiv, ale hlavně nešvarů postkomunistické společnosti. Sociologové a humanitní vědci vůbec by k nim měli mít co říct. Nemlčí, kromě výjimek jako Keller a Bělohradský, příliš?

Humanitní vědy jsou spoluodpovědné za to, že k některým z oněch neblahých jevů dochází, nejméně ze dvou důvodů. Především – mnohé z toho, co nás čeká po Listopadu, jsme věděli, protože přece umíme číst a negativní průvodní jevy společností růstu byly obecně známy. Již v 60. letech se u nás četl Fromm a v 70. a 80. letech jsme diskutovali o průvodních negativních jevech ekonomiky „volného trhu“ a „parlamentní demokracie“. Ty uvozovky nijak nesnižují závažnost toho, čeho jsme dosáhli, poukazují pouze na to, že společnost je lidským výtvorem a člověk by měl být tvorem poučitelným. Leč ani my, kteří jsme „věděli“, jsme nemluvili dostatečně nahlas. Veřejný komunikační prostor obsadili z větší části lidé nepovolaní a z menší části lidé dokonce nevzdělaní. Druhý důvod je v akademické obci samé. Žila a žije příliš svým autonomním životem, řeší pseudoproblémy, jak měřit vědeckou excelenci a kolik bodů dát za článek otištěný v Paleografických listech, aby se nakonec dožila skandálu, který otřásá důvěryhodností vysokoškolského studia. O některých akademických funkcionářích platí klasické – nic nezapomněli a nic se nenaučili. A ostatní k tomu mlčeli (mě nevyjímaje).

Problém vysokého školství a hodnoty vzdělání by zřejmě vydal na samostatnou otázku..

I zde platíme krutou daň za dohánění. Nevím, který veleduch přišel na to, kolik procent absolventů středních škol musí (!) absolvovat vysokou školu, abychom se vyrovnali vyspělému světu. Zcela a nekriticky jsme přijali ideu vzdělanostní společnosti a převedli ji na soubor kvantitativních ukazatelů, protože co se nedá spočítat, není. Degradace vysokoškolského vzdělání tím, že jsme založili téměř v každém okresním městě vysokou školu, ne-li rovnou univerzitu, nemůže mít jiné než negativní důsledky – rozhodně alespoň po dobu jedné generace. A to je, měřeno historickým časem, dost dlouhá doba. Protože právě o tolik jsme vzdáleni od listopadu 1989.

Celý rozhovor je k přečtení zde:

http://www.novinky.cz/kultura/salon/183871-a-my-jsme-neobsadili-ani-ty-posty-rika-sociolog-miloslav-petrusek.html

Reklamy

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s