Stráského nota bolševičnaja aneb Zlatej brouk opět na scéně

Poslouchal jsem dnes TZ Správy NP a CHKO Šumava, jmenovitě p. Stráského a zaujala mne zejména rétorika a slovník páně ředitele. Obraty typu neúcta k lidské práci, lesnicko-technicistní výrazivo, ohánění se národem a národním zájmem. Jedinečné. Naprosto zarážející však je, že státní úředník otevřeně vystupuje proti porušování platné legislativy ČR! Zde najdete odkaz na záznam TZ na ČT24, doporučuji zejména reakci předsedy stínové vědecké rady NP Šumava, p. Hrušky, následuje po přímém přenosu. Zajímat mě také bude stanovisko Mezinárodní unie ochrany přírody IUCN a Generálního ředitelství pro životní prostředí Evropské komise. Žel obdobné instituce si dávají, pochopitelně, náležitě na čas. Pochopitelně proto, že vždy trvá dlouhý čas, než se vše na místě prošetří a další čas zabere vyhodnocení. V tomto ohledu jsou co do svých kompetencí krajně bezzubé a bezbranné. Níže kopíruji TZ Hnutí Duha. Kdo můžete a chcete, sbalte věci a vyražte, dejte vědět e-mailem a sms buďto Petře Švambergové na petra.svambergova@hnutiduha.cz a 737 318 535 nebo Jaromíru Bláhovi na 731 463929.

HLÍDKY HNUTÍ DUHA ODHALILY DEVASTACI LESŮ V NÁRODNÍM PARKU NA ŠUMAVĚ

Hnutí DUHA požádalo Českou inspekci životního prostředí, aby vyšetřila devastaci lesů, kterou způsobily těžařské firmy na Modravské hoře v Národním parku Šumava.

Hlídky ekologické organizace zde objevily i přes metr hluboké vyježděné koleje po těžké technice a rozježděnou lesní půdu, kterou kola přeměnila na neživé bahno. Již nyní dochází při deštích ke splachování (erozi) rozryté půdy, což je alarmující zvlášť v národním parku.

Na Modravskou horu navazují světoznámé Modravské slatě chráněné mezinárodní úmluvou – tzv. Ramsarskou konvencí. Na základě požadavku obce Modrava se však Modravská hora nestala součástí území ponechaného přírodě a nyní zde vznikají rozsáhlé holiny.

K poškozování lesů dochází s vědomím správy národního parku. Předchozí vedení parku totiž zavedlo důslednou kontrolu pomocí systému LesIS, který lesníkům nařizuje kontrolovat práci těžařských firem a pořizovat dokumentaci. Vedení parku přesto zatím devastační těžbu nezastavilo.

Půda horského lesa poškozená těžkou technikou nedokáže zadržet srážky. Ztrátou pórovité struktury také hyne většina půdních organismů, které jsou důležité pro zdravý růst nové generace lesa. Dochází také k masivním ztrátám živin.

Jaromír Bláha z Hnutí DUHA řekl:
„Je to jednoznačné selhání kontroly správy parku, která měla těžbu na rozmoklém terénu okamžitě zastavit. Místo toho umožnila těžařským firmám chovat se doslova brutálním způsobem. Les se na Modravské hoře proměnil nejen v holiny, ale místy v obrovské rozježděné kolejiště a bahno. Těžaři se zde chovají jako utržení ze řetězu. Něco takového si nesmí dovolit ani v běžném hospodářském lese – v srdci národního parku je to něco naprosto nemyslitelného. Zničení a odplavení půdy se všemi živinami je pro les ještě horší, než když kvůli kůrovci uschnou stromy. Požádali jsme inspekci o vyšetřování a hlavně rychlý zásah, aby zabránila dalším podobným škodám.“

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Silva

Dva kurzy kosení – Kostelní Mysová 29.-31.7.2011 a Bouzov-Podolí 23.-25.2011

Letošní rok máte možnost prodělat dva kurzy kosení, mě známé. Jeden již příští víkend v Kostelní Myslové na Vysočině. Druhý v září, na otavu, kdy vás budu učit kosení a všemu s tím souvisejícímu společně se Štěpánem Hejzlarem a druhým tématem víkendu na PermaLotu bude tzv. hnutí přechodu (transition movement), což je společenská iniciativa kladoucí si za cíl připravit se na dopady ropného zlomu, klimatických změn, pokračující ekonomické krize a dalších strastí, lapálií, překážek, zádrhelů a svízelí. Tu představíme společně s Markem Kvapilem. Níže plakátek s pozvánkou do Kostelní Mysové. O našich společných sekáčských, kosáckých a ženečských výpravách se Štěpánem podávám a i nadále budu podávat průběžně zprávy zde, na příštipkáři. Sledujte bedlivě.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, kosení, Ropný zlom (Peak Oil)

Karel Kosík – Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler (1993)

[…]

Nietzsche vyslovil hlubokou myšlenku, že hlavní postavou moderní doby a „konce dějin“ se stal „der Schauspieler“ (Fröhl. Wiss., §356). Bylo by omylem a nedorozuměním překládat tento termín ekvivalentem: herec. Češtině chybí odpovídající substantivum pro onen význam, ale má naprosto přiléhavé sloveso, odpovídající německému výrazu, když říká: producírovat se, předvádět se.

Šaušpíler je ten, kdo se předvádí publiku, kdo se producíruje před obecenstvem. Šaušpíler potřebuje diváky a všechno, co koná, je určeno publiku a veřejnosti. Šaušpíler je veřejný činitel, který svým předváděním udržuje obecenstvo v napětí, on sám je středem této pozornosti, je osobou, která žije tak, že je veřejnosti stále na očích a dožaduje se znovu jejího pohledu a uznání. Je to člověk okamžiku a mistr přítomné chvíle. Všechno, co podniká, dělá pro tuto chvíli, žije tím, co je právě teď, přechází od jednoho teď k druhému a dalším, protože každé teď zaniká s jeho právě provedeným vystoupením. Jeho doménou je chvilkovost. Je natolik závislý na veřejnosti a jejím mínění, že se jeho osudy určují její chvilkovou naladěností. Je pánem veřejnosti, pokud je středem pozornosti a obecenstvo mu věnuje svoji přízeň, ale je také otrokem veřejnosti, neboť je naprosto závislý na jejím mínění. Protože se veřejné mínění mění a není nad ně nic proměnlivějšího, klesá či stoupá důležitost a popularita šaušpílera podle měnících se nálad veřejnosti.

Nietzschův šaušpíler je vnitřně spřízněn se „sofistou“, kterého Hegel považoval za charakteristickou figuru moderní epochy. Moderní doba má mnoho společných rysů s úpadkovým obdobím starého Říma a v postavě „sofisty“ se její pokleslost a vyprázdněnost koncentruje. („Die Zeit der römischen Kaiser hat viel Ähnlichkeit mit der unsrigen.“) Tam i zde je člověk redukován na abstrakci, na osobu, která sleduje prozaické záměry a je hnána holými interesy. Není obětí poměrů, ale jako součást poměrů převrácených obětuje své egoitě, své honbě za komfortem a poživačností: přírodu, kulturu, ideje, čest, morálku, myšlení. Mírou všech věcí je člověk, ale člověk redukovaný na omezenost svého chtění a partikulární účelovosti. Kde vládne „sofista“, tam není místa pro vznešenost („Alles Höhere ist ausgezogen“).

Skutečnou podstatu a roli šaušpílera však pochopíme teprve tehdy, jestliže si uvědomíme, že jeho proti pólem je architekt (Baumeister). Na rozdíl od šaušpílera, který ztělesňuje chvilkovost a prchavost okamžiků, vyznačuje stavitelovu práci trvalost a posláním jeho díla je přetrvat právě přítomnou chvíli, trvat po generace. Slova vyjadřující rozmanitost stavitelovy tvorby – dům, tvrz, stavení, usedlost, mlýn – označují cosi pevného a solidního, co se brání chvilkovosti a provizoriu. Stavitel nepracuje pro obecenstvo a jeho dílo není určeno veřejnému mínění. Architekt, který postavil chrám, nezamýšlel, aby kolem stavby a v ní postávali nebo se promenovali zvědaví diváci, prohlíželi si kuriozity a jeho dílo „esteticky konzumovali“. Chrám není budován pro obecenstvo, ale pro Obec. Obecenstvo je pokleslá obec, obec v rozkladu. Chrám je jedním z míst, kde se obec shromažďuje a slaví svoji pospolitost. Architekt proto nemá nic společného s veřejným míněním, s jeho vrtkavostí a proměnlivostí. Protějškem a doplňkem šaušpílera je náladové obecenstvo, veřejnost se svým míněním, skandující davy, provolávající hned slávu a vzápětí hanbu, kdežto stavitel-architekt má spoluhráče jediného: Obec a její trvalost.

V moderní době šaušpíler vytlačil stavitele na vedlejší kolej, stal se hlavní osobou, miláčkem obecenstva, a tato proměna signalizuje, že se Obec (POLIS, la communauté) rozpadla a na její místo nastoupila veřejnost. Lidé se již nesdružují v Obci, ale rozptýlili se do efemérní a náladové veřejnosti. Tam, kde je stavitel vytlačen do podřadného postavení a vedoucí místo nahoře získává šaušpíler, dochází k převrácenosti, a všechno včetně soukromí, včetně politiky, včetně kulturního provozu se mění v prostor pro předvádivost šaušpílera jako všudypřítomné osoby. Protože se stal šaušpíler rozhodujícím pánem, inscenuje se skutečnost jako nepřetržitý sled obrazů, lidi žijí skutečnost na obrazovce, rozdíl mezi skutečností a promítaným obrazem mizí.

Obraz vystupuje jako skutečnost sama a skutečnost je pouze tehdy reálná, jestliže je promítána jako obraz a předestřena divákům jako podívaná. Tam, kde je stavitel zatlačen do pozadí a jeho místo okupuje šaušpíler, musí se stát zdánlivost hlavní kategorií doby. Pouze ten, kdo se předvádí a denně se ukazuje na veřejnosti, jest, je důležitý, je uznáván jako činitel: jakmile se neukazuje, zmizel a již není. Není důležitý sám člověk, rozhodující je jeho obraz ve veřejnosti nebo – jak se dnes říká – jeho imidž (image). Člověk je imidž a imidž dělá člověka. Veřejnost je kolbiště, kde šaušpíleři všech zabarvení a věků konkurují o svůj imidž. Život se žije jako nepřetržitý zápas, jako úsilí bez oddychu a odpočinku udělat si imidž, vylepšit si imidž, zdokonalit jej, být trvale v soutěži popularity na předním místě. Všichni šaušpíleři, ať jde o zpěváky, boxery, tenistky nebo politiky, denně bojují o přízeň veřejnosti a žárlivě střeží své umístění v pořadí oblíbenosti. Kdo se nejdéle udržuje na předním místě žebříčku a zůstává na horním místě, nahoře, je důležitý a považuje se za vrchol. Kdo jsou na špici popularity, veřejného mínění, anket, těm patří obdiv, uznávají se jako hrdinové, prokazují se jim pocty jako hvězdám současnosti a – kultury.“

[…]

Co se stalo s disidenty, když se po listopadu 1989 ujali vládních funkcí? Co udělali s mocí, co udělala moc s nimi? Obě otázky jsou součástí dávného a dosud nevyřešeného problému: jaká změna se děje s opozicí, když se chopí moci a má uskutečňovat své sliby, prokázat oprávněnost své kritiky dřívějšího režimu, komu a čemu otvírá svým jednáním prostor, jakým silám připravuje půdu, jaké vášně, činy, interesy vyvolává?

Stojí za to znovu se zamyslet nad smyslem známého výroku Jana Patočky o „solidaritě otřesených“.

[…]

Vytvořili a ztělesňovali „solidaritu otřesených“ čeští disidenti? A jestliže ano, proč se jejich pospolitost zanedlouho po vítězství „sametové revoluce“ rozpadla a zbyly z ní jen vzpomínky a trosky?

Osvobozující otřes je něco jiného než dočasné vychýlení, po němž dříve nebo později následuje návrat do dřívějších obvyklostí, ani není totožný s pocitem zneuznání, vyloučením ze hry, pronásledováním nebo pádem. Ve všech domnělých, povrchních a dočasných otřesech číhá nebezpečí, že se postižení vzpamatují z pádu, exkomunikace, zneuznání ve chvíli, kdy se sami ujmou moci a dostane se jim veřejných poct. Z bývalých kritiků, kteří štěrbinou svého dočasného vyřazení a pronásledování postřehli mnoho podstatného a prokázali občanskou statečnost, vyrůstají potom, po nástupu do vládních a veřejných funkcí, do sebe zahledění držitelé moci a nositelé zásluh, jejich obzor se zužuje, soudnost vypovídá službu, kritický duch usíná. Kritici dřívějších poměrů se mění v apologety přítomnosti, kterou považují za svůj výtvor a obhajují ji jako přirozený řád lidstva a nejlepší ze všech možných světů.

[…]

Esej v plném znění je možné přečíst zde.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Karel Kosík – Oběti ideologie: Asiatismus a evropanství

… Představa „euroamerické kultury“ chce vrátit Čechy tam, kam vždy již patřili a odkud byli na čas vnější silou vyrváni,má však i vyšší ambice: nabízí se jako idea moderního humanismu, obdařená sjednocující a zušlechťující mocí. Nepropadá však tato představa klamu a nestává se obětí vlastní zaslepenosti, když se domnívá, že stačí vypracovat seznam základních „lidských hodnot“, jejichž dodržování by přivedlo lidstvo k věčnému míru a všeobecnému blahobytu? Předkladatelům tohoto kodexu chybí odvaha,aby své morální desatero konfrontovali s panující realitou, provedli analýzu moderní skutečnosti a porozuměli tak tomu,co se dnes vlastně děje. Krize moderní doby nespočívá v tom, že se nejvyšší hodnoty znehodnotily a nebyly ještě nahrazeny hodnotami novými. Nihilismus, subjektivismus, vyprázdnění, globální nástup antiducha sužují moderní lidstvoproto, že se všechno na hodnoty přeměnilo a skutečnost je ovládána transformací, v níž se prosazuje univerzální směnitelnost, vyměnitelnost, nahraditelnost všeho a manipulovatelnost vším. Matka se nechová ke svému dítěti jako k hodnotě a zbožní neuctívají Boha jako hodnotu nejvyšší. Univerzální panství hodnot je již produkt záměny, která jako nepravda zachvátila moderní dobu.V epoše, v níž se způsoby existence,„Daseinsformen“ nebo „existenciály“, vypařují na hodnoty, degraduje se konkrétnost slov „jsem“, „jsi“, „jsme“,„jest“ a „být“ na subjektivnost a svévoli hodnocení a hodnot. „Povýšení“ jsoucna na hodnoty, vyšší a nižší, duchovní a materiální, ohlašuje pokleslost a pád. Člověk – podmanitel, nositel hodnot, vystupuje vůči všemu, co je, v roli dvojznačného čekatele: očekává, že se jeho panství nad skutečností bude realizovat jako růst a zdokonalitelnost, ale věří také, že příroda a vesmír, dějiny a čas netrpělivě čekají na něho jako na „spasitele“, jehož posláním je univerzální vláda nade vším. Všechno, co je, je kvůli člověku, má mu být po vůli, podrobuje se jeho zvůli.

Uvádí se, že nedávný projev matky Terezy o potřebě lásky, o lásce jako nejvyšší hodnotě, byl často přerušován potleskem. Kdo by netleskal? Tleskají všichni, také zbrojaři, šéfové mafií, i vědci a výzkumní pracovníci připravující v laboratořích nové chemické a bakteriologické zbraně. Potlesk na všech stranách, ale lásky, která by překlenula propastný rozdíl mezi přesycenou menšinou a hladovějící většinou, nepřibývá. Hladovost (nenasytnost) bohatých je diametrálně odlišná od hladu chudých.

Pokud je láska ponížena na nejvyšší hodnotu, a slušnost, čest, tolerance se odsunují do nadoblačné výše morálního desatera, jimž se lidé mají řídit, zatímco jejich reálný život je určován bankovnictvím, finančními transakcemi, bezohlednou honbou za výnosnými místy a hromaděním majetku, potud je vztah k hodnotám proklet dvojznačností: je ohrožen pokrytectvím na straně jedné, jalovým kazatelstvím na straně druhé.

K „západní kultuře“ patří parlament, úcta k osobnosti, svoboda tisku a projevu, ale kam zařadit burzu, zbrojní průmysl, naftu? Jsou také součástí těchto hodnot? V jakém vztahu jsou veřejně proklamované a doporučované hodnoty k hodnotám, nehodnotám či antihodnotám zamlčovaným, ale za každých okolností platným a vždy tak vysoko ceněným (národní, státní, imperiální zájmy, sféry vlivu), že k jejich obraně či prosazení žádná vláda neváhá poslat do cizích zemí tanky nebo válečné lodi? …

Životopis (přejatý z Faustova světa ticha):

Karel Kosík byl český, původně marxistický filosof. V průběhu druhé světové války studoval na gymnasiu, kde se zapojil do odboje v levicově orientované skupině Předvoj. Dne 17. listopadu 1944 byl zatčen gestapem a později vězněn v Terezíně, kde jako heftlink pracoval na výstavbě podzemní továrny Richard pod Radobýlem. Roku 1945 maturoval na gymnasiu v Praze, poté studoval na filosofické fakultě UK, do roku 1947, pak studoval do roku 1949 na leningradské a moskevské universitě.

Od roku 1953 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu ČSAV, roku 1968 se stal profesorem na filosofické fakultě UK, kterým byl až do roku 1970. V letech 1968–1969 byl členem ÚV KSČ. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ a až do roku 1989 byl nezaměstnaný, jeho publikace vycházely pouze v zahraničí. Roku 1990 se vrátil na universitu a přednášel zde do roku 1992. Poté přešel do Filosofického ústavu.

Jeho manželkou byla známá literární teoretička Růžena Grebeníčková. Jejich děti jsou matematik Antonín Kosík, varhanice a skladatelka Irena Kosíková a redaktor Štěpán Kosík.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Přejato, Všehršel

Kosení – Huť a Hlohova klička

Dvojí doklad o letošním dění na loukách a kol nich. Časem připojím další.

Kosení Huť 2011 © Hana Buddeus

Hlohova klička na kosu

Hlohova klička na kosu

Zhotovil Ignác Hloh, nožíř a kovář.

1 komentář

Filed under Bonum communae et societae, Resilience, Všehršel

Energetika, ekonomika a životní způsob

Nabízí se několik velmi pádných důvodů, proč by měla být diskuse o energetice jednou z celospolečensky klíčových debat. Nebyla-li ještě do nedávné doby zjevná úzká provázanost energetiky a ekonomiky, pak s rostoucími cenami energií je čím dál více nabíledni, že i budoucnost hospodářství od nich bude čím dál více odvislá.

Čeká nás zlatá éra fosilních paliv, nebo ne? Tuto otázku si měl položit každý, kdo si přečetl vpravdě provokativní článek Michaela Linda. Čtenáři amerického magazínu Salon, kde článek v původním znění vyšel, nenechali na Lindovi nit suchou. Obdobně Linda nikterak nešetřil ani člen redakce Salonu Andrew Leonard. Avšak Michael Lind nezůstal nikomu nic dlužen. Z vyhrocených tezí jeho původního článku, nedotažené logiky, dvojího metru a dalších indicií bylo lze tušit jakous záludnost a potměšilost. A taky že ano. Záměrem každé cílené a dobře míněné provokace je v prvém sledu vzbudit emoce, jež v druhém sledu rozpoutají vášnivou diskusi. Lind upřesnil, že nenapsal obhajobu, nýbrž rozbor, analýzu situace, což bylo patrné už z otázky, jíž je jeho text uvozen: „Co když…“ Lind rozhodně není popírač antropogenních klimatických změn, nedomnívá se však, že je politicky průchodné zamezit těžbě fosilních, neobnovitelných zdrojů. Jinými slovy, opakuje totéž, co už pár týdnů před ním napsal George Monbiot, novinář deníku The Guardian a ještě do nedávna tmavě zelená ikona.

Celý článek zde.

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Ropný zlom (Peak Oil)

Klaustrofobia

Rekonstrukce snu jednoho novináře. Zdálo se mu, že udělal rozhovor s Václavek Klausem a jeho alter egem. Zdálo se mu, že byli v letadle a zároveň na tenisovém kurtu. Zdálo se mu, že se stalo neštěstí. Zdálo se mu to?

Napsat komentář

Filed under Bonum communae et societae, Všehršel